Morava: Hrál jsem důležitého, že dělám pro Topolánka a Tluchoře

Zvažuji různé věci, i tuto. Byť jsem vše dělal s dobrým úmyslem a věřím, že jsem schopný to prokázat.

Především je absurdní, že někdo tvrdí, že jsem chtěl někoho vydírat. Zubovy jsem do toho zapletl já náhodou, ale je to delší příběh.

Někdy v únoru nebo v březnu jsem byl osloven nějakými lidmi a nabídli mi informace, které prý by mě mohly zajímat. Na schůzku jsem šel. Ti lidé mi nabídli fotografie Vlastimila Tlustého s nějakou blondýnkou u vína a ve vaně. Nevěděl jsem, co dělat, a tak jsem okamžitě poslal esemesku panu Dalíkovi a panu Tluchořovi o tom, že mi někdo něco takového nabízí a co mám udělat.

Ani jeden mi nenapsal, že bych to měl od těch lidí okamžitě získat.

Delší dobu se nedělo nic. Pak jsem byl kontaktován redaktorkou MF Dnes, která u mě sháněla informace pro nějaký článek o Tlustém, protože věděla, že jsme rivalové ve středních Čechách. Já jsem jí nějaké informace dal a zmínil jsem se o tom, že jakýsi pan Dvořák z jisté agentury mi nabízí tyhle fotografie s tím, že jí kontakt mohu dát a ať se na něj obrátí.

Informaci jsem jí poslal e-mailem, což je důkaz o tom, že jsem o těch lidech informoval média. A upozornil jsem pana Dvořáka, že se na něj redaktorka obrátí. On mi e-mailem napsal, že nemají zájem jednat s médii, ale se mnou se o tom bavit mohou.

Rozhodl jsem se využít příležitosti a předhodit novinářům lidi, kteří sbírají kompromitující materiál na politiky. Ten pan Dvořák v jednu chvíli začal mluvit tak, že tohle je jen ukázka a že mají kompromitujících materiálů víc na spoustu lidí. Rozhodl jsem se, že ty fotografie od něho získám, abych je poskytl médiím i s tímto příběhem.

Měla název Global Investigation.

Mají internetové stránky – Globalinvestigation.de, takže existují v Německu. Ale jinak o nich nic nevím. Ve chvíli, když jsem s nimi pak navázal kontakt, jsem musel začít hrát pro ně důležitého partnera, kterému lze svěřit i závažnější dokumenty. Tvrdil jsem, že to dělám pro Topolánka a pro Tluchoře. Fakt nevím, co jsem všechno během těch měsíců mohl říkat ve snaze, abych pro ně byl důvěryhodný. Devadesát procent těch řečí byla naprostá lež. Ale ty fotografie jsem získal.

Důkazem toho, že jsem nebyl spojen s nikým z ODS, je to, že za tři hodiny je měl v rukách pan Syrováta z MFD s tím, že jsem ho v rozhovoru, který jsem považoval za čistě soukromý, tak jako všechny ostatní, požádal, aby mě informoval, pokud něco z toho bude chtít zveřejnit.

Někdy v květnu jsem se spřátelil s Olgou Zubovou, se kterou jsem byl na služební cestě v Ázerbájdžánu. Pak mě seznámila i se svou dcerou Martinou, se kterou jsem se velmi spřátelil. Potkával jsem se s ní asi jednou za týden.

Pan Dvořák po mně neustále chtěl seznam lidí, na které mají přijít ty kompromitující fotografie, a já se začal bát. On neustále mluvil o nějakých strašných materiálech, o tom, že mají kontakty do tajných služeb. Rozhodl jsem se, že ty lidi, kteří mi různé materiály a služby nabízejí s tím, že budou ochotni pro ODS dokumentovat nějaké schůzky atd., musím dostat před průmyslové kamery.

Přemýšlel jsem, kde se záznamy dlouho uchovávají, protože jsem nevěděl, kdy nějaké dokumenty přinesou. Chtěl jsem pak na schůzku poslat místo sebe novináře nebo policii. Zvolil jsem letiště. V polovině srpna se Martina vracela ze zahraničí, a tak jsem si u lidí z té agentury objednal, aby vyfotili na letišti mě a moji kamarádku a to jen po chvíli, než ji dovedu k vlastnímu autu. Takže žádné sledování. Kdyby mi Martina neposlala e-mail, že ji na letišti mohu vyzvednout, tak by fotografie, o kterých se nyní mluví jako o těch, kterými jsem ji měl vydírat, nebyly o ní, ale o mých rodičích, které na letiště brzy povezu.

Ne. Oni mi říkali, že se mi ukážou, že mi pošlou SMS. Nic takového jsem nezaznamenal. Byl jsem přesvědčen, že tam nepřišli a žádné fotky neudělali. Tak jsem pana Dvořáka ani nekontaktoval.

Já jsem si od nich objednal práci, aby na letiště přišli. Vymyslel jsem si historku o nějaké ztracené dceři a že je pro mě důležité, abych ukázal, že jsem s ní v kontaktu. Ale Olga Zubová podle mě věděla, že pro Martinu na letiště jedu. Kdyby někdo chtěl vyprávět historku, že jsem potřeboval fotku Martiny Zubové proto, aby se pak něco stalo, tak věřte, že Martina mi ty fotky sama e-mailem poslala.

No, ten pan Dvořák. I pro mě je to obtížné. Ale uznávám, že ten příběh zní blbě. Ale já ty lidi pak už nekontaktoval, zda mají nebo nemají fotky. Oni se také neozvali, tak jsem si říkal, že to byli nějací kecalové. Pak se ozvali. Já pro ty fotky šel, měl jsem připravených 10 000 korun, které jsem jim za to slíbil. Peníze jsem vyzvedl ten samý den z mého účtu z bankomatu ve Sněmovně. Oni si je ale nevzali.

No, oni pořád říkali – to potom. Ale já jim za to chtěl tolik dát. Věděl jsem, že pokud fotky udělali, pak budou i na těch záznamech z kamer a já už to budu moci hrát dál. A pokud mi budou chtít dávat další materiál, tak je budu moci přehodit novinářům nebo policistům.

Ano. Chtěl jsem odhalit ty lidi a získat pozitivní příběh pro sebe. Ale totálně jsem to zpackal a mrzí mě, že jsem do toho zatáhl paní poslankyni Zubovou a její dceru Martinu. Chovaly se ke mě přátelsky a já to zvoral a nevím, jak to teď budu vysvětlovat. Dostal jsem se mezi dva válce, ale jsem ochoten jít i na detektor lži, abych prokázal, že jsem nechtěl Zubovým ublížit.

Ten příběh skončil ve třech čtvrtinách a já nedostal příležitost jej dohrát.

S panem premiérem Topolánkem jsem o tom vůbec nemluvil. Jediný z ODS, koho jsem informoval, byl Petr Tluchoř, kterému jsem to řekl minulý čtvrtek ve chvíli, kdy jsem pochopil, že jsem v průšvihu.

Že musím říci pravdu, jak to bylo. Mám ale těžkou pozici. To je tak blbý příběh, že mu těžko kdo uvěří. Absolutně jsem selhal. A nevím, jak to napravit.