Münich: Potíže zrály roky. Dotace 900 milionů řešení jen odloží

Vláda žádá po vysokých školách návrh systémových změn při nakládaní s financemi. Teprve pak by poslala 900 milionů na dorovnání nízkých platů v humanitních oborech. Často se hovoří o slučování malých oborů, jako je třeba sinologie. Přineslo by to významnou úsporu?

To je asi věc zástupná. Ten problém tady byl vždycky a je dobré si ho přiznat, ale nikdy se neřešil. Rozhodně to není věc, která by vyřešila nízké platy a obecně i nízký podíl prostředků, které plynou na humanitní a společenskovědní obory.

Větší potíž je s tím, jak univerzity přidělené peníze rozdělují fakultám. Jak popsal pro Právo exministr Robert Plaga, některé školy používají zastaralé mechanismy, některé zase obecné principy ministerstva, které se ale nehodí na parametry každé školy.

Jeho odpovědi mají hlavu a platu a je to přesně, jak říká. Jsou tam i zajímavé vhledy ohledně role rektorů, kteří jsou vesměs plně odpovědní svým univerzitním akademickým senátům a jsou na jejich rozhodnutích závislí. Kdyby měli větší pravomoc, tak by třeba bylo možné, aby s nimi ministerstvo školství jako reprezentant veřejného zájmu osobně udělalo nějakou dohodu. To teď nelze, protože rektoři sami se nemohou k ničemu zavázat.

Za příklad se dává Masarykova univerzita v Brně. V čem spočívá ten zázrak?

Nevidím úplně dokonale dovnitř, ale když se podíváte na relativní platy, tak zrovna Brno má mnohem menší rozdíly mezi fakultami než třeba Univerzita Karlova. Když jsme v minulosti přemýšleli o změnách zákona upravujících vnitřní řízení VŠ, tak někteří lidé argumentovali, proč měnit zákon, když Masaryčka dokazuje, že mnohé jde i bez změny zákona.

Podle mě je ale vždy problémem historie školy a praxe, jakou uplatňuje. Dosažený status quo je strašně silný a těžko se zevnitř mění. Univerzita Karlova se způsobem svého řízení dostala tam, kde je, a nic s ní nehne, pokud nepřijde šťouch zvenčí.

Na Masaryčce má centrální vedení, byť je také voleno z vlastních řad, větší pravomoci ohledně rozpočtu, a tak se může strategičtěji rozhodovat. Rektorát Karlovky je na tom diametrálně hůř. I ten současný zákon umožňuje, co se děje na Masaryčce, ale vážně pochybuju, zda pouhý příklad něco změní třeba na UK.

Často se ale připomíná, že právě Masarykova univerzita před lety rozjela „masifikaci“ VŠ vzdělání, tedy nabírání masy studentů.

To znám dopodrobna. Oni kdysi dost bezskrupulózně obelstili ministerský systém financování, tedy dotace na každého přijatého studenta. Ale nedivím se. Ministerstvo si to prostě nedokázalo tehdy pohlídat a univerzita této unikátní historické příležitosti využila. Ale zpětně hodnoceno je vlastně dobře, že Karlovka díky tomu dnes má reálnější konkurenci a na druhém konci republiky vzniklo druhé velké univerzitní centrum.

Důsledkem je i to, na co upozornil bývalý rektor Masarykovy univerzity, dnes ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek (STAN) v Lidových novinách: že na filozofické fakultě v Brně mají 21,5 studenta na učitele, na filozofické fakultě v Praze jen dvanáct a v Českých Budějovicích jedenáct.

A to jde ruku v ruce s platy. Jedna věc je, kolik máte na obor peněz, kolik je tam studentů, a z toho plyne, kolik máte učitelů a peněz na jednoho učitele. Můžete mít i malé obory, mít tam málo lidí a dobře je zaplatit. A je možné, že to takto dělá Masaryčka. Ale Karlovka tam možná má studentů i vyučujících příliš mnoho při nízkém rozpočtu. Proč to tak dělá, když pak ty lidi solidně nezaplatí?

Pokud by se měly malé obory slučovat, pak by mělo vzniknout jedno pracoviště na jedné škole. Znamená to, že by zanikla místa profesorů a docentů jinde? A když už stát ty odborníky potřebuje, tak proč právě ty nejzasvěcenější připravovat o pozice?

Ti dobří teoreticky pouze přejdou z jednoho pracoviště na druhé. Ale debata se komplikuje tím, že se dostává na hodně osobní rovinu, a odpor bude zásadní. Proč zrovna my, proč ne oni? A samozřejmě vzniká problém se stěhováním, akceptací akademických titulů a podobně.

Když vznikne jedno pracoviště, nepřijde vědecké prostředí o konkurenční klima?

Nemělo by to striktně stát tak, že v každém oboru má být v zemi jen jedno pracoviště. Třeba můj obor ekonomie existuje na mnoha univerzitách a v řadě případů to smysl dává. Ekonomie je krapet výjimečná v tom, že se prolíná mnoha obory. Vezměme si třeba energetiku, vývoj technologií, ochranu životního prostředí nebo telekomunikace.

Toto jsou ale debaty, které jsme na celonárodní úrovni nikdy nevedli. Se zavřenýma očima jsme to spolu s ministerstvem školství nechali, ať se to s malými obory nějak samo vyvine.

Jak na to?

Stát by si měl nejprve ujasnit, které malé obory dnes potřebuje strategicky udržet a třeba i vytáhnout na vyšší kvalitativní úroveň. Cíle pak je možno dosáhnout takzvaným kontraktovým financováním vysokých škol a případně i Akademie věd České republiky.

To znamená, že stát by vyhlásil soutěž o dlouhodobější finanční podporu v určité oblasti. A do takové soutěže nechť se přihlásí vysoké školy, klidně v partnerství s Akademií věd, že tuto potřebu státu po stránce vědecké a vzdělávací kvality včetně mezinárodního postavení naplní. Podporu pak získá jen jedno dvě pracoviště v zemi s nejlepší nabídkou a dlouhé peníze půjdou tam, kde země vidí strategickou potřebu.

A nemusí se to týkat jen minoritních oborů, které se věnují nějaké exotické zemi, ale i třeba pedagogických oborů či psychologických věd. Taková dodatečná podpora by ale měla být podmíněna výraznou modernizací přípravy učitelů na nové tisíciletí, na nové rámcové vzdělávací programy, reagující na nastupující umělou inteligenci, se špičkovým výzkumem na světové úrovni.

Školy si v minulém volebním období pochvalovaly střednědobý výhled financování. To se dá zajistit i dnes?

V současnosti bohužel panuje ohledně výhledu veřejné podpory vysokých škol, mám na mysli státní rozpočet na roky 2024 a 2025, velká nejistota. Přesněji řečeno, čísla tam napsaná moc neznamenají, a navíc jsou s ohledem na inflační vlnu hodně nízká. Plánovat rozvoj se proto dnes opravdu moc nedá. Spíš je třeba očekávat status quo, tedy pokles reálné hodnoty veřejné podpory.

Ministerstvo prý vysoké školy žádá, aby navýšily tarify, aby injekce 900 milionů pomohla právě těm, kteří berou nejnižší základ. To je správná cesta?

Neznám podrobnosti, abych to komentoval. Dokážu si představit, že mimořádné navýšení podpory státu bude podmíněno snížením rozdílů v platech mezi fakultami. Ty toho mohou dosáhnout vyrovnanějším přerozdělením peněz mezi fakulty anebo optimalizací počtu úvazků na fakultách. Ale to je proces na řadu let. Jednorázová injekce ale stejně nebude systémová, šlo by o dočasné sedativum a problém by se po čase vrátil zpět.

Řada učitelů balancuje na hraně existence, ale vláda říká, že peníze dodá, až si školy ujasní, co se musí změnit, a čas je do 21. dubna. A teď začíná složitá debata, která se povede přes rektory, kteří ale nemají pravomoci. Dává vám to smysl?

Vláda, myslím, nechce jednat pod nátlakem a nechce věc řešit krátkodobým sedativem. Problém zde tiše zrál dlouhé roky, takže ultimátum vyřešit ho do 21. dubna je neadekvátní.

Sama vysokoškolská reprezentace by měla přijít s iniciativou, která by ale nebyla podmíněna dolitím peněz ze státního rozpočtu. Ať se nám to líbí, nebo ne, reprezentantem veřejného zájmu a priorit ohledně rozsahu služeb veřejných VŠ je vláda a parlament, byť na to můžeme mít osobně jiný názor.