Domácí násilí: zlehčování i chaotická pomoc

I když jsou oběťmi násilí zpravidla ženy, jsou i výjimky. Jednou z nich je Jan.

„Došla mi trpělivost a šel jsem podat žádost o rozvod. Skončily u mne děti a ona přede mnou napadla syna. Řešili jsme to s policií, musel jsem se ze dne na den sebrat ze svého domova a utéct i s dětmi,“ řekl výzkumnicím Jan, který ze strany bývalé manželky zažíval psychické i fyzické násilí.

Jak dodal, jeho manželka nepravdivě tvrdila, že jí byl nevěrný. „Na úřadech a sociálce jsou samé ženské a všechny mi řekly, že na tom asi něco pravdy je, protože je zhrzená a kvůli tomu to provádí,“ řekl Jan. Kromě napadání obvinila manželka Jana z pedofilie, demolovala zařízení bytu a snažila se ovlivňovat pracovnice sociálky vymyšlenými historkami. Ty jí uvěřily a odmítaly Janovi pomoci.

„Nic se nedělo, zjednodušeně řečeno. Když došlo k dalším soudům, právnička z bývalé manželky dotazy dostala pravdu. Když z ní začalo lézt, že sociálce lhala, tak na té pracovnici bylo vidět, že valí oči, protože to bylo jinak,“ popsal ve výzkumu Jan.

Janova výpověď potvrdila, že oběti se často v systému pomoci setkávají s neprofesionalitou a bagatelizací násilí ze strany složek pomoci, mezi něž patří policie, sociální pracovníci z odborů ochrany dětí (OSPOD) a intervenční centra na pomoc obětem. Přístup k pomoci se liší i při různých formách agresivity ze strany pachatelů.

„Setkaly jsme se s tím, že jako problém se často vyhodnocuje jen fyzické násilí. Facka, která je zjevně fyzickým násilím, se velmi často bagatelizuje jako něco, co není potřeba dramatizovat,“ konstatovala socioložka Blanka Nyklová, jedna z autorek výzkumu. I to může demotivovat oběti, aby násilné činy ohlásily.

Jedním ze závěrů byly i nekonzistentní či minimální tresty za dané chování. Podle Nyklové byly případy často klasifikovány jako přestupky. I v případě ženy, ve výzkumu označené jako paní Myšák, která ze strany manžela zažila opakované fyzické a sexuální napadání, byl trest velmi malý.

„Dostal tříletou podmínku, přišlo mi to strašně směšné. Takové tahanice, člověka to poníží. Musela jsem se svléknout do naha. Byly tam tři policistky a musely mi hrabat i do rozkroku, protože mě v pracovní obuvi nakopal i tam,“ upřesnila výzkumnicím paní Myšák.

Podle Nyklové některé z obětí odvyprávěly svůj příběh poprvé právě při výzkumu. Prevence a informovanost je také často minimální.

„Naráželi jsme na lidi, kteří netušili, že existují azylové domy a podobná zařízení,“ podotkla Nyklová. Obecně se také velká řada povinností přenášela na samotné oběti, třeba aby měly všechny dokumenty od policie či si samy sehnaly pomoc.

„Roztříštění systému znamená, že se zodpovědnost přenáší na klientky. Je na nich, aby se v něm prosadily a pomoc skutečně získaly. Samozřejmě nejsnazší je to pro ženy, které mají finanční nebo jiné zdroje a dokážou si zajistit třeba dobré právní zastoupení,“ dodala Nyklová.

Systém pomoci také není připraven na lidi s různými znevýhodněními. K podpoře se tak hůře dostávají lidé například s postižením, bezdomovci či migranti. S podobnými překážkami by měla pomoci připravovaná směrnice o potírání násilí vůči ženám Evropské unie.

Podle právničky ProFemu Veroniky Ježkové by obětem velmi pomohl pozitivní přístup vůči směrnici ze strany ministerstva spravedlnosti. „Směrnice se zaměřuje na kriminalizaci určitých typů násilí, pojmenovává třeba sex bez souhlasu či násilí v kyberprostoru. Také se snaží zlepšit systémovou pomoc obětem, rozlišuje potřeby poškozených jednotlivých trestných činů, protože každý je má jiné. Vyžaduje lepší přístup obětí ke spravedlnosti, nároků na odškodnění a podobně. Mohla by pomoci bořit určité bariéry,“ sdělila Ježková.

O postoji ministerstva spravedlnosti vůči směrnici se nyní jedná, rozhodnutí by mělo přijít 19. května.