Článek
Ve čtvrtek ráno bylo třeba být služebně v Kyjově, kde od rána začali hasiči likvidovat někdejší drogovou laboratoř, plnou chemikálií a jedů. Budíček 4.30, odjezd bez snídaně… Jak je zvykem. Tam mne zastihla zpráva, že do Moravského Krumlova míří plátna Slovenské epopeje. Pokyn zněl, nafotit.
Takže z Kyjova následoval přesun do Moravského Krumlova a hlídání vjezdu do zámku, aby mi auto s plátny neujelo. Možnost skočit si na oběd byla vyloučená. Bylo, tuším, před půl šestou, když auto dorazilo. Posílám fotky do redakce a utěšuji hladové břicho, že ještě hodinku za volantem a najím se.
Rok od tornáda. Rodina se do hájenky nevrátí
Až po Mikulov si jedu spokojeně. Pak vidím černo, ženoucí se z Rakouska na Valtice. To už bubnují na auto kroupy. Vidím ale, že se černota teprve blíží k zámku a průtah cesty I/40 Valticemi se zdá být v pohodě. Valtice mám za sebou, super…
Jenže chvíli po vjezdu do valtického lesa začala ledová kanonáda, stěrače nestíhají nápor vody. U hájenky valtického polesí najednou vidím zvláštní lom světla za stěrači. Ano, kroupa se trefila na horní hranu skla a karoserie, čelní sklo mezi mnou a místem spolujezdce půlí na dvě části prasklina. Hlavou mi proletí vztek z toho, že budu muset vypisovat hlášení pojistné události.
Jsem doma. Hladový jako vlk si ještě říkám, že než se najím, vyfotím prasklé sklo. Vracím se k autu, dvě tři fotky a jdu domů. Než jsem dorazil ke dveřím, vypukla další kanonáda krupobití. Doma ještě fotím kroupu, která prorazila zastřešení balkonu. Konečně se najím… No, nenajím.
Ječí hasičská siréna. Takže „hasičský“ telefon do kapsy a letím. Před domem další překvapení, čelní sklo už nemá svislou prasklinu, ale „zdobí“ je koláč roztřískaného skla o průměru přes dvacet centimetrů. Nedá se nic dělat, jsem dobrovolný hasič, na hasičku musím. Poplach nás žene na Pohansko, spadlý strom. Krupobití odeznělo a utěšujeme se, že když tak pořežeme pár stromů a jedeme domů.
Záběry z dronu ukazují, jak se změnily obce zasažené tornádem
Vysílačka je plná hlášení dalších jednotek likvidujících popadané stromy. Až pak najednou éterem letí apel, ženoucí všechny, kdo mohou, na silnici I/55 do Hodonína.
„Je třeba prořezat cestu, sanitky se nemohou dostat pro zraněné,“ slyším a v tu ránu vím, že je zle. Hlásíme uvolnění cesty na Pohansko a operační nás žene do Lužic. Požár auta, ulice Velkomoravská.
Pomocníci i šmíráci
Kličkujeme mezi kolonami aut a popadanými stromy. To auto už mezitím asi uhasil liják. Takže se zapojujeme do evakuace lidí ze zničených domů. Zatímco záchranáři ošetřovali a odváželi do nemocnice raněné, prodírala se mezi technikou hasičů další auta. Zčásti ti, kdo se pokoušeli dostat domů, zčásti šmíráci katastrof.
Tak si klestil cestu řidič modrého vozu, který se prý pokoušel kamsi dostat. Celou cestu mezi troskami na ulici spolujezdkyně usilovně natáčela spoušť na mobilní telefon. Zatímco mu pak policisté vysvětlovali, že dál se opravdu nedostane, spolujezdkyně dál natáčela a pokračovala i cestou zpět. Na rozdíl od jiných tento domů nejel.
Interaktivní galerie: Jak se změnily obce rok po ničivém tornádu
Policisty zaměstnal německy hovořící majitel domu. Hlasitě odmítal opustit dům, který spoušť proti ostatním ještě vcelku ušetřila. Říkám policistům, že je obdivuji, protože já už bych ho přetáhl pendrekem.
Jde kolem žena, že hledá dceru. Jela autobusem. Říkám, že jsem nikoho neviděl a cesta do Mikulčic je zavřená. Jde dál, až za pár hodin se dozvím, že její dcera jela v autobusu, který u Mikulčic tornádo zvedlo a hodilo přes násep vlečky do dolu. Dívka přežila, ale dodnes se léčí z následků zranění.
Naši kluci vyvádějí z poničeného starého domu bez oken a střechy seniorku. Schovají ji zatím do auta. Když po chvíli procházím kolem, vidím ženu, jak míří z auta zpět do domu. „Musím ještě pro léky.“ Nedá se nic dělat. Opírá se o mě a dělám jí doprovod.
Obyvatelka Lužic rok od katastrofy: mám připravenou úkrytovou místnost
Dům je úplně zničený. Děsivý pohled zvenku i zevnitř. Spadlý strop a v posteli v ložnici trám. „Nikoho tady nemám. Rodina žije v Bratislavě. A kočky, kdoví, co je s nimi,“ říká žena. Vedu ji troskami domu pryč.
„Dejte mi rámě, půjde se mi tak lepší,“ říká. Vedu ji pryč, abych ji předal k odvozu z místa do bezpečí. Vtipkuji, že je to jako za starých časů gentlemanů na bále. Moc mi to nejde. Uvědomuji si, že se už do domu možná nevrátí.
Hasiči odváželi raněné
Naše hasičské auto se mezitím proměnilo v sanitku a odváží raněné do nemocnice. „Zkrvavení, provizorně ofáčovaní, neveselý pohled,“ komentuje své pasažéry kolega Josef Gajdoš. Několik hodin po odjezdu na poplach poprvé slyším slovo tornádo.
V noci nás převelí, projíždíme zničenými Mikulčicemi a jedeme na evakuaci do Moravské Nové Vsi. Zastavujeme na kraji, a do obce se jde pěšky. Je třeba zkontrolovat domy, aby v nich nikdo nezůstal. Zastavuje se u nás kamarádka, majitelka pohřební služby a slyším, že živel má na svědomí lidský život. Majitel restaurace.
Jak se ukáže, není jediný, kdo řádění tornáda nepřežil. Jdeme od státní silnice do centra obce. Ze zpočátku nedotčené vsi jdeme do míst, kde pod botami křupají trosky střešní krytiny a proti obloze začínají vyrůstat jako žebra obnažené krovy. Všude samozřejmě tma. Na návsi světla hasičů osvětlují prostor před radnicí a ukazují devastaci úřadu.
Tornádu stály Mikulčice v cestě. Vnučka teď nechce při bouřce k babičce jezdit
V noci mi dává velitel pokyn, ať jdu na kraj obce a převezu do centra auto. Kráčím ztemnělou obcí, když slyším volání: „Milane.“ Netuším, komu to patří, nečekám, že by mě někdo v temnotě poznal.
Až na další pokus reaguji. Kolega Petr Kozelka. Říká mi, že neberu telefony, odpovídám, že leží doma, hodil jsem do kapsy jen svůj „hasičský“. Nečekal jsem, že by se mělo jednat o výpravu na celou noc. A od pátku mi začínalo volno.
Ano, volno, chystal jsem se na výlet na Slovensko, za přáteli, navštívit rodinu a relaxovat s focením. Slovensko jsem zrušil. Petr mi nabídl nějaké müsli tyčinky, co měl u sebe. S díky je beru. Přejíždím s autem do obce a o darované tyčinky se dělím s posádkou auta. Po nějakých dvaatřiceti hodinách mám cosi ke snědení v puse.
Svítá. Z noční tmy, kde byly rozeznatelné jen obnažené krovy, se postupně noří obraz apokalypsy. Z Moravské Nové Vsi odjíždíme za světla. Cestou opadá adrenalin a myslí prolétá scenérie této noci. Pamatuji hodně, objel jsem všechny povodně, které kraj za poslední čtvrtstoletí postihly. Všechny byly slabým odvarem toho, co jsem viděl teď. Přijíždíme do Břeclavi. Jožka Gajdoš zahýbá na benzinku a platí mi párek v rohlíku. První opravdové jídlo po šestatřiceti hodinách.
V Brně představují pasivní dům Tornádo. Je inspirací pro majitele nemovitostí poškozených živly
Jsem doma. Před domem na mě čeká pohled na druhé naše auto. Golf má igelitem zalepenou díru v místě, kde ještě nedávno bylo sklo. Čelní sklo je na svém místě. Jen se nejedná o jednolitý průhledný celek, ale soubor střepů, držících na svém místě. Střecha domu připomíná cedník. V součtu nějakých 540 tašek je zničených. Strop protekl.
Přemýšlím, co teď. Jít spát, nebo řešit pojistky, opravy? Spánek počká a jedu řešit výměnu skel na autech. Po návratu domů ještě vařím vyprošťováka, půllitrový hrnek kávy. U kávy řeším hlášení škod a podobně.
Od návratu z Moravské Nové vsi uplynulo něco přes tři hodiny a znovu ječí siréna. Výjezd. Opravy počkají. Míříme do Mikulčic. Zlikvidovat poničené stromy a další.
Kolem prochází skupina policistů, kteří jdou pomáhat lidem. Na rozdíl od nás v zásahovém oblečení mají jenom obyčejné pracovní rukavice, v nichž likvidují trosky domů. Smekám.
Domů se vracíme z výjezdu odpoledne. Odpočinek? Bez nároku. Zjišťuji, že v domě jsem v tento den jediný chlap. Takže, na půdu a měnit střešní tašky. Pár desítek jich doma máme. takže můžu zacelit aspoň největší díry ve střeše. Další krytinu budeme muset sehnat. To už je večer. Sprcha. A padám do postele. 42 hodin poté, co jsem ji opustil.
