Mlsna: Chci, aby na ÚOHS skončily nestandardní schůzky a způsoby

Proces obnovení důvěryhodnosti úřadu chci rozdělit do dvou částí, v krátkodobém a dlouhodobém horizontu. Největším problémem, i mediálně kritizovaným, na který se musím zaměřit už v tom krátkodobém horizontu, byly rozkladové komise a jejich fungování v rámci úřadu. Moje vize je členy do rozkladových komisí nominovat na základě odborných nominací od právnických nebo ekonomických fakult, veřejných vysokých škol, protikorupčních organizací, České advokátní komory a orgánů ústřední státní správy tak, aby i složení rozkladových komisí nebylo do značné míry svévolným rozhodnutím předsedy, ale aby se řídil těmito návrhy. Zároveň by dopředu byly jednoznačně stanoveny kvalifikační předpoklady na takové kandidáty do rozkladových komisí, to znamená odborná působnost v oblasti ekonomie, v oblasti práva, plus výhodou samozřejmě je prověrka na stupeň důvěrné.

Ano, přesně tak.

Tak, jak to bylo i v mediálním prostoru zaznamenáno. Tedy nestandardními schůzkami, nestandardním setkáváním se, se zásahem policie na úřadu. Proto i jedním z mých manažerských požadavků na vedení úřadu bude, aby skutečně předseda a místopředsedové měli prověrku na stupeň tajné, protože to je podle mě záruka toho, že ten člověk nemá kostlivce ve skříni, kteří potom někdy mohou vyplavat na povrch. Přičemž já prověrku na tajné mám.

Mám informace jen z médií a včera jsem zaznamenal v tisku, že se připravuje poslanecký návrh, který by tuto myšlenku realizoval do podoby legislativního textu. O tvorbě vládního návrhu zákona nevím.

Vždycky říkám, že řešení se nenabízí vždy jenom v institucionální rovině. Vytvoření nového úřadu samo o sobě neodstraní procesní, řekněme, nedokonalosti, které dnes ovládají rozhodování primárně u přezkumu veřejných zakázek. Protože vytvoříte-li novou instituci, tak ať už v jejím čele bude kolektivní orgán, předseda rady, nebo to bude monokraticky řízený orgán a bude mít v čele předsedu, vždy to bude předseda, který bude ve finále podepisovat rozhodnutí o přezkumu.

Já se spíše domnívám, že by mělo dojít k úpravě procesních institutů. To znamená například zkrácení lhůty pro předávání od prvostupňového orgánu k druhostupňovému, protože dnes je to řízeno obecnou lhůtou správního řádu, která je třicetidenní. Domnívám se, že pokud úřad sídlí v jedné budově, tak na předání spisu od prvního k druhému stupni postačuje deset dnů maximálně.

Stejně tak lhůta pro rozhodování o rozkladu, která je obecně stanovena na 30 dnů, musí být dodržena a k jejímu prodlužování by mělo docházet pouze ve výjimečných, hlavně ekonomicky složitých případech, nikoliv u triviálních rozhodnutí.

Stejně tak si myslím, že je potřeba otevřít diskusi o tom, zavedlo-li by se jednostupňové rozhodování u přezkumu veřejných zakázek, tak co to udělá s následným soudním přezkumem. Protože paradoxně když vytvoříte jednostupňové rozhodování, tak vám odpadá druhý stupeň, který může napravit i případné vadné rozhodnutí úředníků.

Potom to ale může u Krajského soudu v Brně, který je místně příslušný, ležet, protože prakticky může dojít k tomu, že bude přetížen. Paradoxně by tam mohlo docházet k prodlužování lhůt. Zároveň je tu ekonomický aspekt, protože je třeba si uvědomit, že to, co je nejdražší, je vždycky soudní rozhodování. Mnohem efektivnější a levnější je rozhodování exekutivní, to znamená v rámci správního řízení. Soudní rozhodování je vždycky složitější a dražší.

Je třeba pořádat kulaté stoly se zadavateli, s neziskovými protikorupčními organizacemi a upozorňovat na slabá místa, protože každá reforma samozřejmě vyvolá další otázky a je možné, že také může dojít k tomu, že v podstatě se nevyřeší primární problém.

Nebráním se tomu začít opravdu diskusi o jednostupňovém rozhodování, to znamená vyloučit v podstatě druhý stupeň. Ale jednostupňové rozhodování musí mít v sobě zahrnuty páky, že nedojde skutečně k tomu, že úřad začne produkovat nekvalitní rozhodnutí.

To je možné učinit například tím, že by se speciálně nastavil způsob senátů úřednických, které by rozhodovaly o přezkumu. To znamená, nebyl by to jeden úředník, který vydává rozhodnutí, ale byly by to například tři tříčlenné senáty, které by byly složené ze zaměstnanců toho úřadu, přičemž oni by rozhodovali jako orgán, kde dochází k interakci, jestli je to podle zákona, nebo není. Modelů se nabízí hned několik.

Přesně tak.

To je záležitost politické reprezentace, jestli na to bude mít čas, jestli nebudou jiné legislativní priority. To není otázka na mě jako na státního úředníka, ale samozřejmě změna legislativy je nutná.

Ve své koncepci jsem označil jako nutnost se v dlouhodobém horizontu zaměřit na to, aby se začaly sledovat i trendy odhalování protisoutěžního jednání v zahraničí. To znamená trendy, které jsou v zahraničí a logicky se přenášejí i k nám a do jiných členských států EU.

Druhou věcí je, že ÚOHS sám musí být iniciativní. V dnešní době v podstatě jen reaguje na podněty, které mu přicházejí zvnějšku, ale není sám aktivní ve vyhledávání protisoutěžního jednání. A můžeme se bavit o kartelových dohodách, možných kartelových dohodách v oblasti informačních technologií, což je taková oblast, která je opominuta z dozorové působnosti úřadu. Myslím, že to je chyba. Nesmíme zapomenout ani na poskytování finančních nebo bankovních služeb. To jsou přesně ty regulované trhy, kde je málo hráčů…

Tady je potřeba si uvědomit, a to je přesně o tom vysvětlování, co může ÚOHS a co má dělat regulátor. ÚOHS je ten, který vlastně řeší situaci, kdy se někdo dopustí protisoutěžního jednání, uzavře kartelovou dohodu, chová se dumpingově. To stíhá ÚOHS. Ale jak se nastaví na samém počátku regulace, to znamená, jak Český telekomunikační úřad nebo energetický úřad nastaví podmínky pro fungování na trhu včetně cenové regulace, tak to je právě na regulátorovi, a to jsou vlastně oddělené světy. K ÚOHS se to dostane v okamžiku, kdy se poruší soutěžní pravidla.

Já jsem od začátku říkal, že nejprve seznámím výběrovou komisi se svojí koncepcí, následně koncepci zveřejním. Stalo se tak včera (v pondělí – pozn. red.), kdy součástí vládního materiálu s návrhem na moje jmenování panu prezidentovi je i moje koncepce, můj motivační dopis, životopis tak, jak jsem jej předložil do výběrového řízení. Zároveň jsem udělil na dotaz vlády souhlas s tím, aby byl pro zájemce na Úřadu vlády k dispozici i zvukový záznam z mého pohovoru. Jestli ostatní uchazeči souhlasili se zveřejněním informace o tom, že se přihlásili do výběrového řízení, či nikoliv, to já nevím.

Myslím si, že ve finále je dobře, že výběrové řízení proběhlo, minimálně z toho důvodu, že člověk může představit svoje vize, se kterými chce nastoupit do úřadu. Samozřejmě informace o mém případném nominování proběhla ještě před výběrovým řízením. Na setkání u pana prezidenta jsem byl dotázán, zdali je ta informace pravdivá, zdali mám zájem se do výběrového řízení přihlásit. Potvrdil jsem, že ano, a bylo mi potom ctí se do toho přihlásit a poprat se s ostatními o tuto funkci. Zároveň bych také řekl, že už jsem těch výběrových řízení prošel mnoho, i na tuto funkci jsem už byl dvakrát přesoutěžován, takže pro mě to není nic výjimečného.

Ne, nikdy nikdo se mě nepokusil uplatit a já jsem si na své důvěryhodnosti vždycky zakládal. Odešel jsem proto, že do fotbalu se skutečně začali vracet prapodivní lidé, kteří byli za korupci odsouzeni v roce 2003. Byla to velká korupční aféra a zároveň také rozhodčí a delegáti byli spojeni s opileckou aférou v Příbrami (dva opilí rozhodčí tam řídili v květnu 2016 prvoligový zápas – pozn. red.). S tím jsem se absolutně nemohl vnitřně ztotožnit. Fotbal mám rád, ale není potřeba mu dávat všanc to nejcennější, co člověk má, a to vlastní dobré jméno.

Přesně tak. Já se domnívám, že úřad musí začít vysvětlovat svá rozhodnutí a vůbec možná dělat i osvětu o tom, co vlastně dělá, co je náplní tohoto úřadu. Média ho často označují za nejmocnější úřad v zemi. Nemůže samozřejmě cokoliv, je regulován zákonem a jeho styčným protějškem je primárně Evropská komise.

Je třeba lidem vysvětlovat, co je to soutěž, že máme zákon o soukromoprávním vymáhání škod za protisoutěžní jednání, že každý spotřebitel, pokud mu byla způsobena škoda v důsledku protisoutěžního jednání, má nárok na náhradu škody. Ten zákon je tady od roku 2017, ale připadá mi, že osvěta v tomto ohledu je nulová.

Zároveň se domnívám, že je potřeba i komunikovat o tom, jak využívá úřad například program shovívavosti, kdy soutěžitelé sami nahlásí protisoutěžní jednání a účast na kartelové dohodě, a výměnou za to nedostávají buď žádnou, nebo výrazně sníženou pokutu, což je celo­evropský program inspirovaný praxí z Ameriky 70. let. Ten program není nic tajemného. A znovu opakuji, že je nezbytné veřejné vysvětlování těch nejzásadnějších rozhodnutí.

Nejprve chci hovořit s kolegy na úřadu, chci se bavit o jejich představách dalšího fungování. Třeba také nebudou někteří chtít se mnou spolupracovat, nebo budou chtít. To je potřeba řešit z očí do očí, a nikoliv přes média.