Možná to nebylo marné, míní o 55 let starém protestu bratr Jana Zajíce

Jeho bratrem byl Jan Zajíc, který se coby osmnáctiletý student 25. února 1969, měsíc po pohřbu Jana Palacha a jednadvacet let od nástupu komunistů k moci, upálil na pražském Václavském náměstí na protest proti normalizaci a cenzuře.

Jaroslav přiznává, že díky času, který od té doby uplynul, se dnes na bratrovu formu protestu dívá jinak.

„Nemohl a nedokázal se smířit s tím, co se děje. Nemyslím jen ten rok po okupaci sovětskou armádou a vojsky Varšavské smlouvy, ale se změnou postoje našich lidí. S tou začínající kolaborací a sehnutou hlavou před nastupující tvrdou normalizací,“ zmínil Jaroslav Zajíc.

Ze strany bratra šlo podle něj především o protest proti rezignaci a kolaboraci veřejnosti. Tehdejší doba má podle něj hodně společného se současností.

„Časem se ukázalo, že příčinou okupace Československa nebyl spor o směřování naší země, ale že šlo o naprosto imperiální zájmy tehdejšího Sovětského svazu, které se nezměnily,“ uvedl Zajíc.

„Myslím, že na tom se dnes shodnou všichni, kteří se nad tím zamýšlejí nebo do toho vidí. Já k tomu dospěl časem a věřím, že k tomu dospěje každý normální a příčetný člověk, když se podívá na to, co se dnes děje pár stovek kilometrů od našich hranic,“ poznamenal.

Co by se dělo, kdyby Jan Zajíc nezvolil radikální formu protestu a žil, lze podle jeho bratra těžko soudit.

„Nesouhlasil by s tím, kam jsme směřovali. Určitě by nějakým způsobem protestoval a dělal by si s vývojem situace za normalizace u nás zcela jistě starosti a osobní problémy,“ nastínil.

Odhaduje, že s přibývajícím věkem a zkušenosti by Jan možná nebyl tak radikální. „Nebo by ten radikální nesouhlas možná proměnil v něco jiného. Ale určitě by nesouhlasil a kladl odpor,“ ujistil Jaroslav Zajíc.

Je přesvědčen, že by jeho bratrovi dnes vadilo to, že část české populace stále vzhlíží k Rusku. „Bratr by nechápal, že jsou tu lidé, kteří říkají, že žijeme ve špatné zemi, že jejich vzorem je ten východní despotismus, který je v podstatě fašismem,“ poukázal.

On sám to považuje za dědictví minulosti. „Je to i kvůli přetrvávajícím vzorům chování a příkladům v některých rodinách. Možná je to podmíněno i tím, že jsme po druhé světové válce neměli elity. A pro většinu lidí bylo tehdy pohodlnější v tom systému žít a podřídit se jiné dominantní politické moci,“ popsal.

Za velmi překvapivé Jaroslav Zajíc považuje, že i když se komunisté snažili vymazat jméno jeho bratra z české historie i paměti národa, nepodařilo se jim to.

„Převratu v listopadu osmdesát devět předcházela masová shromáždění mladých lidí v Praze. A největším překvapením pro mě bylo, že pro mladé lidi, generaci, která žila pod zcela tuhým normalizačním režimem a naprostou blokádou informací, byla jména Palach a Zajíc dobře známá. To bylo pro mě největší překvapení a probuzení. A tehdy jsem si řekl, že to možná nebylo marné,“ uzavřel.