Marta Kubišová po konci kariéry: Už byl čas odejít. Teď budu psát knihu

Já se s tím ještě pořád neumím popasovat. Přeci jen mě už ale nečeká dálnice. Vždycky, když jsme jeli někam na zájezd po D1, bylo to stresující, jestli nám stačí hodinová rezerva a podobně. Tím pádem jsem teď bez stresu. I když ráno vstanu a říkám si, že mám čas, pak zjistím, že musím někde být... mám všude po bytě hodiny, abych pořád viděla čas a nepřišla někam pozdě. Myslím, že je na čase některé ty hodiny schovat.

Cítila jsem dobře, když jsem viděla, že dopadla dobře Lucerna, pro mě skoro až legračně. Omylem jsem si totiž na sebe vylila vodu ze spadlé kytky, takže jsem vypadla, jako že jsem se právě počurala. Bylo tam neskutečné horko, a lidi takovou dobu tleskali. Bylo to opravdu veliké. Tak jsem si říkala - kéž by byly ty Budějovice taky takové. A byly. Nebylo to ale nic nostalgického.

Řekla jsem to asi před pěti lety Milanu Heinovi (přítel a umělecký ředitel Divadla Ungelt, - pozn. red.) po drobné operaci tlustého střeva. Táhla se dlouho, bylo toho víc, všechno to dopadalo dobře. Cítila jsem se ale přeci jenom hodně unavená, a po infarktu to bylo už úplně jasné.

Pan profesor Neužil (kardiolog Petr Neužil, - pozn. red.) sice pravil „obuj se do toho“, já jsem se do toho opravdu obula, Ungelt mi vyjednal řadu koncertů. Všichni mi říkali, jak jsem nabyla novou sílu, já se tak ale necítila. Byly to právě ty věci kolem, jako stres a dojíždění. Nebo po dovolené s dcerou, když jsem zjistila, že mi nefunguje levé ucho. Pak jsem zase měla vodu v koleni, z bytu mě museli vynášet v židli. Měla jsem ortézu a berle, ty jsem na koncertě odložila a chodila kolem barové židle. Prostě už je čas odejít.

Soukromých akcí jsem dělala velice málo, takže nepřemlouvají. Myslím, že to lidi chápou. Přeci jenom televizní předtočený program je něco jiného než koncert, kde se musíte napružit a do těch lidí to dostat.

Dodnes je mi záhadou, jak jsem se vždycky ke všemu připletla. Vůbec mi nešlo dostat se na balkóny a podobně, ale tak to osud chtěl. Já říkám: tak to Pán Bůh chtěl, že jsem tam v tom taky participovala, k mému vlastnímu překvapení. Tak jsem se vždycky jenom nadechla, odzpívala jsem to, co se má odzpívat. Pak jsem se z toho hroutila, třeba ze zpívání a capella. To jsem jsem čekala na každý tón, kde jsem špatně zaintonovala.

To je úplně jiná, taky od té doby uplynulo dvacet sedm let, tak je nutné to tak chápat. Já si o tom myslím svoje, moje okolí si o tom také myslí svoje. Říkala jsem, že když se to tak vezme, dokázali jsme žít v normalizaci, kdy to pro mnohé lidi bylo hodně těžký, jako lidi v kotelně. Ono to na druhou stranu svým způsobem mělo lepší efekt, že byli v kotelně.

Já jsem lepila sáčky. Byla jsem neúspěšnou zemědělkyní. Když mě můj druhý muž vysadil na Vysočině, tak jsem si říkala: „budu mít všechno bio“, bez hnojení a podobně. Začátky to ale byly horší, než popisuje Betty MacDonaldová v knize Vejce a já. Já jsem byla lepší, musím říct. Člověk si nakonec musí říct: „přežili jsme horší věci, karavana jede dál“.

Já tomu říkám pěvecký důchod, povinnosti pro média se jinak nezmenšují. Teď jsem se dozvěděla, že ještě něco budu dělat 17. prosince, takže ono se to natahuje.

Do Vánoc by se to ale mohlo pomalu usadit, že by v příštím roce publikum a celá veřejnost trochu respektovala, že potřebuji opravdu hledat zápisky a různé poznámky, které jsem si léta dělala. Říkám si, že když to najdu po těch letech, možná ani nepochopím, k čemu jsem si je dělala.

Uvidím, až začnu. Nejdřív ale musím obrátit vzhůru psací stůl a tam to někde budu hledat. Pak teprve budu psát knihu Jak jsem to viděla já.