Muzeum v Ostravě vystavuje ponorku z vyšetřování orlických vražd. Je stále funkční

„Ponorka patří Hlavní báňské záchranné stanici v Ostravě-Radvanicích a proslavila se především tím, že pomohla objasnit kauzu orlických vražd,“ přiblížil Novinkám ředitel Hornického muzea Landek Park Ján Hlobil.

Před necelými 28 lety vytáhli kriminalisté ze dna orlické přehradní nádrže celkem tři oběti, jež byly v sudech a pletivu. Báňská ponorka s kamerou byla nasazena po nálezu první z nich. Záchranáři tehdy stroj získali čerstvě ze zahraničí a na Orlíku měl svou premiéru.

„Ponorka fungovala tak, že byla řízena z povrchu. Svítila halogeny a pro pohyb používala vrtulky. Ty vířily vodu, na tom dnu ji kalily, takže ona přímo ty sudy nenašla, našly je až potápěči, kteří už ale díky ponorce věděli, jak dno vypadá,“ popsal průvodce muzea Zdeněk Malík, jak ponorka posloužila.

Při tehdejším hledání těl měl nejvíce ponorů, celkem 18, dlouholetý potápěč ostravských báňských záchranářů Dalibor Tekiela. Ponořil se až do hloubky 66 metrů.

„Ten ponor byl maximálně extrémní, v té době se tady nikdo tak nepotápěl. Z hlediska pracovního potápění tady nebyla skupina, která by ten ponor udělala,“ řekl Tekiela.

Na samotnou práci pod vodou měli potápěči zhruba čtvrt hodiny, celý ponor ale kvůli nezbytným dekompresním zastávkám trval asi hodinu. Jejich tehdejší práce si kolegové potápěči cení dodnes.

„I dneska potápěči, kteří jsou opravdu špičky v republice v technickém potápění, oceňují, že jsme to v té době a s tou technikou, kterou jsme měli, byli schopni udělat. Takže to potěší,“ vyjádřil se Tekiela.

Právě on bude v sobotu 12. srpna komentovat speciální prohlídku ponorky. Lidé se tak budou moci dozvědět nejen technické informace o stroji, ale i zajímavosti ze samotné akce na Orlíku. Tekiela bude hovořit také o dalších zásazích, při nichž byla ponorka využita nejen v České republice, ale i v zahraničí.

„Byla použitá například při speleodokumentaci Hranické propasti, při technických ponorech, kdy byla sledována zatopená důlní jáma v průmyslové oblasti Karvinska, nebo při monitorování života v kalištích mezi Karvinou a Ostravou,“ vyjmenoval ředitel muzea.

„MiniRover MK II je americké výroby, od firmy Benthos. Pracovně si ji potápěči nazvali ColomboOne. Váží zhruba 34 kilogramů a dokáže se potopit až do hloubky přes 300 metrů. Manipulační kabel k ní má 150 metrů a ovládá se z hladiny,“ popsal ji blíže Hlobil.

Je navíc stále funkční. „Při zapůjčování to bylo s podmínkou, že když bude třeba ji využít k akci, tak ji budeme muset v Hornickém muzeu načas sbalit a vrátit Hlavní bánské záchranné stanici v Ostravě,“ prozradil ředitel. Pokud se však nic mimořádného dít nebude, v expozici bude vystavena do 10. září.

Takzvané orlické vraždy patří k jednomu z nejzávažnějších kriminálních případů české polistopadové historie. Pět pachatelů mělo na svědomí pět obětí. Kauzu orlických vražd začali vyšetřovatelé rozplétat v roce 1993. Shromažďování důkazů trvalo zhruba dva roky, ale bez těl obětí nebylo možné případ uspokojivě uzavřít.

V polovině července 1995 zavedla výpověď jednoho z podezřelých kriminalisty na Orlickou přehradu. Po několika dnech pátrání se potápěčům podařilo v hlubině pod Žďákovským mostem nalézt zaletovaný sud, v němž bylo rozřezané a louhem poleptané lidské tělo.

Po několika týdnech se na přehradu vrátili vybaveni právě speciální miniponorkou, z bahnitého dna vyzvedli druhý barel s rozčtvrceným tělem a později ještě mrtvolu zabalenou do kovového pletiva. Na dně přehrady skončily tři z pěti obětí. Další dva lidé byli pohřbeni přímo na místě, kde zemřeli.