Na smrt dítěte se nepřipravíte nikdy, říká poradkyně pro pozůstalé rodiče

V neděli se koná už 13. ročník akce Zapalme svíčku. Můžete přiblížit, o co v ní jde?

Druhá neděle v prosinci patří Světovému dni památky zesnulých dětí. Po celém světě se konají otevřená setkání pozůstalých rodin, kamarádů a známých. V Česku organizují vzpomínkové akce dobrovolníci Dlouhé cesty a spřátelené instituce.

Jde o anonymní, bezpečné místo pro jakékoli projevy zármutku, hlavně proto tam lidé chodí. I ti, kteří jinou pomoc nevyhledávají. Nemusí s nikým mluvit, nikomu se představovat či svěřovat, a přitom si mohou být jisti sounáležitostí.

Ti ostatní se vyrovnávají se stejnou tragédií, světlem svíček připomínají ty, kteří fyzicky chybí. Pro řadu rodičů postižených touto ránou je to dokonce náhrada Vánoc, které přestali slavit.

Dlužno dodat, že naši vyškolení dobrovolníci, kteří akce v konkrétních místech připravují, jsou sami lidé s touto zkušeností.

Když se řekne dítě, většina nezúčastněných si vybaví miminko. Jenže i dospělí jsou něčí děti. Dají se mezi klienty Dlouhé cesty vysledovat pomyslné skupiny nejčastějších případů?

U nás je maminek, které přišly o děťátko, ať už v prenatálním stadiu, či brzy po narození, dokonce menšina. Dlouhá cesta nerozlišuje ani příčinu, ani věk, podporujeme i 60leté rodiče, kteří přišli o 40leté děti.

I ti patří do cílové skupiny. Nejsilněji zastoupení jsou ale rodiče, kteří přišli o děti ve věku od puberty do mladé dospělosti, zhruba od 15 do 25 let. A nejčastější příčinou jsou sebevraždy, autonehody a další tragická úmrtí, nevyléčitelné nemoci jsou, co do počtu, až za nimi.

Kolik dětí u nás ročně přijde o život?

Podle statistiky jde o zhruba 800 dětí ve věku od 0 do 19 let a další stovky mladých dospělých nad tuto hranici.

Ze statistiky vyplývá, že podíl sebevražd u mladých lidí na celkovém počtu úmrtí vzrůstá. Vy mi nyní víceméně potvrzujete, že to pociťujete i v praxi.

Statisticky doložený nárůst je 6,5 procenta, a ano, kontakty s rodiči, jejichž děti si vzaly život samy, v praxi poraden, které vedu v Praze a na Vysočině, opravdu převažují. Klientů přitom celkově přibývá, za posledních sedm let jsme až na 2,5násobku.

Čím to je?

Příčinu těch sebevražd je těžké objektivně posoudit, zvlášť když pouze pětina těch dětí nechá dopis na rozloučenou. Z opakovaně uváděných to bývá šikana ve škole či dlouhodobě neléčené deprese, případně jiná duševní onemocnění.

Náš psychiatrický systém není na takový nárůst nastaven. Ale tato analýza patří jiným, naší rolí je provázení truchlením. Na jiné úkoly včetně prevence, o niž nás někteří žádají, nemáme kapacitu.

Odrážejí se příčiny úmrtí v procesu vyrovnávání se s bolestí? Je ten proces snesitelnější třeba pro rodiče, kterým umřelo těžce nemocné dítě v náručí, než pro ty, jejichž potomek si vzal život sám?

Vyrovnávání se s bolestí je individuální proces. Způsob, jak dítě odešlo, v něm určitě hraje roli. Na smrt dítěte se ale nepřipravíte nikdy, ani když je těžce nemocné a zůstanete s ním až do konce. Doufáte v zázrak, člověk je tak nastaven. Když přijde smrt jako blesk z čistého nebe, je to samozřejmě větší šok.

A rodiče dětí, které zemřely vlastní rukou, si to často kladou za vinu, mají pocit stigmatizace, stydí se chodit do společnosti. O to důležitější je zažít pocit přijetí širší komunitou. Podle toho s nimi pracujeme.

Umíte popsat, čím rodiče procházejí?

Peklem, vím to z vlastní zkušenosti. Mně zemřel 21letý syn po autonehodě. Jáma zoufalství, slzavé údolí. Na počátku pro vás končí život taky, snažíte se pochopit a odůvodnit něco, na co není žádná odpověď. Trvá to dlouho.

Je třeba dojít k tomu, že to vlastními smysly nepoberete, že tu skutečnost můžete jen přijmout, i když vždycky hrozí, že i po letech vám něco vyvolá živou vzpomínku a bolest se zase ozve. Smyslem našeho doprovázení je dovést rodiče od bolestných vzpomínek ke vzpomínkám láskyplným.