Loďka Davida Černého „vplula“ do Pardubic, veze peníze pro Svítání

„Loď nám připomíná, že nikdy nevíme, kdy budeme dole a kdy nahoře,“ poznamenala ředitelka školy Miluše Horská.

Na výši příspěvku závisí délka i zvukový doprovod pohybu lodičky. Čím vyšší částka, tím větší zážitek. Houpačka se déle nebo rychleji houpe nebo má jinou zvukovou stopu, kterou složil Milan Guštar.

„Je to o tom, že se něco houpe a současně to pomůže dobré věci, je to houpačka, je to hope (naděje), je to slovní hříčka,“ vysvětlil autor David Černý, který se stejně jako skladatel Guštar vzdal honoráře.

„Celá socha je vlastně kyvadlo, ale to nesmí být vidět. Proto přípravná, výpočtová část projektu byla delší než vlastní výroba,“ prozradil konstruktér Zdeněk Kyncl.

I tato část podle něj byla pod dohledem autora. „Muselo to mít ladnost, kterou si představoval. David je na podobné věci velmi precizní. Někdy až na hranici fyzikálních možností,“ řekl Kyncl.

Plastika se vyráběla po částech asi rok a pracovalo na ní asi pět lidí. Postavila ji pardubická firma JHV, která s Černým spolupracuje dlouhodobě. Dělala i motýly na fasádě obchodního domu Máj v Praze. S myšlenkou na tento charitativní projekt přišla právě tato společnost a také financovala výrobu díla.

Lodička, která je potištěna novinovými články o škole Svítání, se jednou pohybuje rozvážně, jindy s nepřirozenou rychlostí a v různých úhlech. Podle tvůrců jsou pohyby navrženy tak, aby narušily běžné vnímání přirozenosti a přinutily dárce k zamyšlení nad světem kolem nás.

Socha je také doplněna o lidský prst – ukazováček. Ukáže se jen na chvíli a dárci přináší pocit, že svým příspěvkem doslova pohnul světem.

Původně měla 6,6 metru vysoká plastika stát v Tyršových sadech. Problémy ale byly s délkou přípojky nebo se zábory veřejného prostranství. „Nakonec jsme se domluvili, že bude ve mlýnech,“ řekl majitel části Automatických mlýnů Lukáš Smetana.