Moderátor Alexandrovců Jiří Klapka: Ze života vám zmizí víc jak šedesát známých lidí

Na to nejsou slova, nedokáži to vyjádřit, nemohu to k ničemu přirovnat. Najednou vám ze života zmizí více jak šedesát milých známých lidí, z nichž většinu znáte dlouhá léta a na turné se vídáte každý den. A to nejen na scéně, ale v hotelu, při jídle i cestování.

Mezi těmi, které už neuvidím, mi byli nejbližší vynikající pěvci Ivan Stoljar, Grigorij Osipov a moc mi bude chybět jedinečný klavírista a korepetitor souboru Vladimir Brodskij, který mne doprovázel při mém moskevském recitálu v roce 2010.

Vladimir měl fenomenální paměť, rád vyprávěl o své profesorce, která byla žačkou českého houslisty, skladatele a také šéfdirigenta moskevského Velkého divadla Váši Suka. Měli jsme společné téma: čeští hudebníci v Rusku. Jak jsem se tu tragickou zprávu dozvěděl, volal jsem Vadimu Ananěvovi, který mi řekl, že se souborem neletěli Valerij Gavva a Boris Djakov. Když jsem přečetl seznam pasažérů, nebyli v letadle ani dirigenti Sačenjuk, Kirilov a Rajevskij.

Pokud vím, prověřují se čtyři verze – nedovolím si spekulovat

Alexandrovci původně nebyli „můj šálek“. Z ruské hudební tvorby jsem měl rád komornější umění – staré romance, městský folklór, emigrantské, kozácké a vězeňské písně a hlavně písničkáře Okudžavu, Vysockého a Bičevskou.

Na jaře roku 2003 se objevila malá noticka v novinách, že v pražském Kongresovém centru vystoupí Alexandrovci u příležitosti oslav 58. výročí osvobození. Nechtělo se mi věřit, že to není žert, že by hostování legendárního souboru bylo jen takto skromně uvedeno. V den koncertu mi dopoledne telefonovala kulturní atašé ruského velvyslanectví paní Anna Ponomarjevová s otázkou, zda bych mohl přijet do Kongresového centra. Čekala mne tam společně s hlavním dirigentem Alexandrovců Vjačeslavem Korobko a hlavním sbormistrem Jurije Uchovem.

„Česká agentura nezajistila moderátora – ujmete se toho?“ „Rád,“ odpověděl jsem. Následoval věcný rozhovor o repertoáru: „Nebyli jsme tu sedmnáct let a máme obavu, jak nás přijme vaše publikum.“

Myslím, že by bylo zajímavé zařadit do programu něco, co se od vás nečeká, pravil jsem. Ve Washingtonu jste měli velký úspěch se světovou klasikou, a zejména prý byl ve vašem podání úchvatný Sbor Židů (Va pensiero) z opery Nabucco. Není problém – zařadíme. V tom bloku bude ještě píseň Valencia a Vasil Štefuca přednese árii Nessun dorma z opery Turandot.“

Vím, že sólisté mají výtečné hlasy, ale toto je přece jen poněkud vysoká pilotáž. Vzpomínám na okouzlujícího Maria Del Monaca v zlaté roucho oděného, démonického Luciana Pavarottiho, nebo uhrančivého Andrea Bocelliho, a tady je bodrý, podsaditý muž v uniformě...

Koncert začal. Na narážku: Alexandrovci vítejte! se rozletí opona a zahřmí první slova chorálu - Vstavaj strana ogromnaja. Mám pocit, jakoby mne vlna hodila deset metrů dopředu, sevřelo se mi hrdlo a mám obavu, že nedokáži ohlásit další píseň. Ohromný potlesk. A tak je to po každé písni, nebo tanečním vystoupení. Blok klasiky – skvělý Sbor Židů, výborná Valencia, a pak jsme ohromeni: menší důstojník s velikou brigadýrkou zpívá princezně Turandot o tom, jak hvězdy se chvějí láskou a očekáváním, jak jeho polibek rozbije ticho. Hvězdy, zmizte za hory! Za úsvitu zvítězím! - Vincerò! Vincerò! A hvězdy opravdu mizí za obzorem a nadšené publikum křičí bravo a aplauduje ve stoje.

Toho roku přijeli Alexandrovci ještě jednou. Menší koncertní skupina sólistů vystoupila na česko - ruském plese v Národním domě Na Vinohradech, znovu v Kongresovém centru a výtěžek byl předán na dobročinné účely, Potom už Alexandrovci začali jezdit pravidelně.

V roce 2005 připravil nápaditý Jan Nekola a Agentura Žofín evropské turné Alexandrovců společně s Karlem Gottem. Lucií Bílou, Helenou Vondráčkovou a dalšími. Z Bruselu do Moskvy. Náročný projekt má komunikační šumy. Do Prahy přilétá dirigent Vjačeslav Korobko a až na Žofíně se dovídá, že místo domluveného klavírního doprovodu vystoupí velký orchestr a většinu písní bude dirigovat František Preisler. Turné je ohroženo, rozzlobený Korobko odchází ze Žofína a rozčílený Nekola mne žádá, abych mu řekl, ať si laskavě uvědomí to štěstí a příležitost dirigovat nejlepší český orchestr.

Tlumočím po svém: Vjačeslave, orchestr bude poctěn, když budete dirigovat alespoň pár písní. Ještě se párkrát zvýší hlas, ještě budu několikrát „špatně tlumočit“, ale turné je zachráněno a je velmi úspěšné. Nikdo není doma prorokem a zahraniční ohlas přispěl k většímu ocenění Alexandrovců i doma v Rusku. Koncert v Kremlu byl velkolepý. Na závěr, po mnoha přídavcích a potlescích ve stoje, přidal Gott tichou puškinskou romanci Já vas ljubil a diváci běželi k pódiu jak na koncertech rockových hvězd. Míhají se sály, stadióny, pódia. Alexandrovci u nás hostují každoročně a vedle toho - Čína, Indie, USA, Vatikán...

V souboru panuje profesionální disciplína, ale všichni umělci jsou velmi přátelští, otevření a netrpí hvězdnými manýry. Snad jen ta roztomilá holčička, která zpívala Kaťušu, potvrdila přísloví: „Děti, psi a režiséři na jeviště neopatří.“ Jinak jako vítaní hosté českých turné souboru vystupovali vedle výše zmíněných umělců například Eva Pilarová, Petr Kolář, Petra Janů, Martin Chodúr, Míša Nosková, Aleš Brichta, nebo jedinečná Eva Urbanová. Vzpomínám, jak se na počest Karla Gotta, sedícího v první řadě, zpívala česky Lady Carneval. Hala aplaudovala – Gott vyskočil k pódiu, objal sólistu Andreje Romanova a diváci ve stoje aplaudovali.

Považuji jej za nejlepší od návratu Alexandrovců na česká pódia v roce 2003. Od dramaturgie přes organizaci až po vřelé přijetí publikem. Je to unikátní příležitost, slyšet u nás ruskou píseň a navíc v podání legendy populární hudby. Slyšel jste snad v posledních letech někde jinde ruskou nebo ukrajinskou písničku? V rozhlase, v televizi? A stejné je to s maďarskou, či polskou produkcí.

Negativní postoje byly především od lidí, kteří vystoupení neviděli a přihřívali svojí nicotnost na popularitě Alexandrovců. Mnohdy šlo o účelové lhaní, že se na turné zpívá píseň o anexi Krymu a nepomohlo, když jsem říkal, že z každého koncertu je evidován play list, kde takové píseň prostě není uvedena. Pokud se týká kostýmů - poučený divák pozná stylizovanou uniformu, která má v druhé části programu dokonce bílou barvu.

Volali mi z rozhlasu: „Máte tam demonstraci!“ Jdu se s mobilem na uchu podívat před stadion a hlásím v přímém přenosu: „Vidím osm lidí s nějakými transparenty – o čem chcete vysílat, o těch osmi, nebo o těch desetitisících diváků, kteří aplaudují ve stoje.“ Lidé všech generací, mladí samozřejmě s levnějšími vstupenkami.

Promiňte, co to je? Kdo to má pořád puzení lepit na všechno nálepky. A co Beatles, Elvis Presley, Edith Piaf, Louis Armstrong či Orchestr Glenna Millera? To je také propaganda? Společným jmenovatelem pro všechny je historie populární hudby 20. století.

Vloni za mnou přišel načepýřený mladý novinář s dotazem, proč se zpívají písně oslavující ničivé zbraně. Ptám se: Jaké máte na mysli? No přece ty o kaťuších. Umíte rusky? Ne! To kdybyste uměl, tak zjistíte, že se v té písničce z roku 1938 nezpívá o raketách, ale o jisté Katce, která myslí na kluka, sloužícího na vojně jako pohraničník.

Jsem přesvědčen o tom, že žádná kultura není dost velká, aby ji nemohla obohatit kultura jiná. Jestliže český překlad Evžena Oněgina, pořízený Václavem Čeňkem Bendlem, který vyšel před 155 lety, byl takovou kulturní událostí, že čeští a slovenští studenti, kteří se jmenovali Neruda, Hálek, Zeyer nebo Hviezdoslav se stávali básníky - ostatně i ve Švejkovi je dvojverší z Oněgina - jestliže Gogol je u nás dodnes nejhranějším zahraničním autorem a vliv ruské literatury a divadla na naše umění je nepopiratelný, pak je třeba říci, že svůj vliv na rozvoj ruské hudby měli čeští muzikanti.

První operu na slova Kateřiny II. napsal Arnošt von Vančura, první zpěvník ruských písní sestavil v roce 1790 Jan Bohumír Práč. Témata z jeho sbírky použili Ludwig van Beethoven i Carl Maria von Weber. Sedmistrunnou kytaru sestrojil Ondřej Sychra, šéfdirigentem carského Mariinského divadla v Petrohradě byl Eduard Nápravník, Petrohradské operety Vilém Špaček, Oděské opery Josef Přibík, Velkého divadla v Moskvě byl už zmíněný Váša Suk, jeho sbormistr se jmenoval Oldřich Havránek, byl to učitel Alexandra Alexandrova, který založil stejnojmenný světoznámý soubor. V carské armádě působila více než stovka českých kapelníků, včetně Viléma Wachsmana, otce Jiří Voskovce.

V Rusku nebylo divadlo, konzervatoř či gymnázium, kde by nepůsobili Češi. A tu známou gruzínskou lidovou píseň Suliko (Dušička), napsal Josef Navrátil z Dobšic u Poděbrad na verše knížete Akakije Cereteliho.

V našich programech i v publikacích si připomínáme vedle osobností ruské kultury také osobnosti české a slovenské, recepce jejich díla v ruském prostředí a jeho propagaci, včetně překladů děl našich autorů do ruštiny.

Se všemi. Od hitu, kdy se sólista spletl a zapěl Kravý kvičály, svině bučály (Prijdi ty šuhajko), přes nádhernou lyrickou Koupím já si koně vraný, chorál Na Kráľovej holi, či temperamentní Na tú svatú Katerinu, nebo Ej, Macejko. Alexandrovci jich mají v repertoáru dvě desítky. Jinak já sám jsem objevil více jak čtyřicet českých písní výborně přeložených do ruštiny, které mi moji kolegové z prezidia Mezinárodní asociace učitelů ruského jazyka a literatury (MAPRJAL) vozí z celého světa.

Myslím, že kolem devadesáti. Na loňském mezinárodním kongresu ve španělské Granadě bylo konstatováno, že celosvětově roste zájem o ruštinu. A to i u nás. V ČR se za poslední roky zájem zvýšil třikrát a na Slovensku dvakrát. Česká rusistika je stále mezinárodně uznávána, o čemž svědčí fakt, že zasedání prezidia MAPRJAL, poslední před kongresem v Granadě, se uskutečnilo právě u nás a rok 2015 byl vyhlášen Rokem české rusistiky.

Bylo připomenuto 90. výročí založení Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s Novým Ruskem, 85. výročí registrace Pražského lingvistického kroužku, čtyřicáté výročí založení České asociace učitelů ruského jazyka a letos padesáté výročí založení soutěže Puškinův památník.

Ano, bez přestávky padesát let! V 70. a 80. letech se jí v ČSSR zúčastnilo ročně půl milionu recitátorů a zpěváků. To jsou milióny účastníků. Ta energie se nemůže ztratit. V letošním roce obdržela přehlídka prestižní cenu Stříbrného lukostřelce. Přebírala ji moje kolegyně Klaudie Eibenová a řekla, že sošku a diplom přebírá jménem statisíců učitelů, kdy každý z nich drží za ruku svého jednoho nebo deset svěřenců. A že v těch miliónech účastníků, kteří prošli Puškinovým památníkem, určitě něco dobrého a přátelského zůstalo. Vždyť i zedník věří, že zeď, kterou postavil, bude stát!

Řeknu vám, že už sám fakt, že byl náš projekt přijat a následně vyhodnocen, je velikým zadostiučiněním pro všechny, kterým se ti méně chytří vysmívají, že nejsou „in“, protože je zajímá ruská kultura. A mezi oceněnými byla dobrá společnost: Karel Gott, Lenka Procházková a firma Petrof, Jihočeská galerie a další.

Právě v době předávání Stříbrného lukostřelce jsem byl v Moskvě, měl recitál s účastníky mezinárodního kongresu rusistů o česko-ruských hudebních kontaktech, po kterém následovalo několik pozvání do zahraničí, z nichž nejexotičtější je pozvání do Keni.

Ve Státní dětské knihovně bylo, jako vždy, báječné publikum. Vzhledem k tomu, že začátek byl v 19 hodin, tak jej tvořili převážně dospělí a mezi nimi bohemisté. Měl jsem program u příležitosti 100. výročí úmrtí slavného českého dirigenta Eduarda Nápravníka nazvaný Putující písně a čeští hudebníci v Rusku a na přídavek jsem byl vyzván, abych zazpíval písně Karla Hašlera.

Samozřejmě. Ruské vydání Zábranského knihy Zlatá brána otevřená – Trincy, Brincy, Bubency, Zpěvník ruských písní a Erbenovu Kytici jako trojzrcadlo.

Ano. To, že jsme Kytici vydali v roce 2011 také v ruštině s překladem Nikolaje Asejeva z roku 1948, přispělo k zájmu o ni i v ruskojazyčném prostředí. Skvělý herec Saša Minajev pořídil další výtečné překlady některých Erbenových balad, zajímavá ruská režisérka Kira Miščeriková v létě natáčela v Čechách na motivy Kytice film s ruskými i českými herci.

V Moskvě, právě na den 205. výročí narození Karla Jaromíra Erbena, jenž byl mimochodem čestným členem Ruské akademie věd, čestným doktorem mnoha univerzit včetně Moskevské a Charkovské, se uskutečnil v Českém centru krásný program, na kterém vedle „naší Kytice“ a ukázek ze známého Brabcova filmu, byla prezentována právě vydaná kniha Galiny Lifšic-Artěmjevové Predanija, skazki i mify zapadnych Slavjan. V knize je nově a výtečně přeložená Kytice a pohádky sebrané hlavně Erbenem, ale také Boženou Němcovou, Adolfem Wenigem a Matějem Mikšíčkem. O knihu je značný zájem a co mne nejvíc naplňuje nadšením, že v edici, ve které tato kniha vyšla, jsou vydávána pouze díla největších světových klasiků, jako je Homér, Cervantes, Shakespeare, Molliére, Goethe a další.

Uvažuje se o jeho vydání v rusko-ruské verzi. Kladně bylo hodnoceno jeho členění na lidové a zlidovělé písně, městský folklor, židovské, cikánské, kozácké, vojenské, vězeňské, romance a písně na slova básníků a populární hudba 20. století – písně ze starého gramofonu i studie Nástin česko-ruských hudebních kontaktů v průběhu dvou století a přehledy Ruská témata v tvorbě českých skladatelů a České opery s ruskými náměty.

V naší verzi je dvacet dva zpívatelných překladů do češtiny – od překladu Václava Hanky, přes Ladislava Čelakovského až po Pavla Kohouta, Milana Dvořáka a Jaromíra Nohavicu. Notový záznam s akordy provázejí zajímavosti o písních a historických souvislostech jejich vzniku. Proměny písní od milostné romance až po vojenskou píseň. Některé z písní jsou publikovány vůbec poprvé, jako například píseň z dob působení čs. legií na Sibiři Napadli nás zlí Češi. Protože více jak polovinu ze 175 publikovaných písní mají v repertoáru Alexandrovci, křtili jsme Zpěvník na jejich loňském turné. A já věřím, že mi v květnu 2017 pokřtí novou knihu Čeští hudebníci v Rusku.