Článek
Dietrichsteinová u Okresního soudu v Břeclavi zpochybňovala důvody konfiskace a domáhala se určení, že její otec byl ke dni své smrti v roce 1964 stále právoplatným vlastníkem zemědělských pozemků a staveb, včetně zámku v Mikulově. Svoji žalobu směřovala hned proti několika veřejným institucím, které bývalé šlechtické objekty spravují či na nich hospodaří.
Břeclavský soud ovšem její nárok před devíti lety neuznal mimo jiné s tím, že u otce Dietrichsteinové byl naplněn jeden z předpokladů pro konfiskaci majetku, a to německá příslušnost. Soud také poukázal na členství v Sudetoněmecké straně. Dietrichsteinová pak nepochodila ani u odvolacího Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu.
Ve snaze zvrátit jejich verdikty se pak obrátila se stížností na ÚS. „S ohledem na to, že konfiskační řízení neproběhlo v souladu se zákonem, nestala se Česká republika a potažmo vedlejší účastníci řízení vlastníky předmětných nemovitostí,“ tvrdila ve své stížnosti.
Obcházení restituce není přípustné
„Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu, přesně vymezeným z hlediska časového. Restitučními předpisy předpokládaná změna v rozdělení majetku je tedy cílená a zákonodárcem přesně vymezená. Výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků, vyplývajících z restitučních předpisů, proto nelze akceptovat,“ konstatovali ale soudci ÚS.
„Stěžovatelka podáním určovací žaloby zjevně sleduje obnovení vlastnického práva svého právního předchůdce, a to v situaci, kdy předmětné nemovitosti nabyl stát ještě před rozhodným obdobím, což lze za daných okolností kvalifikovat jako obcházení restitučních předpisů, kterýžto postup soudní ochrany nepožívá,“ dodal ÚS.
Dietrichsteinová ale ještě může v jiném sporu dosáhnout získání alespoň rodové hrobky v Mikulově. O jejím nároku na ni by měl rozhodovat Nejvyšší soud.