Článek
Je Breivik, podle toho, co o něm zatím veřejnost ví, spíš politickým extremistou nebo masovým vrahem?
Podle informací, které jsou momentálně z veřejných zdrojů dostupné, se obě charakteristiky kombinují. Považovala bych ho za masového vraha z ideových pohnutek. Zařadila bych ho do skupiny hate crimes – zločinů z ideové nenávisti.
I z rukopisu atentátu a následujícího masakru je patrné, že mělo jít o signál společnosti. Přiřadila bych ho ještě k typu tak zvaných misionářských pachatelů, kteří se domnívají, že jednají z vyššího pověření, že tu jsou od toho, aby odstranili nedostatky a nastartovali nějakou změnu. Mají pocit, že jejich činy jdou k duhu společnosti.
Anders Behring Breivik v policejním autě odjíždí od soudu.
Hraje u takového člověka větší roli touha vraždit, nebo potřeba vzkázat něco ostatním?
U takových zločinů jde vždy o klubko motivů, přičemž klíčový je ten extrém. A o extrémech víme strašně málo. Atentát tohoto typu bývá koncovkou dlouhého procesu, což nakonec potvrzují i dostupné informace, podle nichž se pachatel připravoval na zrůdný čin několik let.
Otázka, která zajímá forenzní psychologii, zní, jak je možné, že proběhne tak dlouhý proces vývoje, aniž by byly včas podchyceny nějaké rizikové signály.
BEZ KOMENTÁŘE: Amatérské video zachytilo situaci těsně po výbuchu v OsluVideo: Reuters
Předpokládá se, že někde na začátku je nějaký sociální propad pachatele. Že se mu nepodaří normálně zařadit do společnosti, nemá svůj obyčejný lidský život, nemá kolem sebe přátele, netěší se, že si večer s někým sedne a popovídá.
Místo toho nastupuje virtuální život, ve kterém řeší pseudoproblémy a ty se pro něj stanou dominantními. V tomhle programu pak zpracovává téma, kdo za to může, že se mu nedaří, a dříve či později nějaké nepřátele skutečně najde. On to zlo ve své deklaraci ztotožnil s multikulturalismem, kulturním marxismem a podobnými pseudofilozofickými konstrukty.
Co o něm prozrazují jeho vnější projevy, ať už jde o různé spasitelské výroky nebo třeba zálibu v uniformách, v nichž se fotografoval?
Z jeho reálného života, co v posledních pěti nebo devíti letech dělal, máme strašně málo informací. Nevíme, s kým se stýkal, přičemž některé ty jeho projevy by asi byly zarážející a nápadné.
Na první pohled je nápadný i rozpor mezi jeho činy, kdy postupoval zcela racionálně a metodicky, a tím jeho jalovým, pseudofilozofickým traktátem, kde se naopak vyskytují různé polomagické stylizace.
Jakoby vymazal svou vlastní identitu a vklouzl do určité role, v níž se pasuje na rytíře, zachránce. Takový rozpor může svědčit pro maligní narcismus (zhoubná sebeláska, pozn. red.). Dotyčný, přestože v reálném světě selhává a neumí se prosadit, má pocit, že je něco výjimečného a uzurpuje si právo dávat věci do pořádku podle vlastních představ.
Uniforma ověšená řády ale je určitým militantním znakem…
U pachatelů tohoto typu masakru je typické, že je přitahují například PC hry typu ego-shooters. Byla jsem zvědavá, jestli se ta informace objeví a skutečně prý trénoval odstřelování lidí na počítačové hře. Příznačná je i touha po medializaci.
Čím hrůznější zločin udělám, tím víc se o mně bude hovořit. Jde o hlubinný motiv, který pachatel nikdy nepřizná. Tuhle kartu hraje Breivik silně. Už při prvním výslechu prohlásil, že o svém motivu promluví až v pondělí a chce, aby byla přítomna veřejnost.
Není zvláštní, že člověk, který zjevně vykazuje znaky mimořádné duševní narušenosti, dokáže být tak systematický, jak to dokázal při přípravě svého činu?
Kdybychom hovořili o narušenosti spojené se závažnou duševní nemocí ve smyslu psychózy, tak ta se skutečně projeví a okolí ji zaregistruje. Ale masoví vrazi bývají velmi často sociopati. Nerespektují sice sociální normy, ale nevykazují závažnou duševní nemoc.
On ví, co dělá, a ke svému cíli dovede postupovat dlouhodobě, systematicky, metodicky. Když si vezmete, jak zvráceně brutální je samotný masakr, kdy on se obleče do uniformy policisty, svolá lidi, a když je má před sebou, tak do nich začne pálit, to svědčí právě o chladnokrevné, anetické, nacismem poháněné motivaci destruovat, ničit.
Zvláštní je, že příprava trvala tak dlouhou dobu a musel do ní hodně investovat. Doposud ale nemáme dost informací o jeho skutečném životě. S kým se stýkal, jak získával prostředky na ten hrůzný čin a podobně.
Zdá se, že žil jako samotář. Takového člověka je asi těžké odhalit s dostatečným předstihem, než se stane neštěstí? Podle čeho by lidé v jeho okolí mohli poznat, že se něco děje?
To, že postupoval jako samotář, je klíčovým znakem misionářského pachatele zločinu z nenávisti. Jde právě o jednotlivce, který se vcítí do role a sám už jako konkrétní člověk s reálným životem přestává existovat. On je tu od toho, aby očistil svět od domnělého zla.
Trochu mi to rezonuje případem Unabombera (teroristy Teda Kaczynského, který rozesílal v letech 1978 až 1995 bomby poštou – pozn. red.) nebo případem Franze Fuchse, který rozesílal v Rakousku bombové dopisy.
To všechno byli misionářští pachatelé z politického přesvědčení. A ty je obtížné předem odhalit a včas je zastavit. Oni se zpravidla sami vyloučí v sociálním slova smyslu. Sociálně umřou daleko dřív, než začnou vraždit. Zvlášť ve větších městech se jim podaří daleko lépe skrýt do anonymity, a pokud dovedou slušně pozdravit své sousedy a chovat se v povrchních kontaktech účelově nenápadně, nedá se na ně včas přijít.
Do jaké míry může Breivikův případ při své široké medializaci inspirovat někoho dalšího, třeba podobně narušeného? Může si v něm někdo najít svůj vzor?
Vyloučit se to určitě nedá. Současná společnost plodí nemalé počty lidí, kteří se cítí být outsidery, ocitli se na okraji. Pak už zbývá krůček k tomu, aby se z Nikoho chtěl stát Někdo.
A protože dostupnost zbraní u nás není až tak velký problém, je pro takového člověka snadnou cestou použití extrémního násilí.
Pak se z člověka, o kterém nikdo nic neví, stane najednou někdo, o kom mluví všichni. I ten Breivikův výrok, že bude jednou označován za největší bestii, svědčí o tom, že jedním z jeho spodnějších motivů bylo získání pozornosti, byť za cenu té supernegativní exkluzivity.