Mám mámu, řekla devítiletá Kačenka probuzená po roce z kómatu

Doslova muka prožívali nejen rodiče a bráška tehdy ještě osmileté Kačenky, ale i lékaři z různých oddělení, kteří se rok snažili přijít na to, jak ji vrátit k životu. Sestry u ní nepřetržitě sloužily po dvanácti hodinách.

Když už byla situace beznadějná a nezabírala ani jedna ze známých linií léčby, rozhodli se lékaři vyhnat čerta ďáblem. Nasadili na vlastním tělem produkované protilátky, které napadly nervovou tkáň, léčbu necertifikovanou v Evropské unii a neznámou i jinde na světě.

Ohromný risk a nevyzkoušená metoda se však podařily. Kačenka se 361. den hospitalizace – 12. ledna 2013 probrala. O zázraku svědčí i to, že čtyři dny po probuzení holčička vyjmenovávala násobilku šesti, hrála slovní fotbal, za 14 dní začala číst a od února už se učí. Po svých 9. narozeninách byla 5. dubna 2013 – 444. den od hospitalizace – propuštěna.

Noční můra začala rodině Kačenky v lednu 2012. „Přišla s tím, že se jí špatně chodí. Vyhledali jsme pomoc v Motole, ale čekali, že léčba bude trvat tak dva tři měsíce,“ řekla Právu maminka Kačenky Kateřina Blažková, která se stále nedokáže ubránit slzám.

„To, co lékaři a sestřičky z Motola dokázali a s jakou láskou a péčí se o Kačenku starali, je prostě neuvěřitelné,“ dodala.

Nejprve lékaři stanovili jako diagnózu zánět míchy, po několika dnech už ale bylo jasné, že jde i o zánět mozku.

„Po krátké době jsme stanovili diagnózu – receptorová encefalitida. Jde o vzácné onemocnění mozku, které bylo diagnostikováno až v roce 2007. Tělo produkuje proti vlastní nervové tkáni protilátky, které způsobují poruchu mozkových funkcí. Navzdory včas zahájené léčbě i stanovení diagnózy se stav pacientky rychle horšil. Počátkem loňského února upadla do bezvědomí. Setrvala v něm bezmála rok,“ vzpomínala na propuknutí nemoci ošetřující lékařka dívky Zuzana Libá.

Poté následovaly dlouhé měsíce, kdy Kačenka procházela nejrůznějšími fázemi kómatu. Padesátý pátý den u ní začal psychomotorický neklid, kvůli kterému musela být i připoutána k lůžku.

I když se po dlouhých měsících zklidnila a podstoupila vyšetření, při kterém lékaři pátrali po nádoru, který by mohl způsobit onemocnění, nic nenašli. Nasadili tak druhou linii léčby, začali s takzvaným promýváním krve, aby se zbavili autoprotilátek.

Stav Kačenky se ale nezlepšoval. Lékaři 273. den hospitalizace konstatovali beznaděj. Rozhodli se pro třetí linii léčby, s níž přišli jejich kolegové z onkologického a transplantačního oddělení.

„Z tisku v zahraničí jsme se dozvěděli, že žádná třetí linie léčby neexistuje. My jsme tuto léčbu ale znali – používáme ji u těžkých případů po transplantaci nebo u onkologických pacientů, kde, jak se říká, není co ztratit. Účinnou látku Alemtuzumab jsme pacientce vstříkli do páteřního kanálu. Buňky, které jsme potřebovali zničit, byly jak v krvi, tak v mozku,“ sdělil lékař motolské hemato-onkologie Petr Sedláček.

Zdravotní personál a rodiče začali i s tzv. probouzecími rituály. Nechali Kačenku čichat vůni františku, pouštěli jí hudbu, dotýkali se jí a mluvili na ni.

Z ničeho nic 323. den zašeptala dívenka Ká, což je jméno jejího domácího mazlíčka. Sedm týdnů po zahájení této dosud nevyzkoušené léčby pak řekla – Já mám mámu. Seděla v křesle, reagovala na písně, ale stále byla v bezvědomí. Po necelém roce se Kačenka letos 12. ledna probrala.

„První jsem slyšela mámin hlas. A pak jak máma i sestřička brečí, ale štěstím. Ještě jsem neviděla, ale to se pak po týdnu nebo víc zlepšilo,“ řekla Kačenka, která už se dva měsíce doma učí, aby mohla po prázdninách nastoupit do čtvrté třídy.