Matce čtyř dětí hrozí ztráta domova

Pro ženu, která živí své dvě dcery (17 a 8 let) a dva syny (15 a 10 let), přišla první rána letos v lednu. Onemocněla obyčejnou angínou, ale pak se o to víc musela otáčet, aby nahradila výpadek v příjmu. Zvládla to.

Od začátku pandemie pečuje o deset klientů. „Měla jsem na sobě respirátor i tři čtvrtě dne. Nákazy jsem se obávala. Hlavně bych si neodpustila, kdybych se někde nakazila a přinesla nemoc domů nebo na někoho z klientů. Často jsou to dlouhodobě nemocní, kteří jen leží nebo trpí Alzheimerovou chorobou. Starám se o ně dlouho, mám je ráda,“ řekla Právu paní Hana.

Jenomže v březnu přišla do kontaktu s covid pozitivním člověkem a následovala karanténa. Těšně po absolvovaném očkování ovšem koronavirem onemocněla. Bohužel i její děti.

„Nemoc u nás naštěstí neprobíhala závažně. Mé děti i já býváme jinak úplně zdraví. Ale po nařízené karanténě v březnu to bylo další dvacet dnů v dubnu, kdy jsem nemohla pracovat. Dlužím na nájmu v bytě za květen a nyní mám platit červen,“ svěřila se Právu paní Hana, která se po nemoci okamžitě vrátila do zaměstnání, ale plná výplata, která činí přes 30 tisíc korun, jí přijde až v průběhu června.

„Už týden přemýšlím, jak to mám majiteli domu říct. Strašně se bojím. Jsme pod dohledem pracovníků OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.), který doporučil zřídit sbírku pomoci pro nás. Ale když se to nepodaří, ani nechci pomyslet na to, že mi děti vezmou,“ uvedla.

Otce dětí opustili už před lety. Výživné neplatí. Soudy se táhnou a všechny děti docházejí dvakrát měsíčně na terapii do centra Locika kvůli jeho násilnému chování k matce a pronásledování rodiny.

„Jedna věc je, že vše leží na vašich bedrech. Každé dítě potřebuje vaši pomoc, pozornost, ale i peníze. Jen focení ve škole, které stojí osmdesát korun na dítě, je několik stovek, které pro mě v tuhle chvíli představují problém. Jenomže do toho se snažím ochránit děti před neustálými útoky otce, kterým čelíme. Byť máme tolik podkladů ze zásahů policie a zpráv, soud ještě nerozhodl. Děti se bojí i doma,“ řekla.

„A cestu k nějaké jednorázové finanční pomoci nebo dávce v hmotné nouzi mi paradoxně zavřelo dveře dědictví, které nechal vnoučatům dědeček,“ vysvětluje samoživitelka.

„Po narození nejmladší dcery jsem se ještě pět let starala o dědu, otce expartnera, který onemocněl. Ten se rozhodl, že dům odkáže dětem, a napsal polovinu na mě. Po jeho smrti už jsem to nevydržela a s dětmi odešla do Prahy. Nyní kvůli tomuto polovičnímu vlastnictví domu, se kterým nemůžu nijak nakládat, protože druhá půlka patří otci dětí, nemám nárok na pomoc od státu. Můj expartner nepracuje, takže já každý rok akorát musím zaplatit daň, aby o to dědictví děti nepřišly,“ sdělila.

Žena, kterou živí pomoc ostatním, s nimi o svých problémech nikdy nemluví. „Jsem profesionál. Nemluvím o sobě a svých problémech. Jsem usměvavá, vždy s dobrou náladou. Na to se oni těší. Ten těžký bágl nechávám vždy za dveřmi,“ svěřila se redakci paní Hana.

Dlouho váhala i s tím svěřit se se svým břemen a říct si o pomoc cizím lidem.

„Hodně jsem rozmýšlela, zda kývnout na nabízené založení sbírky organizací Z nesnáze 21 a mluvit o nás. Ale kdyby mi to pomohlo překlenout tenhle malér, udělám všechno. Nemůžu se dětí vzdát. Chci je ochránit. Mít pro ně střechu nad hlavou. Jsem odhodlaná vybojovat pro ně i u soudu co možná nejnormálnější budoucí roky a hezký život,“ říká odhodlaně matka, která si přibrala tolik hodin v práci navíc, až cestou domů usíná v autobuse.