Hlavní obsah

Možná že zítra

Novinky, Jiří Franěk

Do českých kin přichází nejnovější katastrofický film režiséra Rolanda Emmericha pod jménem Den poté, v originále se jmenuje The Day After Tomorrow.

Foto: Josef Zajíc

1. září nastoupí do škol v Ostravě 3 260 prvňáčků.

Článek

Důležitější než shoda názvu s jedenadvacet let starým snímkem Nicholase Meyera je shodné téma ohrožení lidstva - v osmdesátých letech minulého století jaderným konfliktem mezi USA a SSSR, v prvním desetiletí století současného ekologickou katastrofou. Světovou (ba i českou) premiéru má nový film v těchto dnech, ale nechtěnou slávu získal předem.

Producenti prý během natáčení na Emmericha tlačili, aby nenadužíval horký termín globální oteplování, americká vláda prý zakázala státem podporovaným výzkumným institucím, aby se k filmu i k jeho tématu vyjadřovaly. Bez jakéhokoli prý se pak obejde skutečnost, že biograf může ovlivnit volby. Rovnice politických sloganů totiž tvrdí: globální oteplování = Bush nepodepsal kjótský protokol.

Můžeme se tedy divit hned dvakrát. Za prvé zde máme film, který vytváří politické dusno dávno před tím, než někoho oslovil uměním svých tvůrců a myšlenkovou hloubkou (a já bych hádal, ať si to přebere každý po svém, že to s jedním i druhým bude tak na úrovni Dne nezávislosti od téhož režiséra). Za druhé se zdá, jako by politické kejkle s hrozbou globálního oteplování byly důležitější než samotné globální oteplování. Nenechám si však narůst zelený ukazovák a nepřidružím se k těm, kdo hrozí ty ty ty, politiko! Politika je přece jediný legální a nekrvavý způsob soutěže lidských názorů a (to zejména) zájmů.

A paradox zelené politiky spočívá v tom, že idealistický zájem celé planety ponižuje na úroveň jednoho z mnoha zájmů, když z něj činí své politikum. Ale jinak to bohužel nejde. Zájem George Bushe zůstat prezidentem i přes tu kaňku s kjótským protokolem je stejně legitimní jako zájem jeho konkurentů, kteří se ekologií ohánějí, aby ho vystrnadili z křesla. Stejně tak třeba touha lyžařů po nové sjezdovce je stejně legitimní jako obava přírodovědců o nějaké vzácné endemické kvítí. A tak dál, často jen sám bůh ví, čí pravda je pravdivější.

Faktem ovšem zůstává, že hrozba konce světa není jen jakýsi výmysl. Spor se vede vlastně jen o to, kdy - obrazně řečeno - samočisticí schopnost proudící vody v potůčku nezvládne míru zasvinění. To se však nedá odhadnout předem a nezáleží to na míře našeho ekologického či politického pesimismu. Jisté je jen to, že se nakonec všichni, zelení, modří i rudí, politicky dokonale shodnou den poté. Může to být třeba už zítra.

Den poté - FFFilm

Den poté očima Františka Fuky - čtěte zde

PRÁVO 27. května 2004

Související témata:

Výběr článků

Načítám