Článek
„Ale mráz není pro mne to nejlepší,“ přiznává autor a vysvětluje. „Sníh totiž rychle mrzne a něco z něho vytvořit, je pak hrozná dřina. Nejlepší je, když se teploty pohybují kolem nuly nebo malinko nad, aby byl sníh takový plácací. Teď to je taková horničina,“ stěžuje si na oko Josef Dufek. Přesto už od čtvrtka vyráží každý den, aby bylo v pondělí dílo hotovo.
Krakonoše na jilemnickém náměstí postavil poprvé přesně před dvaceti lety. Vrátil se tehdy z emigrace v Německu. „Požádal o to mne tehdejší starosta a už mi to zůstalo. Jak napadne sníh, už mi z radnice volají, jestli jsem ještě zdravý a přijdu,“ řekl Dufek, ale jedním dechem připomněl, že tradice jilemnického Krakonoše je mnohem starší.
Navázal na svého dědu
„Prvního Krakonoše tu postavili už v roce 1912. Byl ale stojící, proto při stavbě používali moji předchůdci i lešení. Asistoval u toho i můj děda. Byl to sochař, a proto některé Krakonoše pak stavěl on,“ pokračoval ve vyprávění autor s tím, že stavba sněhového Krakonoše mu tak byla asi trochu souzená.
Josef Dufek při práci na sochání sněhového Krakonoše.
„Už jak napadne 10 centimetrů, tak se mne chlapi u piva ptají: Tak Josef, kdy začneš? Však už jsem si říkal, když není sníh, že ho vytvořím z polystyrénu, rozřežu na díly a pak na náměstí sestavím. To by koukali,“ směje se Dufek.
Zhruba šestimetrový sněhový kolos hledí směrem k vrcholkům hor a u nohou se mu krčí jilemnické chaloupky. Při jeho zrodu je přitom kromě výtvarného citu a šikovnosti potřeba pouze lopata, rýč, jakési rejpadélko na detaily. A ještě několik náklaďáků sněhu.
„Vždycky jim říkám, ať mi navezou čistý sníh. Občas tam jsou papíry nebo kamínky. A to je problém. Jak zasvítí slunce, začnou vytávat a najednou kus sochy udělá hrc a něco sjede. Ale teď tu mám sníh z fotbalového hřiště a ten je pěkný,“ pochvaluje si Josef Dufek a pokračuje v popisu práce. V jeho podání to přitom vypadá velmi jednoduše.
To není lev, ale Rýbrcál
„Já zkrátka vylezu nahoru, začnu od vlasů, a jak to dopadne, jak to vyjde. Kolikrát se něco odloupne, tak to začnete spravovat a vyjde vám třeba ta ruka zase trochu jinak, než byla, ale že bych si dělal nějaké plánky, to ne,“ směje se sněhový sochař.
Socha Krakonoše na jilemnickém náměstí
„Jednou jsem začal stavět, šli kolem Němci a říkali Das ist eine Löwe. Tak jsem se hned bránil, že žádný Lev, ale Rýbrcál. Obličej ještě nebyl, tak ty vlasy je zmátly,“ vzpomíná dnes s úsměvem. Celkem už vytvořil víc než dvacítku Krakonošů. „Někdy totiž byli i dva za sezonu a teď už tři roky tvořím dalšího ve Špindlu,“ dodal.
A jak dlouho socha vydrží? Záleží na přírodě. Zatímco někdy v roce 2004 stál téměř tři neděle, předloni dokončil Dufek práci v pátek a už v sobotu přišla obleva s provazy deště, že ze sochy přes víkend nezbylo zhola nic.
„Dřív jsem stavěl sám. Ale to pak týden marodíte, všechno vás bolí všechno. Vždyť musíte odházet desítky, spíš stovky kilogramů sněhu. To by bez fyzičky ani nešlo. Ale teď mám už asi třetím rokem dva pomocníky, tak je to lepší,“ pochvaluje si na závěr svého vyprávění Josef Dufek.