Článek
V tuto chvíli už víte, že covid-19 porazíte? Jsou lékaři optimističtí?
V nemocnici jsem už třetí týden. Stále na jednotce intenzivní péče. Mám těžký zápal plic. Ale už mohu dýchat bez kyslíku. Na umělé plicní ventilaci jsem byla asi dva dny, podle toho, co říkal lékař. Měla jsem pocit, jako kdyby mi někdo rval plíce ze zad. Vůbec se přitom nedokážete nadechnout. Vážně to není chřipečka. Lidé, kteří takto mohou mluvit, měli velké štěstí, a já jim to přeji. Nicméně já jsem strašně vděčná lékařům a sestrám, že mě zachránili. Až doberu experimentální lék, přesunou mě už na normální oddělení. Rekonvalescenci mám ještě tak na dva týdny. Ale pak se hned musím vrátit do klokánku, je to nyní zapotřebí.
Jak jste se dozvěděla, že jsou děti nakažené?
V polovině září mi zvonil telefon, že máme akutní příjem. Čtyři sourozenci v noci utekli z domova. Sedla jsem do auta a jela je zachránit. Kdybych měla respirátor, na příjem dětí bych si ho vzala. Jenomže nemáme. Strašně se báli, že bychom je nepřijali, takže neřekli, že měli ve třídě nakaženého. Ale vůbec jim to nevyčítám. Ty děti zažily hrůzy, byly vyděšené k smrti. Dva dny jsem si s nimi povídala, dělala záznamy, byli jsme v opravdu úzkém kontaktu. Šestý den od přijetí volala škola a oznámila nám, že třída dvou sourozenců je v karanténě a polovina z nich má covid-19. Ale nikdo se na ně nezlobil. Jen jsme jim vysvětlili, že bychom je stejně přijali, jen bychom se víc chránili.
Rozšířila se nákaza i na ostatní děti a tety v klokánku?
Přijímané děti byly následně hned otestovány, s pozitivním výsledkem. Naštěstí měly zcela bezpříznakový průběh. Pozitivně jsem vyšla i já, ale nikdo další nakažený naštěstí nebyl. Otestováni byli všichni. I mně prvních šest dnů vlastně nic nebylo, jen jsem pokašlávala. Ale pak jsem dostala záchvat kašle a musela mě odvézt sanitka, protože jsem nemohla dýchat. Po týdnu mi v nemocnici nasadili experimentální léčbu, kterou nyní dobírám. Děti už jsou naprosto v pořádku.
Z dětského domova by šli klienti do bytů
Když se nezlobíte na děti, na koho se zlobíte? Dalo se tomu zabránit?
Ano, kdybychom měli respirátory a mohli se chránit. A měli možnost poslat přijímané děti na testy, abychom neohrožovali ostatní děti a tety, které jsou všechny ve věku okolo padesáti let. Několikrát jsem žádala ministerstvo práce a sociálních věcí v tomto směru o pomoc. Bez úspěchu. Kraje se snažily nám pomoct, ale ministerstvo jim svázalo ruce. Řekli, že pomoc patří jen sociálním službám a to ZDVOP (Zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči) nejsou. Ať si ochranu a testy platíme ze státního příspěvku. A to mě i na lůžku jednotky intenzivní péče dokáže vytočit doběla. Je to chyba ministryně Maláčové.
Čím vás vytáčí přístup ministerstva?
Státní příspěvek nebyl valorizován od roku 2013. Za pět let nebyli schopni zákon, který je špatný, a sami to uznali, změnit. A každý rok nás dofinancovávají. Tedy není pravda, že bychom letos dostali peníze navíc, za které nám ministryně doporučuje nakoupit ochranné prostředky a platit testy. A ještě se začne ohánět tím, že nejsme sociální službou. Všichni se staráme o děti, tak v čem je rozdíl? My na rozdíl od dětských domovů, které mají právo nepřijmout dítě bez testu, je přijmeme vždycky.
Každý rok bojujeme o přežití, pokaždé nám chybí na provoz zhruba 10 milionů korun. Ale neodmítnu kvůli tomu přijmout dítě, které nemá kam jít. Jen se smířím s tím, že to zaplatí sponzoři. A ti nás také roky drží nad vodou, za což jsme jim neskonale vděční.
Jaký přesně je tedy rozdíl mezi ZDVOP a poskytovateli sociálních služeb?
Byť se všichni, jak pěstouni, tak dětské domovy, staráme o děti, rozdílů je tu mraky. Stále se bojím, že tety, které berou něco přes 18 tisíc hrubého, odejdou do sociálních služeb, kde si vydělají 1,5krát víc než u nás. Samozřejmě i tam dělají záslužnou práci a mají můj hluboký respekt a obdiv. Jenomže i naše tety jely na jaře na maximum a kvůli kolegyním, které byly v karanténě, sloužily, jak mohly. I pět týdnů v kuse. Děti nic nepoznaly, ale tety, když to tak řeknu, dřely hubou po zemi. A když se dozvěděly, že sociální pracovníci dostanou alespoň 25 tisíc korun odměny za práci během pandemie, co jsem jim na to měla říct?
Za pandemie odložili děti do klokánků, teď o ně nestojí
O kolik méně konkrétně dostávají klokánky proti dětským domovům?
V loňském roce jsme dostali i s tím tradičním dofinancováním 70 milionů korun. Za stejnou kapacitu dětské domovy dostaly 120 milionů. Přitom jen pro příklad, když k nám přijde dítě, nemá ani kartáček. Do dětských domovů, kam je musíme následně posílat, je už přivezeme plně vybavené, nic z toho, co jim dáme, jim nevezmeme. Cítily by se tam jako outsideři.