Článek
„Sociální pracovníci v terénu se snaží rozvíjet rodičovské kompetence. Podporují rodiče tak, aby byli schopni dítě podpořit ve vzdělávání. Nabízejí základní poradenské finanční služby, pomáhají při hledání bydlení, s vyřizováním dávek na úřadech či se sháněním zaměstnání,“ popsal Právu Jan Klusáček z neziskové organizace Lumos, která se ohroženými dětmi zabývá.
Podle něj zatím takto v terénu působí kolem šesti stovek sociálních pracovníků z různých neziskovek, kteří mají na starost kolem 9000 dětí. Na každého tak připadá průměrně patnáct dětí. Klusáček odhaduje, že každé desáté dítě by bez jejich pomoci skončilo v péči státu. Tito lidé přitom ale se státními orgány sociálně-právní ochrany dětí spolupracují.
Většina u pěstounů
Výdaje za různé typy péče o děti v tísni se rozbíhají po třech resortech a souhrny se pravidelně každý rok nedělají. Zatím jsou k dispozici jen odhady nákladů za rok 2016.
Na pomoc ohroženým dětem šlo kolem 11,2 miliardy korun. Z toho 46 procent výdajů spolykají ústavy. Ale na pomoc původním rodinám a preventivní služby se využila asi desetina peněz.
Podle propočtů měsíční pobyt v kojeneckém ústavu vyjde asi na 50 tisíc korun, v dětském domově na 47 tisíc. V náhradní rodině stojí asi 20 tisíc. Na terénní práci s rodinou je třeba vystačit se 7000 korun měsíčně.
„Spolupracujeme s terénní službou v Pardubickém kraji. Za pět let se tam hodně rozmohla a za tu dobu ubylo dětí umisťovaných do dětských ústavů zhruba o třetinu. Nicméně je možné, že na to mělo vliv více věcí,“ řekl Právu Klusáček.
Dětí v ústavní péči totiž celkově ubývá, protože jsou dnes častěji umisťovány k pěstounům.
Vysoké náklady na ústavní péči jsou dány i vysokým počtem pracovníků, ale třeba i velkými nároky na údržbu. Často to jsou to velká sídla s rozlehlou zahradou; navíc za městem, takže děti vyrůstají takřka v sociálním vyloučení.
Studie neziskové organizace Naše rodina ukázala, že ve 144 dětských domovech bylo loni umístěno 4212 dětí, přitom celková kapacita domovů činila 4993 míst.
V přepočtu na úvazky o ně pečovalo 3067 zaměstnanců. Z toho ale jen 1980 úvazků spadalo na pedagogický personál. Zbytek, více než třetina, byly úvazky ostatních zaměstnanců.
To, proč se stále nedaří ústavní péči změnit ve prospěch práce s rodinami, má několik důvodů. Významně se na tom podepisuje neschopnost ministerstev práce, zdravotnictví a školství, pod něž různé typy ústavní péče spadají, dohodnout se na sjednocení režie pod jedním resortem.
Bojí se o práci i o výhody
Podle ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové (ČSSD) hraje významnou roli odpor pracovníků ústavů.
„Často slýcháme, že kdybychom je převedli pod ministerstvo práce, co by dělali jejich pedagogičtí pracovníci. Zda by jim zůstaly všechny výhody, zda by měli dva měsíce dovolené. Já bych ráda viděla, abychom se ptali především na to, jak je dětem a co pro ně můžeme udělat,“ řekla Marksová.
Zdůraznila, že část ústavů bude muset být zachována i do budoucna. A lidé z ústavů budou zapotřebí v rámci terénní a ambulantní služby.
Ale takový přesun si nedokáže představit například Dana Lipová z Nadace Sirius. „Je to úplně jiný typ práce. Terénní pracovníci jsou jiní, pracují hlavně s rodiči. Lidi v ústavní péči mají na starosti problémové děti a využít je v rámci terénní práce asi není možné,“ řekla Právu.
Navíc ohodnocení takového sociálního pracovníka není nijak motivační. Podle Klusáčka se pohybuje do 20 tisíc korun hrubého. Většina z nich má vyšší odborné vzdělání a s takovou kvalifikací jsou prý platy většinou vyšší. Pokud jim tedy dojde nadšení, hledají si práci v jiném oboru.