Článek
Pane biskupe, co vás napadlo, když jste se dozvěděl o smrti Václava Havla?
Byl jsem smutný, protože zemřel dobrý člověk.
Na co nejvíce v souvislosti s Havlem vzpomínáte?
V květnu 1979 bylo zatčeno a obviněno z podvracení republiky deset členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Václav Havel dostal nabídku, že může okamžitě vycestovat do USA a stát se na Brodwayi v New Yorku dramaturgem. On si dal podmínku, že vycestuje tehdy, až budou všichni ostatní členové výboru propuštěni na svobodu. Nestalo se tak, a proto si odseděl tři a půl roku ve vězení.
Čeho jste si na něm nejvíce vážil a co vás na něm nejvíce mrzelo?
Byl to slušný, inteligentní a integrující muž. Občas mě mrzelo, že důvěřoval někomu, kdo si to nezasloužil.
Vy jste ho znal i z disentu, změnilo ho prezidentství?
Zásadně ne. Když jsem někdy pochyboval, zda už není příliš vtěsnán do mocenského krunýře, pronesl nějaký projev, v němž přesně reflektoval své pocity a nebezpečí, které s sebou přináší vysoká politická funkce.
V čem je jeho největší přínos?
Cením si především jeho šíře pohledu, která překonává hranice úzkoprsých a sobeckých osobních i národních zájmů.
Zítra budou Vánoce, jak se vám líbí, že se svátek narození Krista zvrhl do pohanského kultu hojnosti a konzumu?
Přirozeně se mi to nelíbí, ale snažím se tomu odolávat, takže předvánoční chvíle trávím v klidu. Odmítám spoustu setkání, abych se na Vánoce mohl dobře připravit.
Je škoda, že se lidé ochuzují o hluboký obsah, o možnost být spolu a především darovat sobě navzájem – obrazně řečeno – srdce. Lidé se často zahrnují dárky, ale je cennější, když za dárkem je vřelost, opravdová snaha po blízkosti s druhým. Spíše se hledí na množství a kvalitu dárků než na to, proč jsou dávány.
Biskup Václav Malý
Co by si člověk, který není nábožensky založený, měl vzít z vánočního svátku?
Vánoce jsou poselstvím pro všechny. Především by si lidé měli udělat čas na sebe i své blízké, komunikovat bez pomoci technologií tváří v tvář, poslechnout si pěknou hudbu, něco pěkného si přečíst. Zrekapitulovat si, co jsme v minulém roce udělali špatně, co se povedlo a co dobrého bychom chtěli udělat příští rok, případně čeho bychom se měli vyvarovat.
K tomu mají sloužit sváteční dny pohody, kdy člověk není honěn a kdy si chce odpočinout od ataku informací, které se na nás každý den valí. V poslední době stále slyšíme o hrozící krizi. I od toho je třeba si odpočinout a znovu uvážit, co je pro náš život zásadní, co mu dává smysl.
Jak vy osobně slavíte Vánoce?
Mám hodně bohoslužeb, a těším se na ně, protože o Vánocích přichází více lidí než jindy; je totiž cenné, že přicházejí i lidé, kteří celý rok do kostela nejdou. Mohu oslovit lidi, kteří se ke křesťanství nehlásí, nicméně sváteční okamžik chtějí duchovně oslavit a do kostela přijdou.
Co kromě Vánoc a Velikonoc z křesťanství žije v naší společnosti, aniž by o tom lidé vůbec věděli?
Povědomí o potřebné ochraně slabých i o tom, že hodnota člověka nespočívá v jeho výkonu. Důstojnost člověka je rozvíjena tím, nakolik je schopen navazovat a prohlubovat nezištné mezilidské vztahy. Rovnost mužů a žen, otázka lidských práv, to všechno má podhoubí v křesťanství, i když Bible např. o lidských právech přímo nehovoří.
Říká se, že co bylo dobré v socialismu, bylo postaveno na křesťanství.
Já bych byl velmi opatrný. Slovo socius znamená druh, což v sobě zahrnuje spravedlnost a úctu v soužití s druhými a předpoklad, že svého souputníka budu vnímat jako druha, pro něhož požaduji spravedlnost stejně jako pro sebe a jsem schopen pro něho i oběti. Ano, v tomto smyslu mohlo být křesťanství inspirací.
Myslel jsem hlavně v otázce solidarity.
Je samozřejmé, že v našem civilizačním okruhu platí zásada solidarity se slabými. V každé společnosti jsou lidé schopní, výkonní, ale jsou tam i slabí, lidé, kteří takovou výkonnost nemají, což neznamená, že jsou méněcenní. Tato zásada bohužel není všemi praktikována. Ti zdatní by měli brát ohled na slabé, dělit se o svůj zisk a chránit jejich práva. Řeknu-li slabí, nemyslím líní. Nicméně všichni lidé stejné schopnosti ani stejné příležitosti nemají.
Před dvaceti lety jste byl jedním z aktérů sametové revoluce. Měl jste nějaké naděje, které se nenaplnily?
Zklamán nejsem. Nebyl jsem tak naivní, abych si myslel, že změnou společenského systému se automaticky změní i člověk. K tomu, aby měnil své smýšlení, své vztahy, musí každý opravdu dost tvrdě pracovat. Společnost vešla do nové doby nemocná se všemi zvyklostmi a neduhy doby minulé a důsledky toho přirozeně zažíváme dodnes.
Je to paradoxní. Dříve byli lidé tlačeni ke kolektivismu, zatímco individualita se potlačovala, dnes je naopak doba přílišného zvýrazňování individualismu. Cesta je někde ve středu: rozvíjet individualitu, nikoli však individualismus, který znamená sobectví. Chybí vize, chybí také ochota k oběti nést různé obtíže a nechtít všechno rychle a hned.
V devadesátých letech to vypadalo, že bude velký hlad po náboženství a křesťanství, ale nakonec se ukázalo, že skutečnost je jiná a že se k církvím hlásí stále méně lidí. Je to dané komunismem nebo celosvětovým trendem sekularizace?
Ve společnosti se zpočátku probudila veliká zvědavost, bylo to něco nového. Byli jsme zváni do sdělovacích prostředků, mohli jsme veřejně mluvit a psát, ale lidé brzy poznali, že být křesťanem není procházka růžovým sadem, že se člověk musí každodenně snažit být lepším a zápasit se svými chybami, činit dobré, že je to každodenní rozhodování.
Ubývání křesťanů v Evropě souvisí s tzv. procesem sekularizace, který již začal před první světovou válkou. Komunisté toho využili, ale první příčinou však rozhodně nejsou oni. Jenom prohloubili stav, kdy část společnosti začala být lhostejná nebo opustila křesťanství jako takové. Neznamená to, že bych omlouval brutality, které byly vedeny proti věřícím za minulého režimu.
Na druhé straně musím říci, že část mladé generace, i když se k církvím nehlásí, touží po duchovním zakotvení. Dokonce bych řekl, že dnes ubývá agresivních ateistů, že je více lidí, kteří si alespoň připouští zásadní otázku o smyslu života. Ale velikým nebezpečím jsou pověry, sektářství a směšování náboženských tradic, kdy se například nerozlišuje mezi křesťanstvím a buddhismem.
S křesťanstvím do Evropy přišla civilizace. Nemáte strach, když oslabuje, že se vracíme k zákonům džungle?
Je pravda, že celá evropská společnost je orientována na růst. Bohužel politik, který řekne, že naše životní úroveň růst nebude, že se musíme uskrovnit, v příštích volbách už zvolen nebude. Nechci moralizovat, ale rozhodně se mi zdá, že evropská společnost začíná být duchovně vyprázdněná. Co světu nabídneme? Technologický rozvoj k životu nestačí, protože každý sociolog řekne, že vyšší životní úroveň s sebou pocit štěstí a spokojenosti nepřináší. Ten nastává, když se člověk může o někoho opřít, když má zázemí, když má domov, když má s kým sdílet své myšlenky, s kým komunikovat.
Celý rozhovor je otištěn v pátečním vydání deníku Právo.