Naše rodina, Velikonoce a bamlanivimab

Byl to 64letý manžel mé sestry, cukrovkář s diabetem druhého stupně, léčený inzulinem, chronický kardiak po bypassu se zúženou aortou, trpící ucpáváním cév dolních končetin, a jak už to u těchto diagnóz bývá, i obézní (115 kg na 178 cm). Ideální terén pro smrtící úder koronaviru.

Když pocítil o Květné neděli známé příznaky obávané nemoci – zvýšená teplota, únava –, tušil, že je zle. Hned v pondělí ráno zavolal svému praktickému lékaři, který ho objednal na PCR test a mezitím mu pro jistotu předepsal mj. izoprinosin a vitaminy. Ve středu přišlo potvrzení – ano, je pozitivní. „Co teď?“ radila se se mnou na dálku z Ostravy sestra. „Je v hrozném stresu, bojí se, že to nepřežije,“ popsala psychiku svého manžela. Musí dostat infuzi bamlanivimabu, napadlo mě okamžitě.

Jenže k mému velkému překvapení sdělila jeho praktikovi ostravská fakultní nemocnice, že švagr nesplňuje kritéria pro podání tohoto léku. Byl čtvrtek, druhý den začínaly čtyřdenní svátky a pozitivní na covid už byla celá rodina.

Nepřeji nikomu prožívat ty pocity zoufalé bezmoci, když víte, že existuje účinný lék, který může švagra zachránit, a vy se k němu nemůžete dostat, protože nějací spořiví odborníci stanovili tak přísné podmínky, že ty ampulky leží v nemocničních skladech a venku zbytečně trpí, nebo dokonce umírají nemocní lidé.

Snad si tohle vyprávění přečte někdo z mezioborové pracovní skupiny koordinované Českou společností anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, která ta pravidla takhle děsně nastavila. Naštěstí se také zásluhou některých médií na poslední chvíli probrala a večer na Velký pátek je zmírnila tak, že se do nich vešel „díky“ své farmakologicky léčené hepatitidě druhého typu i můj švagr.

Pak už to byl závod o čas. Monoklonální protilátky se totiž musejí do těla vpravit hned na začátku nemoci, čím dříve, tím lépe. Sedm dnů po prvních příznacích a ztratíte šanci. Sestra o zmírněných podmínkách ještě v pátek v poledne nic nevěděla, ale když jsem ji odkázala na zprávu v Novinkách.cz, hned volala jejich praktikovi, který obratem zajistil, že ještě v sobotu odpoledne dostal švagr v ostravské fakultní nemocnici infuzi bamlanivimabu.

Švagra v nemocnici informovali o případných nežádoucích účincích léku, ale uklidňovali ho s tím, že jsou poměrně vzácné a brzy přejdou. V případě mého švagra se však – jak jinak – dostavily. Druhý den přišla horečka, zimnice a třesavka, které nás trochu vylekaly, ale naštěstí třetího dne se vytratily a švagr se cítil jako znovuzrozený. Bylo právě Velikonoční pondělí.

Nemohu odhadnout, jak by se stav mého nemocného švagra vyvíjel, pokud by mu bamlanivimab nebyl podán. Třeba by se s covidem vypořádal i bez něho.

Na druhé straně, zatímco on je dva týdny od nákazy v pořádku a fit, stav sestry, která si stále ještě stěžuje zejména na bolesti hlavy a obrovskou únavu, se lepší jen pomalu.