Článek
Soudkyně Andrea Veselá dala církvi za pravdu. „Soud dospěl k názoru, že jsou splněné veškeré podmínky k vydání obrazu,“ uvedla Veselá. Podle ní obraz nepatří mezi příslušenství kaple, jejíž vlastníkem se stát stal v roce 1925. „Stát do roku 1932 neměl ani ponětí, že obraz existuje,“ pokračovala Veselá. A z rozhodnutí moravsko-slezské finanční prokuratury z roku 1933 podle Veselé jasně vyplývá, že obraz byl ve vlastnictví farnosti.
„Mám z toho radost, trochu jsem v to doufal a očekával, ale nevyzpytatelné jsou cesty soudní,“ komentoval rozhodnutí soudu advokát církve František Severin. „Tento obraz není pro farnost pouze obrazem. Je to významný symbol, nosil se v čele procesí,“ podotkl Severin ve své závěrečné řeči. „Není to jen obraz, který by měl viset mezi stovkami dalších madon.“
Podle Národní galerie se na obraz nevztahuje církevní restituční zákon, protože stát obraz získal už ve dvacátých nebo třicátých letech. Podle jejího právního zástupce Ondřeje Koliska je proto obraz mimo rámec zákona, který má napravovat křivdy komunismu.
Farnost nabízela půjčku
Církev ale tvrdí, že jí obraz patřil od poloviny 18. století až do roku 1958, a snažila se to doložit darovacím dekretem ministerstva zemědělství, které v onom roce věnovalo obraz NG. Podle Koliska ale nešlo o dokument, kterým by obraz měnil vlastníka, ale „spíš o změnu práva hospodaření s majetkem mezi dvěma státními institucemi.“ Církev kontrovala žádostí, aby NG doložila změnu vlastníka před rokem 1958.
Dalšími důležitými dokumenty byly inventáře farnosti sepisované v průběhu let, při každé výměně faráře, na kterých obraz figuruje.
Podle Severina požádala farnost už dříve NG o uznání vlastnictví obrazu farností s tím, že by NG dali na příštích 50 let bezplatnou výpůjčku. To NG ale odmítla, církvi tak podle Severina nezbylo nic jiného než se obrátit na soud.
Madona z Veveří je temperou na dubovém dřevě a je datována před rokem 1350. Připisována je malíři z okruhu Mistra vyšebrodského oltáře. V roce 1935 byl zapůjčen na výstavu v Moravském zemském muzeu, po ní byl převezen do Prahy, aby mohl být zrestaurován, orámován a zasklen a už v hlavním městě zůstal.