Náš stát je Šárka, říkají uprchlíci na faře v Soběhrdech

„Máme za sebou různou historii a různé cesty. Všichni nám tady moc pomohli adaptovat se na tuto situaci. Je to velká zkušenost, jak jsou lidi vstřícní,“ řekla Právu Ljudmila (41), která přišla do Čech s dvěma dětmi Nazarem (16), Anastasií (8) a jejich babičkou.

Tři matky, tři babičky a pět dětí nasměrovala do Soběhrd překladatelka a vysokoškolská pedagožka Šárka Grauová, která se na faru nastěhovala teprve nedávno. Ale ještě než stihla zabydlet sebe, a zejména metráky knih, hned zkraje imigrační vlny začala zřizovat přístřeší i pro běžence.

S pomocí přátel se prostory fary, ať už určené pro ni, nebo veřejné akce, narychlo proměnily na obytné místnosti a společnou kuchyň. „Náš stát je Šárka,“ odpovídají ukrajinské ženy ve shodě na otázku, kde mohou české úřady zapracovat lépe, jak odlehčit.

Šárka a její přátelé zajišťují veškerý styk s úřady od vyřizování lejster a podpor, zařízení domácností, wi-fi do obytných prostor až po dopravu. Ani jedna z Ukrajinek třeba nemá řidičák.

A Šárce už církev za její pomoc platí. Upřímný vděk ženám čiší z očí, a pokud by si měly něco přát, tak je to práce. Nejde jen o osamostatnění se, ale taky o rozptýlení od každodenních chmurných zpráv z domoviny. „Obracejí se tam ve vzpomínkách, telefonují tam. Podle toho, co se tam děje, je na soběhrdské faře veselo, nebo se naopak kouří a pláče,“ popsala Šárka.

Práci za peníze nabízejí často místní, ať už se jedná o pomoc v domácnosti, nebo v lese. Běženkyně však ocení i domácí rukodělné činnosti. „Přišla Jana Šilarová, která dělá plstění z vlny, a ty ženské byly nadšené. Vlna se cupuje, takže se člověk i takhle vybije,“ přiblížila Šárka.

Úřad práce zatím uprchlíkům pracovní příležitosti nenabídl, ale vyhlížejí je. Je mezi nimi kuchařka, brusička dřeva, cukrářka, ale třeba i webová designérka Naďa. Ta díky repasovanému notebooku zakoupenému z první humanitární dávky může pracovat na dálku na Ukrajině. A také si sehnala nové bydlení v Plzni.

Její manžel pracuje coby odborník na metalurgii v Íránu, z čehož si rodina měla na Ukrajině pořídit nový byt. „To už je passé, ale aspoň ví, že je její manžel v bezpečí,“ řekla Šárka. U ostatních rodin není situace jasná. „Podle psychologů se má čekat, až ony samy o tom začnou mluvit,“ vysvětlila.

Podle ní ostatní ženy nemusí mít strach, že by zůstaly bez práce. Po jejich schopnostech ještě bude sháňka. Po večerech je učí češtinu a ženy už se naučily i latinská písmena. „Mluvit je těžší, ale lépe začínáme rozumět. Už si umíme přečíst, co nakupujeme. Třeba se už nestane, abychom si místo sýra koupili smetanu,“ uvedla Naďa.

Přestože nejmenší děti budily zpočátku nejvíc soucitu, už se rozkoukaly a působí živě. Možná nejtíživěji doléhá situace na nejstaršího 16letého Nazara. Doma se věnoval boxu, karate, plavání, šachům. Při debatě sedí osaměle, nemluví a ve svých šakalích letech je zachmuřenější než šťastnější vrstevníci, jež nerozdělila válka.

Ve středu dorazily děti poprvé do školy do nedaleké ZŠ a MŠ Archa v Petroupimi, kterou provozuje husitská církev. Vřelého uvítání se jim dostalo už z oken jedné z tříd. „Všichni se známe a nějak jsme se domluvili. I naši učitelé ubytovali doma uprchlíky, takže tu máme Ukrajince nejen ze Soběhrd. Děti jsme připravili, jak se s nimi mají bavit, mluvili jsme s nimi o tom, co mají uprchlíci za sebou,“ vylíčila Právu ředitelka školy Jitka Hřebecká.

„Máme tu děti, které jsou hodně postižené pandemií. Ale doufám, že tato situace, kdy se mohou soustředit na někoho jiného, i jim pomůže,“ uvedla. S dětmi budou chodit do školy babičky ze Soběhrd, aby složitější situace s nimi řešily v rodném jazyce. Jinak budou mít svou adaptační třídu, kde se jim bude věnovat ruštinář.

Všechny děti mají výuku online, ať už jsou jejich kantoři na Ukrajině, nebo se rozprchli jinam do světa. Středoškolákovi Nazarovi, který se zaměřil na IT, se bude ještě speciálně věnovat učitel informatiky. „Hlavně jde o to, aby tady děti zapluly,“ uzavřela ředitelka Hřebecká.