„Na Dvojčatech jsem byl 10 dní před tím.” Politici vzpomínají, jak se dozvěděli o 11. září

Byl jsem v práci na Žižkově. Na střeše Dvojčat jsem byl s rodinou 10 dní před útokem. Myslel jsem na dceru, která tehdy ukončila studium na Bostonské univerzitě.

Studovala jsem ve Frankfurtu nad Mohanem. Ten den jsem šla po ulici a viděla náraz letadel v televizi ve výloze a myslela si, že to je film.

Zarazili mě ale lidé, kteří tam postávali. Po příchodu domu jsem zjistila, co se děje. Tenkrát jsme měli strach, brigádničila jsem v jedné právní firmě v jednom z frankfurtských mrakodrapů, kde se prvních pár dní se sířily fámy, že útoky budou i v Evropě, a neustále se dělaly cvičné evakuace.

Nepamatuji si, co jsem dělal v ten konkrétní okamžik před 20 lety. Ale pamatuji si, že když jsem se zprávu dozvěděl, tak jsem tomu nejprve nemohl uvěřit a šokovalo mě to. Nikdo netušil, co se děje, a samozřejmě mi bylo líto všech nevinných obětí.

Byla jsem studentkou gymnázia, v době útoku jsem ještě byla ve škole. Pamatuji si však mnohem více den poté, kdy jsme začínali výuku hudební výchovou a naše paní učitelka s námi místo klasické hodiny vedla diskusi o tom, co se stalo, co to znamená, a působila velmi pohnutě.

Já osobně jsem asi ještě nedovedla plně vyhodnotit, co všechno teroristický čin takových rozměrů znamená, přece jen mi bylo 16 let. Zejména jsem ale pociťovala zděšení a smutek.

Byl jsem v té době přesně 10 dnů učitelem. Přijel jsem z práce domů, usnul jsem, vzbudila mě telefonem máma, ať si hned zapnu televizi. A potom jsem se asi 3 hodiny, za stálého sledování televize, snažil dovolat tetě do USA, která v té době pracovala jako lékařka jen pár metrů od Pentagonu. Naštěstí byla v pořádku. Další den jsme neučili a rozebírali se studenty, co se přihodilo.

Dozvěděl jsem se tehdy o útocích náhodou, když jsem potkal svého strýce a ten mi to řekl. Až poté jsem měl možnost si informace poslechnout doma. Bylo to něco, čemu jsem nemohl uvěřit. Myslel jsem tehdy na to, že je to nový způsob války a že to přinese velkou změnu.