Ministerstvo zvýhodňuje své nemocnice a regiony na to doplácí, říká šéf asociace malých nemocnic

Řekl bych, že se daří situaci zatím zvládat. Je to sice materiál, který spotřebováváte denně, ale pokud budou nasmlouvané dodávky chodit dál tempem jako dosud, tak si myslím, že pokud měla nemocnice nějakou zásobu, stejně jako naše prachatická, měla by nějakou dobu bez problémů přežít.

Kdyby se výpadek prohloubil, nastane problém. Dnes je to u nás spíše o tom, že si musíme infuzní roztoky v případě zvýšené potřeby půjčit z jiného oddělení nebo využijeme jinou velikost balení, když zrovna nemáme k dispozici tu optimální. S výjimkou těchto věcí to není aktuálně neřešitelný problém.

Sledujeme celorepublikový pokles porodnosti z nějakých 100 tisíc na asi pětaosmdesát. Velmi významně jsme to pocítili i v Prachaticích, navíc zrovna v době, kdy jsme udělali generační obměnu celého týmu. S pojišťovnou jsme prodloužili rámcovou smlouvu na další dva roky. Do té doby budeme řešit, zda porodnici dál rozvíjet, nebo jak jinak péči poskytovat a zajistit.

Je potřeba na to ale nahlížet i regionálně. Jsme řídce osídlená oblast. Dostat se ze Šumavy do Prachatic je zejména teď v zimě složité. Totéž třeba v Jeseníku.

Rozhodně podle mě není cesta, aby v regionálních nemocnicích tyto základní obory úplně chyběly. Pak by to vedlo k dalšímu vylidňování z venkova a zhoršování dostupnosti zdravotní péče v regionech. Podle Ústavy jsou si všichni občané rovni a mají stejný nárok na stejný přístup k péči. Bez ohledu na to, zda žijí v Praze, Brně, nebo ve Volarech na Šumavě.

Kvalitu a bezpečnost musí garantovat ten poskytovatel, nebude za ni ručit předseda gynekologicko-porodnické společnosti Vladimír Dvořák, který má soukromou ambulantní praxi.

Udržitelné je to v některých případech ekonomicky složitě, jinde je to na hraně personálně. Je složité říct, jak dlouho se to dá vydržet pod tímto mediálním tlakem.

Pokud by se křivka porodnosti dál propadala, může být uzavření jedna z cest, pokud budeme schopni zajistit péči v jiné, sousední porodnici. Měli bychom se ale také bavit o transformaci celého oboru, aby mohla být gynekologie v regionech zachována třeba formou jednodenní nebo plánované lůžkové péče. Složitější a akutní výkony by šly s pohotovostní službou třeba za krajskou či jinde za fakultní nemocnicí.

Musíme se spíš specializovat na plánovanou péči, na screeningové programy a prevenci, kde bychom měli dělat záchyt. Takovou tu první triáž, kdy identifikujeme problémy, pacienta kompletně vyšetříme, stanovíme diagnózu a odešleme jej například do regionálního onkologického centra.

I vysoce specializovaná centra potřebují, aby jim fungovali praktičtí lékaři a regionální nemocnice, které najdou pacienty včas a pošlou je do center.

Myslím, že tímto směrem by se mohly menší nemocnice ubírat, dělat akutní lůžkovou péči, kompletní diagnostiku v základních oborech a k tomu poskytovat dlouhodobou ošetřovatelskou a následnou péči. Její potřeba se stárnutím populace poroste.

Narážíme na to, že pokud si chcete nějakého lékaře vychovat pro následnou péči, musí pracovat na geriatrickém oddělení. Ta jsou ale jen v několika fakultních nemocnicích. Takže si ho nevychováte. A tohle je podle mě typický český příklad a brzda jakékoliv smysluplné restrukturalizace.

Žádný ředitel nemá zájem restrukturalizovat, když si nevychová další lékaře. Ty hotové, pokud se usadí, postaví si dům a děti jim začnou chodit do místní školy, už většinou nikam nepřesídlíte.

Můžeme restrukturalizovat objem péče i její strukturu, ale zároveň musíme upravit i systém vzdělávání. Nelze směrovat všechny studenty do fakultních a velkých nemocnic a sledovat, jak se regiony vylidňují. Představa, že tady pak bude fungovat nějaká péče, byť základní, je mylná.

Na některé pozice u nás vypsal Jihočeský kraj třeba i milion a půl korun na náborový příspěvek, pokud se sem lékař přestěhuje a pět let zde bude fungovat. Týká se to atestovaných lékařů, kteří chybí.

Pro mladé lékaře jsme schopni připravit velmi lukrativní podmínky, ale bojujeme se zmíněným systémem vzdělávání a akreditacemi.

Několikrát jsme ministerstvu předložili návrh na zjednodušení. Pomohla by sdílená akreditace, kdy by část ze vzdělávacího cyklu strávil lékař třeba v českobudějovické nemocnici a část v prachatické. To teď možné není.

Pořád se v Česku chováme nesmyslně protekcionisticky a vše centralizujeme ve velkých a fakultních nemocnicích. Chápu, že je ministerstvo pod tlakem vedení odborných společností, které ovládají právě profesoři z fakultních nemocnic a také se snaží ministerstvo jako zřizovatel pro svá zařízení vytvořit co nejlepší podmínky, ale to je zásadní chyba.

Ministerstvo nemá vlastnit a zřizovat nemocnice, nechť to dělá stát nebo jiná organizace. Ministerstvo má vytvářet rovné podmínky na trhu pro všechny. A to se neděje.

Není to jen o vzdělávání a pracovních podmínkách, promlouvají do toho i socioekonomické trendy. Mění se chování mladší generace, která míří více do velkých měst, má také jiný pohled na práci lékaře, volný čas a na to, co medicíně chtějí obětovat. Změna mezi stávající generací a třeba tou z 80. let je zásadní.

Myslím, že v regionálních nemocnicích se jim snažíme velmi přizpůsobovat. S Honzou Přádou (nyní viceprezident České lékařské komory, dříve předseda Sekce mladých lékařů, pozn. red.) i Martinem Kočím (rovněž zástupce mladých lékařů) jsme to opakovaně diskutovali. Postoj nás, jako asociace, je podobný jejich pohledu. Chápali jsme jejich protest.

Převážná část protestujících byla z fakultních nemocnic, kde jich má pod sebou přednosta patnáct dvacet, a aby je pustil k atestaci, musí plnit jeho přání, neznelíbit se, jít sloužit do jeho soukromé ambulance atd. Mladí lékaři zmiňovali i další věci, které se jim nelíbí. S tím se u nás nepotkají.

To platí, ale ne vždy a všude. Když přijde pacient do prachatické nemocnice a řekne, že chce udělat plastickou chirurgii nebo nějakou transplantaci, tak mu logicky řeknu, že mu tyto výkony v regionální nemocnici neuděláme a dělat nemáme, a měl by jít na vyšší pracoviště, kde se tomu věnují.

Na druhé straně ale máte třeba operace v rámci břišní chirurgie, kde byste neměla být nijak omezena, abyste si mohla vychovat mladé lékaře, kteří budou mít potřebnou erudici. A to není možné, pokud jim omezíte část spektra výkonů, které pak nemohou vykonávat. Logicky pak do takové nemocnice nepůjdou a nemocnice nebudou schopny plnit ani tu část péče, kterou dnes podle ministerstva a pojišťoven dělat mají.

Podporu máme přislíbenou od zhruba 15 senátorů a v druhé polovině ledna bychom jim chtěli představit finální text, případně ho po diskuzi s nimi ještě doplnit, a v únoru stížnost podat.

Některé věci se ve vyhlášce opakují a nejsou podle názoru našeho i právníků v souladu s Ústavou, zejména právy na podnikání a na rovný přístup pacienta ke zdravotní péči.

Některé věci pokládáme za překračování zmocnění a pravomocí ze strany ministerstva. Pokud by nám dal Ústavní soud za pravdu, tak to může přinést zásadní změnu systému úhrad. Konečně by se odbouralo letité přenášení nerovných hodnot historických základních sazeb. Sbližování sazeb mezi regionálními a fakultními nemocnicemi se změnilo tak, že jsou dnes nominální rozdíly větší než před deseti lety.

V tom ministerstvo nelže, neříkám, že je nesbližuje. Pokud ale máte výchozí hodnotu v roce 2019 rozdílnou natolik, že má fakultní nemocnice základní sazbu v paušálu 50 500, krajské nemocnice 45 tisíc a ostatní nemocnice 39 tisíc, čili rozdíl v roce 2019 byl asi 11 500 korun. Ale v roce 2023 se zvedl na nějakých 18 tisíc, kdy měla fakultní nemocnice průměrnou sazbu 70 tisíc, zatímco regionální nemocnice 52 tisíc. To není žádné sbližování.

Dochází k němu u úhrad za tzv. výkonovou složku hospitalizační úhrady, je to ale stále více ohýbáno zpět různými koeficienty. Některé nemocnice, které nejsou centrem vysoce specializované péče, například dostávají za stejnou diagnózu často jen polovinu úhrady a stát je nutí dělat péči pod reálnými náklady.

Máte například hospitalizovaného pacienta na interním oddělení s vysokým tlakem, kterého musíte stabilizovat léky nebo infuzemi. Relativně jednoduchý pacient. Fakultní nemocnice s centrem za to dostane 65 tisíc, zatímco regionální nemocnice 23 tisíc korun. To je jedna z věcí, kterou v ústavní stížnosti také rozporujeme. Považujeme to za protiústavní. Takto velké rozdíly jsou neodůvodnitelné, jsou proti zdravému selskému rozumu.

Vláda se nechce o otázce spoluúčasti pacientů bavit. Navrhovali jsme třeba zvýšit regulační poplatek na pohotovosti do výše, aby byl opravdu regulační. Vidíme, jak jsou pohotovosti a urgenty zneužívány, třeba pendlery, kteří jezdí od pondělí do pátku pracovat do Německa nebo Rakouska a o víkendu řeší své chronické zdravotní problémy, ale ne přes praktického lékaře, pokud vůbec nějakého mají. Ten v sobotu neordinuje, a tak jdou na urgent, kde žádají ihned řešit chronické problémy.

Pan premiér Petr Fiala ale na konferenci řekl, že to není téma a tato vláda žádnou spoluúčast ani připojištění zavádět nebude, že už na tom prohráli jedny volby a stejnou chybu neudělají.

Pokud jde o přímé platby a například vytváření klinik pro vyšší střední třídu, která je schopna si péči zaplatit, tak to je možné spíše ve velkých městech. Na venkově či v pohraničí pro to není dostatečná kupní síla a poptávka.

Provoz ani pacienty to nijak zásadně neovlivňuje. Pokud se to týká jen jedné svazové zdravotní pojišťovny a netýká se to Všeobecné zdravotní pojišťovny (ta pokrývá 60 procent trhu, pozn. red.), pak to poskytovatelé zvládnou. S vedením VoZP jsem se na téma zpožďování plateb před pár dny bavil. Naopak musím říct, že třeba s Vojenskou zdravotní pojišťovnou jsme již vypořádali námitky k vyúčtování za rok 2023, což nejde říct o jiných svazových pojišťovnách.