Článek
Případu se totiž věnuje daleko více pozornosti než dokumentům a svědectvím o zvěrstvech, které se děly v iráckých vězeních za Saddámovy vlády. A že pravost fotografií zpochybňovaly některé armádní složky, se dalo čekat. Jak navíc připomínají vojenští zpravodajci, informace, získané při krutých výsleších, mohou zachránit řadu životů vlastních vojáků, ba i civilistů. Co je více zavrženíhodné, dovědět se záměr nepřítele mučením zajatců, nebo dodržováním konvencí nechat zabít jiné lidi?
Jedním si můžeme být jisti. Jestliže právě zmizely poslední pochybnosti, že ve věznici Abú Ghrajb byli skutečně mučeni iráčtí vězni, budou takové námitky slyšeny míň než bzučení mouchy. Stačilo zveřejnění fotografií, stačilo pár svědeckých výpovědí, a nad kariérami odpovědných důstojníků se zatáhly mraky. Trýznitelům hrozí vojenský soud a potom možná i vězení. A veřejnost, především v zemi, odkud pocházejí, je zděšena, znechucena.
Právě rozhodná reakce veřejnosti a odpovědných míst vypovídá to podstatné o civilizaci, jejímiž jsme příslušníky. Je to také výpověď o demokracii. V jejích strukturách může dojít k nejhorším lumpárnám, a týrání a sadistické ponižování vězněných není ničím jiným. Přijde-li se však na ně, jsou-li také zveřejněna, naše civilizace je nepřijme a neomluví, ani je neodpustí. Neudělá to, i kdyby pro kruté jednání věznitelů byla vznesena hromada omluv, i kdyby proti jejich stíhání existovaly sofistikované námitky.
Válka proti Husajnově režimu byla mimo jiné vedena, aspoň to USA tvrdí, aby byl svržen tyranský režim. Dopouštět se na území Iráku podobných ohavností jako svržený diktátor je pro pověst Američanů a Britů hodně trapné. Pachatelé budou jistě potrestáni. Kdyby tomu bylo jinak, ztratilo by to vojenské dobrodružství jakýkoli smysl. Oprávnění by pak definitivně ztratil i export našeho pojetí lidských práv do zbytku světa.
PRÁVO 6. května 2004