Článek
Minulý týden ve čtvrtek jste v Paříži předal Milanu Kunderovi listinu o nabytí českého státního občanství. Čím si vysvětlujete, že se jej po čtyřiceti letech rozhodl přijmout?
Myslím, že Milan a Věra Kunderovi bilancují svůj život – toho, čeho dosáhli, v jakém žijí prostředí, kde mají přátele. Jejich pocit české identity je velmi silný a stále víc si ji uvědomují, což před nedávnem potvrdila Věra Kunderová v rozhovoru pro měsíčník Host.
Tedy vnitřní reflexe je jeden moment a tím druhým bylo, že se o ně z české politické scény někdo zajímal, tedy premiér Babiš, který byl loni v listopadu v Paříži na návštěvě.
Jak nápad udělit občanství Milanu Kunderovi vznikl?
Když jsme před rokem připravovali návštěvu premiéra, tak jsem se ho dotázal, jestli by měl zájem se s Kunderovými setkat, a u Kunderů jsem si ověřil, jestli by měli zájem se setkat s předsedou vlády. Slovo dalo slovo.
Věra Kunderová: Emigrace je blbost, návrat nebyl možný kvůli disidentům
Od začátku mělo jít o přátelské setkání, že nejvyšší představitel státu se setkává s největším českým spisovatelem. Při obědě se tehdy premiér Babiš otevřeně zeptal pana Kundery, proč nemá české občanství. Žádná reakce tehdy nepřišla, všichni, kdo seděli kolem stolu, dobře věděli, že je to velmi komplikovaná otázka.
Věci neprospěla vlna kritiky, která od některých lidí následovala. Ti Kunderovým vyčítali, že se vůbec s premiérem setkali. Když vše odeznělo, mohl jsem s nimi o občanství znovu mluvit.
Impulz tedy přišel od premiéra Babiše?
Ano, to je korektní popis. Ale to neznamená, že Kunderovi o občanství nepřemýšleli už dlouho před tím. Probírala to s nimi spousta lidí, ale nikdy nikdo v takto vysoké politické pozici. Sám jsem se jich na to několikrát ptal, ale reakce byly spíše negativní.
Kunderovy jistě oslovilo, jak si letos Česko připomnělo spisovatelovy devadesátiny. Ukázalo jim, že česká společnost o ně má zájem, což pomohlo zmírnit staré rány z minulosti. Zjistili, že nevraživosti vůči nim, které někde přetrvávají, nejsou ve společnosti dominantní.
Jak proběhlo předání občanství?
Milan Kundera si na oficiality nepotrpí a nemá rád patos. Občanství jsem mu předal v jeho pařížském bytě, proběhlo to civilně, tedy u toho nebyly vlajky ani nehrála státní hymna.
Rozhodnutí o udělení občanství Milanu Kunderovi.
To ale nic nemění na tom, že Kunderovi měli upřímnou radost. Uvědomují si, že to není asi nic, co prakticky změní jejich život, ale rozhodně cítili tu symboliku a ta je pro ně velmi důležitá.
Za sebe jsem řekl, že jsem rád, že k tomu došlo, a zároveň vyjádřil velkou lítost nad tím, co proti Kunderovým z české společnosti občas přicházelo a přichází, za což jsem se i trochu omluvil.
Milan Kundera je znám tím, že se do Česka vrací inkognito a neumožňuje překlady svých děl do češtiny. Změní se teď na tom něco?
To se neodvažuji předpovídat. Vzhledem ke zdravotnímu stavu jsou návštěvy asi těžko představitelné. Doufám ale, že Milan Kundera přehodnotí postoj k publikační činnosti. Myslím, že není žádný důvod, aby se čeští čtenáři nemohli seznámit s kompletním dílem Milana Kundery v češtině.
Ani ne po třech letech končíte na postu českého velvyslance v Paříži. Pokládáte toto za svůj největší úspěch?
Ano, řekl bych, že to je ten asi nejsilnější zážitek z mise. Tím mám na mysli nejen přijetí občanství, ale i velmi intenzivní kontakt s manželi Kunderovými. Pokud jde o ostatní věci, podařilo se nám dát obrovský impulz, pokud jde o kulturní vyzařování ČR.
Loni jsme uspořádali velmi úspěšnou streetartovou výstavu na plotu ambasády ke 100. výročí vzniku Československa a konci první světové války. Před 14 dny zase v deníku Le Figaro proběhla debata o listopadu 1989 s francouzskými a českými intelektuály. Do té doby ambasáda na kulturním poli moc aktivní nebyla.
Také jsem rád, že jsme uspořádali několik návštěv na nejvyšší úrovni, dvakrát tu např. byl premiér Babiš, které se neomezovaly jen na politická jednání. Premiér třeba navštívil Baťovo město Bataville. V ekonomické diplomacii jsme zase přispěli k tomu, že firma TS Plzeň dostala významnou zakázku na výrobu válcovny, která se otevřela minulý týden.
Ambasadoři jsou běžně v úřadu alespoň čtyři roky. Čím to, že se vracíte už nyní?
Sám nevím. Z ministerstva zahraničí nepřišly žádné výhrady k mé práci a jediné zdůvodnění, které jsem dostal, bylo, že si to přeje prezident Zeman, protože v Paříži chce mít pana Michela Fleischmanna (překladatel, bývalý ředitel Evropy 2 a Frekvence 1).