Na frontě je hranice mezi člověkem a zvířetem tenká, upozorňuje kaplan české armády

Poznamenala válka na Ukrajině službu vojenských kaplanů?

Ta se válkou víceméně nezměnila. Ale musím říci, že jsem osobně rozšířil své vnímání služby, protože jsem v kontaktu s vojenskými kaplany z Ukrajiny, kteří jsou nasazeni do prvních linií války. A oni nám popisují, jak vedou a motivují vojáky. Shodují se, že nejdůležitější je udržet vojáky v první linii tak, aby zůstali lidmi. Snaží se je naučit, aby vnímali krásu, hodnotu života i ve válečné vřavě. A sami říkají, že to není vůbec jednoduché, protože udržet si lidskost ve válce, to znamená prožívat také bolest.

Aby se z nich nestala zvířata?

Přesně tak. Podle nich je linie mezi zlobou a normálním životem, mezi zvířeckým chováním a lidstvím, velmi tenká. Jejich hlavním úkolem je ve vojácích udržovat lidství, aby se, až skončí válka, mohli vrátit domů a vytvořit společnost, kde člověk cítí svou vlastní svobodu a důstojnost a kde člověk zůstává člověkem.

Pomáháte jim nějak?

Tím, že se s nimi setkáváme, naposledy v Bukurešti. Je to paradoxní, ale spíš oni jsou pro nás posilou a zdrojem zkušeností než my jim.

Díky této jejich zkušenosti začínám plně chápat, co je to služba vojenských kaplanů v přímé válečné linii. Oni se nás často ptají, jak nejlépe mají fungovat, protože duchovní služba v ukrajinské armádě je velmi mladá, asi jen dva roky.

Byl jste na několika misích v Afghánistánu, Iráku a v Kosovu. Tam jste také musel vojákům pomáhat, aby zůstali lidmi?

Mise se s válkou na Ukrajině nedají srovnávat. Ale i tam to bylo podobné, byť ne v takové intenzitě. Duchovní služba v armádě je postavená na službě vojákům, aby za jakýchkoli okolností a těžkostí zůstali lidmi. V Iráku jsem byl tři měsíce, v Afghánistánu půl roku, ale věděl jsem, že to jednou skončí. Kdy skončí válka na Ukrajině, ale nevíme. A čím je to delší, tím je složitější vojáky motivovat, aby zůstali lidmi.

V Afghánistánu zemřeli čeští vojáci. Co pociťovali jejich kolegové? Zlost, touhu se pomstít?

Když tam zemřeli naši vojáci, tak jsem tam nebyl přítomen, ale koordinoval jsem doma v Česku komunikaci mezi resortem a rodinami zemřelých. Ale vím od kaplanů, kteří tam byli, že je přirozené, že jsou vojáci naštvaní a že o tom hodně mluvili. To je důležitá služba kaplanů, ale i psychologů. Hovořit s vojáky o všem, co prožívají a co cítí.

Jak na konflikt na Ukrajině pohlíží duchovní, který je zároveň vojákem?

Lidsky mě to zasahuje. Bolest, utrpení obyčejných lidí. Válkou byly narušeny všechny roviny lidského života. Válka ovlivní generace ukrajinských obyvatel. Proto si myslím, že se ocitáme v době, kdy je v ohrožení největší dar, který máme, tedy naše lidství.

Kaplan funguje hodně i jako psycholog, dostala se válka do vašich hovorů s vojáky?

Nejsme psychologové, ale občas používáme podobné metody v osobních rozhovorech. A je přirozené, že se téma války objevuje, podobně jako starost o rodinu, o budoucnost. Stejně jako ostatní i vojáci si dobře uvědomují, že válka není daleko od našich hranic, ale je naopak velmi blízko.

Jaké je poslání kaplanů v armádě nejvíce ateistické země?

Naše země bývá označována za nejateističtější zemi, ale čím víc jsem v armádě a poznávám naši společnost, tak si uvědomuji, že to tak není. Myslím, že český člověk se tolik neidentifikuje s institucí církve, ale dokáže věřit horoskopům, kartám, snářům, pověrám…

Vojenští kaplani svou službu neodvíjejí od víry, ale od pomoci lidské bytosti a je jedno, zda věří, nebo nevěří. Naše motto zní, že radosti a starosti vojáka jsou radostí a starostí vojenského kaplana. Kolegové z Ukrajiny říkají o své službě: Člověk v uniformě potřebuje rameno, o které se může opřít, potřebuje uši, aby byl slyšen, potřebuje, aby srdce bylo otevřené jeho obavám, jeho nejistotám.

A v čem jsou čeští vojáci pověrčiví?

Neříkám, že vojáci jsou pověrčiví, ale mám úsměvnou zkušenost ze zahraniční mise. Když jsme přelétali vrtulníky z jedné základny na druhou, tak mnozí říkali, ať si s nimi sednu do toho jejich vrtulníku, že budou klidnější kvůli mému kontaktu s tím „nahoře“.

Chodí za vámi i nevěřící vojáci?

Určitě, s nimi se bavíme o každodenních záležitostech. Já nebazíruji na tom, zda je někdo praktikující věřící, ale zajímá mě, co naplňuje jeho běžný život.

Obrátil jste už nevěřícího na víru?

Nechci nikoho obracet na víru, to není podstatou naší služby. Chci hlavně, aby každý voják zůstal člověkem, se vším, co k tomu patří. A samozřejmě, pokud má voják konkrétní náboženskou potřebu, tak jsme tady pro něj. Křtíme, oddáváme a také provádíme i v rámci jejich rodin smuteční obřady.

Už jste měli vojenskou svatbu?

Docela často, tak pětkrát do roka mám svatbu, kde aspoň jeden ze svatebčanů je voják. Jsou to svatby jako všechny jiné, i když někteří se žení ve slavnostní uniformě. Tak možná proto se objeví termín vojenská svatba.

Jak se žije vojenským kaplanům v zemi, kde to povolání hrozně pomluvil Jaroslav Hašek v postavě feldkuráta Katze ve Švejkovi?

Možná překvapím, ale už jsem se s tím dlouho nesetkal. Když jsem začínal před dvaceti lety, tak občas někdo feldkuráta zmínil. Ani už mi nikdo nepřipomíná otce Mulcahyho z M.A.S.H.

Nikdo vám nepředhazuje, že žehnáte zbraním?

Nemohu mluvit za všechny, ale spočítal bych na prstech, kdy mi někdo něco podobného předhazoval. Občas se mě na to někdo zeptá při různých besedách, které dělám mimo resort obrany.

Feldkurát Katz je drsná karikatura, ale je i výstižným vyjádřením schizofrenie, kterou musíte zažívat. Jste křesťanský duchovní, který ctí desatero a přikázání nezabiješ, ale zároveň voják, jehož povoláním je zabíjet nepřítele. Jak tuto schizofrenii řešíte vy?

Je velmi málo zemí na světě, kde studují duchovní od počátku na vojenského kaplana. Tedy že jejich celoživotní služba bude v ozbrojených silách. Ve většině zemí jste nejdříve duchovním a teprve později vojenským kaplanem.

O schizofrenii bych nemluvil, ale o určitém napětí mezi tím, že je člověk vojákem z povolání, který má své povinnosti, a zároveň členem konkrétní církve, ke které má také nějaké povinnosti.

To, že je v desateru napsáno Nezabiješ, v nás tolik nerezonuje, protože například v Katechismu katolické církve se uvádí, že ve výjimečných případech mohu použít zbraň nebo jiné prostředky, abych ochránil životy a majetek druhých lidí. Cituji: Oprávněná obrana může být nejen právo, nýbrž i závažná povinnost toho, kdo je odpovědný za život druhých.

V zahraničních misích měli kaplani osobní zbraň?

Jen když jsme opouštěli základnu, tak jsem měl krátkou zbraň podle Ženevských konvencí. Jsou ale státy, kde kaplani striktně nepoužívají zbraně, ale mají takzvaného bodyho, tedy vojáka, který je doprovází a chrání, ten zbraň má.

Křesťanství je mírumilovná nauka. Kristus říkal: Když tě někdo udeří, nastav druhou tvář. Jak se s tím vyrovnáváte, protože vojenské řemeslo je z podstaty násilnické?

Takto to vnímá spousta lidí, ale armáda není násilnická, jejím hlavním úkolem je chránit pokoj a dobro, kde se ho nedostává. Primárním úkolem armády je obrana vlasti.

Jsou krajní situace, kdy se musí použít síla, aby se pokoj znovu prosadil. To je i úkol nás kaplanů, abychom ve vojácích nastavovali motivaci k tomu, aby to tak vnímali.

Ukrajinští kaplani v první linii stále zdůrazňují: my nezabíjíme, ale chráníme, bráníme pokoj a dobro, které jsou u nás narušeny, aby hranice mezi lidským a zvířecím nebyla překročena. Musíme se nepřítele snažit odvrátit od zla, ale pokud nechce, tak mám právo – říká křesťanská morálka – se bránit nebo bránit lidi a majetek mně svěřený.

Chodili za vámi vojáci v misích s traumaty, že museli zabít nebo někomu ublížit?

Nezažil jsem to u českých vojáků, ale u Američanů. Častým důvodem traumat bylo, že tam byli dlouho. Americká armáda na to reagovala zkrácením působení vojáků na misi. Protože když tam byli třeba rok a půl, tak se na nich projevoval klasický posttraumatický syndrom z války. Také se projevovalo to, že u jednotek měli sice kaplany, ale psychologové tam jezdili jen na konci jejich mise, aby je připravili na návrat. Ale v krátkém čase nedokážete znovu vrátit člověka do běžného života.

A u českých vojáků jste posttraumatický syndrom neřešili?

Osobně jsem to nezažil, ale tento syndrom se může projevit i za několik let, když to sepne nějaký spínač. Ale česká armáda se snažila, aby v misi byli vojáci nanejvýš půl roku, aby takové nebezpečí minimalizovali.

Kolik je v české armádě kaplanů?

Kaplanů je 35 a dvě kaplanky – z Československé církve husitské a Českobratrské církve evangelické. Celkově je v armádě zastoupeno 11 křesťanských církví.

Koho posloucháte – svého biskupa, nebo náčelníka generálního štábu?

V tom je také určité dvojkolejné napětí. Ale myslím, že je to u nás dobře nastaveno. Církev, z které kaplan pochází, ho pověřuje ke službě a on se stane vojákem z povolání. A jeho nadřízeným je velitel útvaru, u kterého slouží. Zároveň má duchovní služba v čele hlavního kaplana, který je spojnicí mezi armádou a církevními institucemi.

Ale abych odpověděl na vaši otázku. Stále jsem duchovním římskokatolické církve a patřím do olomoucké arcidiecéze, ale nyní je mým velitelem náčelník generálního štábu.

Je o práci kaplana zájem?

Jsou roky, kdy je zájemců dost, ale někdy uplyne nějaký čas, než najdu dalšího vhodného kandidáta. Kaplani v armádě slouží zpravidla deset až šestnáct let a pak se vracejí do své církve.

Stává se, že velitelé chtějí po kaplanovi, aby vojákům vysvětlil třeba v zahraničních misích, jaké tam mají po­­slání?

To jsem nezažil, ale občas mě velitelé požádali, abych k vojákům pronesl slova povzbuzení nebo abych jim pomohl vyřešit problémy, které se jim nakupily doma. Často stačila přítomnost kaplana mezi vojáky pro jejich povzbuzení.

Pomáhal humor?

Určitě, a hlavně schopnost se zasmát sám sobě. Vojáci kvitovali, když si kaplan uměl udělat legraci sám ze sebe.

Musí se kaplan někdy stát ombudsmanem a zastat se vojáků proti veliteli?

Občas vojáci kaplana využijí pro to, že kaplan spadá přímo pod velitele. Zvláště v misích se občas snažili, aby kaplan na velitele zapůsobil a udělal jim život „jednodušší“. Ale vždy jsem vážil každé slovo k veliteli a vždy jsem to dělal tak, aby velitelé nepoznali, o koho konkrétně se jedná či o jakou jednotku.

Jste kaplanem dvacet let, proč jste nezůstal knězem a šel jste do armády?

Můj příběh je velice jednoduchý. Než jsem začal studovat, tak jsem byl odveden, ale dostal jsem kvůli studiu a poté kvůli nemoci odklad. Po škole jsem byl povolán – bylo to někdy v roce 2002 –, kdy se chodilo na vojnu už jen na rok.

Přemýšlel jsem, jak bych mohl být v armádě jako duchovní užitečný. Tehdy jsem dostal kontakt na Tomáše Holuba, hlavního kaplana, dnes plzeňského biskupa. A ten mi řekl, abych místo na rok šel do armády na čtyři roky jako kaplan. A ty čtyři roky se natáhly na dvacet let.

Líbí se vám v uniformě?

Ta služba mě naplňuje, hlavně takzvaná služba přítomnosti. Což znamená být s vojáky všude, kde působí, nejen v naší vlasti, ale i na zahraničních misích. Není možné jen sedět v kanceláři, ale aktivně zůstávat s vojáky a hovořit s nimi. Být kreativní při setkání. A snažit se s nimi prožívat radosti i starosti jejich služby a jejich života.