Návrat Syřanů z Unie teď není pravděpodobný, míní odborník na migraci

Je to předčasné. Divil bych se, kdyby Rakousko začalo v nejbližších týdnech Syřany navracet. Mohou znovu přezkoumávat jejich nárok na azyl, ale to trvá delší dobu. Dám příklad Dánska, které už v roce 2019 vyhlásilo, že bude vracet některé Syřany do Sýrie ještě za vlády Asada. Zrušilo jim status, který měli, a pobytové povolení, ale nechalo je v detenčních centrech v Dánsku. Dosud nebyl žádný Syřan navrácen. Pravděpodobnost, že by se lidé z Rakouska navrátili, je zatím dost malá.

Je to zcela otevřená otázka, u které si netroufám spekulovat. Záleží na nátuře lidí, kteří budou v čele Sýrie. Jak budou vládnout, jak se jim podaří kontrolovat situaci v celé zemi. Pokud se Sýrie stane stabilní zemí, což zatím tak nevypadá, mohou se lidé naopak vracet domů. Nezapomínejme, že v Turecku jsou tři miliony Syřanů, v Libanonu další 1,5 milionu, ti by se také mohli vracet domů.

Osobně toto rozhodnutí považuji za nešťastné, do jisté míry zhatilo italskou politiku v Albánii (Itálie chtěla vyřizovat azylové řízení migrantů v Albánii a neúspěšné žadatele posílat zpět do Afriky, na základě zmíněného evropského rozhodnutí tuto iniciativu italské soudy prakticky zastavily - pozn. red.).

Domnívám se, že státy toto rozhodnutí soudu nebudou porušovat, byť tento precedent není navždy a v případě Sýrie by mohli například soudci rozhodnout jinak. Podle současného stavu bych nicméně tipoval, že by se navracení lidí do Sýrie hodnotilo jako protiprávní právě z důvodu, že některé části Sýrie bezpečné nejsou.

Například Kypr loni a letos nuceně vracel Syřany, posadil je na jinou loď a odvezl zpátky, ale to bylo zcela mimo právní rámec. Ani nepřezkoumával žádosti těch lidí, to bylo ještě za Asada.

Evropský soud pro lidská práva to označil za nelegální, v rámci evropského lidskoprávního systému je to dobře. Na druhou stranu tento právní režim nedává státům jakoukoliv autonomii v této oblasti, do jisté míry mám s Kyprem sympatie, protože má největší počet azylových žádostí na hlavu.

Mělo to reálný základ. Nedávno jsem byl na konferenci, která se zabývala právě tím, do jaké míry je možné navracet Syřany domů. Od politiků z Libanonu i Kypru, kde je Syřanů hodně, zaznělo, že někteří uprchlíci se od nich vydávají domů, jezdí za zubařem, zařídí si věci, zkontrolují dům a pak se vrátí zase do Libanonu nebo na Kypr. V některých oblastech Sýrie bylo opravdu nejspíše bezpečno, proto měla zmíněná iniciativa smysl.

Na druhou stranu někteří Syřané se vrátili do oblastí, které považovali za bezpečné, ale nebylo tomu tak a došlo i k zabíjení ze strany režimu.

Když se podíváme na statistiku žadatelů o azyl v posledních letech, největší kategorií byli právě Syřané, následovali s odstupem Afghánci. Nejvíce Syřanů je v Německu, okolo milionu, z toho sedm set tisíc už je uznaných jako uprchlíci, sto šedesát tisíc získalo občanství. Německo je pro ně nejdůležitější země.

Jednou z možností, jak měřit jejich integraci, je podívat se na zaměstnanost. Ta se od roku 2015, kdy přišlo největší množství Syřanů, stále zvyšuje. Pokud se podíváme na skupinu, která přišla v roce 2015, 64 procent z nich už bylo letos zaměstnáno. Je to relativně úspěch. Zaměstnanost všech Syřanů je okolo 40 procent, ale je tam velký rozdíl mezi muži a ženami.

Jedna studie například zkoumala, jaká byla míra zaměstnanosti po třech až pěti letech po příjezdu do hostitelské země. U syrských mužů to bylo 48 procent, u žen pouhých 14 procent. Kulturní vzorec z jejich domovské země se opakuje i v Evropě.

Upřímně na to nedokážu odpovědět. Vede se o tom spor a ani odborné studie se nemohou shodnout.

Hlavní trasou je takzvaná centrální středomořská z Afriky do Itálie, počty příchozích migrantů se daří snižovat. U východní trasy z Turecka do Řecka a Bulharska naopak došlo k malému zvýšení, touto cestou přicházejí hlavně Afghánci. Další ohnisko je pak mezi západní Saharou, Mauritánií, Senegalem a Kanárskými ostrovy, tam je také nárůst, na malé Kanárské ostrovy je to velký tlak (podle posledních údajů Evropské pohraniční a pobřežní stráže klesl celkový počet nelegálních překročení hranic oproti minulému roku o 40 procent na 220 700, centrální trasa zaznamenala pokles o 59 procent, naopak cesta přes Kanárské ostrovy vzrostla o 19 procent - pozn. red.).

Například u centrální středomořské trasy je to dohoda mezi Unií a Tuniskem. Unie vyplácí tuniské vládě finanční částky, výměnou za to tuniské orgány zabraňují lidem, aby vyplouvali z tuniského pobřeží směrem do Itálie. Dohoda byla kritizována, že budou porušována lidská práva, tvrdě se v Tunisku zachází zejména se subsaharskými migranty. Říkalo se také, že dohoda nebude fungovat, ale to se nepotvrdilo. Už od roku 2016 má Unie dohodu s Tureckem, smlouva je i s Mauritánií, s Libyí je neformální dohoda.

Nástroje k tomu pravděpodobně mít bude, nicméně rozvoj samotný, pokud si země ekonomicky polepší, migraci naopak podporuje. Rozvoj dá lidem sociální kapitál a také finanční prostředky, aby mohli zorganizovat stěhování do jiné země. Z velmi chudých zemí jako Niger je migrace skoro nulová, lidé jsou totiž tak chudí, že nejsou schopni se zorganizovat k přestěhování, natož do Evropy. Pokud ovšem bude mít komisař Síkela pravomoc zakládat fondy, které například v Mauritánii budou pomáhat pobřežní stráži, efekt proti nelegální migraci tam bude. Na jednu věc se ovšem často zapomíná.

Pravděpodobně větší část osob nelegálně se nacházejících na unijním území nepřešla nikdy nelegálně hranice, ale přišla zcela legálně, například ze zemí, se kterými funguje bezvízový styk, například Venezuely, Kolumbie nebo Gruzie. Přicestují a už se nevrátí, jak by měli. Buď požádají o azyl, a když ho nedostanou, zůstanou, nebo se o něj ani nepřihlásí a fungují zcela mimo právní prostor. S návraty těchto osob měla pomoci elektronizace příchodů a odchodů, ta se však v Unii zatím nezavedla. Podle posledních zpráv se bude v některých zemích testovat (takzvaný entry-exit systém měl nahradit razítka do pasů elektronickou databází, v Unii se o něm hovoří už od roku 2008, ale ani po několika odkladech nebyl dosud zaveden, Německo, Francie a Nizozemsko na něj totiž stále nejsou připraveny, Česko připraveno je - pozn. red.).

Od roku 2021 tak jednoznačně činí Bělorusko. Vzalo lidi z Iráku, Afghánistánu a Sýrie a snažilo se je dostat do Litvy, Lotyšska a Polska. To trvá dodnes, jen organizovanost skupin se zvyšuje. Bělorusové vybavují migranty, aby na hranicích rozbíjeli ploty. Rozšířilo se to také na rusko-finskou hranici, kde Rusko dělá totéž. Migraci zneužívají i jiní sousedé Evropské unie, v roce 2020 tak činilo Turecko, někdy k tomu sáhne Maroko.

Testují tím evropský azylový systém a soudržnost společností, které by migranty přijaly. Myslím si, že je jediným možným řešením je omezit právo na azyl, nemůžeme si dovolit být takto vydíráni (že mohou unijní státy právo na azyl omezit v případě příchodů z Běloruska a Ruska, rozhodla Unie minulý týden - pozn. red.). Rusové navíc nemusejí tlačit jen migranty, kteří touží po lepším životě, ale i vlastní agenty.

Často se takové teorie objevují. Fakt je, že ruská přítomnost se v části Afriky zvyšuje, například v Mali, možná i v Libyi. Teoretickou možnost podporovat migraci by tak Rusko mělo, ale jestli tak opravdu činí, nevím. Žádné konkrétní důkazy o tom, že by k takovému využívání migrace Ruskem docházelo, jsem neviděl.

Náš migrační systém není správně nastaven, jednoduše řečeno nedostáváme typ migranta, kterého bychom potřebovali. Martensovo centrum vydalo v létě studii, podle které za posledních deset let více než polovina příchozích do Unie přišla z humanitárních důvodů. Další velkou kategorií je slučování rodin nebo sňatková migrace. Pouze sedmnáct procent osob přišlo s tím, že by zde okamžitě chtěli práci. Většina lidí, kteří přijdou za azylem, se časem integruje, ale trvá jim to mnohem déle.

To je další velký problém. Návratová politika opravdu nefunguje, čtyři pětiny lidí se nedaří dostat zpět. Mají příkaz k navrácení, ale k tomu nikdy nedojde. Důvodů je řada ať už administrativní neschopnost, špatná komunikace na unijní i národní úrovni nebo neochota původních zemí tyto lidi přijmout zpět. Jedním z důvodů je i špatná evropská legislativa, nyní se pracuje na nové směrnici.

Některé kategorie migrantů budou podrobeny hraničním azylovým procedurám, budou umístěni v detenčních zařízeních. Odpadl by tak problém, že lidem je sice nařízen návrat, ale oni zmizí uvnitř země.

Větší vliv by mohla mít návratová směrnice, která není v migračním paktu obsažená, protože na ní nebyla shoda. Nový Evropský parlament by však mohl umožnit, že by tentokrát prošla.

Musíme počítat s tím, že jedním ze scénářů je vzedmutí další, byť menší vlny uprchlíků, kteří nebudou schopni v té zimě na Ukrajině přežít. Není těžké si to představit.

Kapacitu má ve smyslu, že je možné uvolnit ubytovny, zaregistrovat je, dát jim jídlo. Jestli má politickou kapacitu, to je věc jiná. Pravděpodobně by vláda byla opatrnější než v roce 2022.

Co se týče Ukrajinců žádajících o dočasnou ochranu, neexistuje v Unii žádný solidární mechanismus. Ukrajinci mohou jít do kterékoli země EU, mohou se přesouvat, měli by se odregistrovat a znovu registrovat, ale někteří ani to nečiní. Záleží jen na nich, zda si vyberou Česko, Rakousko nebo například Francii.