Lipavský: STAN začal sólovat. Věřím ale, že vláda vydrží

Má ještě V4 smysl? Vydrží vláda navzdory „sólování STAN“ až do konce volebního období nebo jak se zpětně dívá na „školu“, kterou mu při jmenování uštědřil Miloš Zeman?

O tom všem mluvil šéf české diplomacie v rozhovoru pro Novinky pořízeném během mezipřistání na Filipínách při návratu z jeho Indopacifické cesty.

Zakončil jste zhruba desetidenní pracovní cestu po Indopacifiku. Bylo to turné úspěšné?

Jsem velmi spokojený s výsledky cesty, protože se nám v Austrálii, Japonsku i Indii podařilo dosáhnout základního cíle, tedy sdělit zprávu o tom, že nám záleží na vztazích se všemi třemi zeměmi.

A zároveň to zasadit do kontextu současné světové bezpečnosti, která kvůli ruské invazi na Ukrajinu prochází náročným obdobím globální konfrontace. Každá z těch zemí je trochu jiná, každá má trochu jiné zájmy. Ale s Austrálií a s Japonskem se dnes již pravidelně potkáváme na summitech NATO.

S Indií se snažíme pracovat na strategickém partnerství v oblasti vědy, výzkumu a inovací, otevírat Indii jako obchodní trh. V každé z těchto zemí máme celou řadu úkolů a jsem rád, že jsem mohl touto cestou přispět k posilování našich vzájemných vztahů.

Dokážete říct, která ta země je pro nás nejdůležitější? Kde byl ten highlight toho, co se vám podařilo vyjednat?

Nelze říct, že by jedna země byla důležitější než druhá, protože každá bilaterální spolupráce má své specifikum. V případě Indie je to již zmiňované memorandum o vědě a výzkumu a inovací.

Je to o obchodních příležitostech, i proto také otevíráme generální konzulát v Bombaji, abychom mohli třeba usilovat o přímé letecké spojení, aby naše společnosti měly do Indie jednodušší přístup.

Co se týče Austrálie, tak to je země, se kterou máme velmi přátelské vztahy. Kvůli vzdálenosti možná o ty vztahy nepečujeme tolik, jak bychom měli, ale věřím, že se to podaří v následujících letech změnit.

V případě Japonska jde o velmi silnou obchodní spolupráci, je to druhý největší investor v Česku. Významná je také světová výstava Expo, témat tedy byla celá řada. Konkrétním výsledkem cesty je letecká dohoda.

Během vaší cesty po Indopacifiku bylo výročí dvou let od začátku války na Ukrajině. Jak byste dění v těch dvou letech zhodnotil?

Vladimír Putin otevřel Pandořinu skřínku globální konfrontace. Spolupracuje se Severní Koreou nebo s Íránem. Zde, v regionu Indopacifiku, je největším tématem mocenský vzestup Číny a snaha zabránit různým eskalacím, aby nepřešly do horké fáze.

Procházíme velmi náročným obdobím, kdy je diplomacie především o světové bezpečnosti a bezpečnosti České republiky.

Západ teď hledá novou dávku odhodlání k tomu, aby podporoval Ukrajinu. Všichni s napětím sledujeme, jak dopadnou prezidentské volby na podzim v USA, protože to bude mít velký vliv na to, jak bude vypadat světová bezpečnost.

Čím si vysvětlujete tu klesající ochotu pomáhat Ukrajině? Často se v zemích, které pomáhají, ozývají hlasy, že když se doteď nic nezměnilo, tak by se vlády měly začít víc soustředit na své občany.

Myslím si, že západnímu společenství chybí do určité míry společná strategie, která by si určila, co je správná míra podpory pro Ukrajinu, co jsou naše cíle na Ukrajině.

Vést tuto debatu není úplně jednoduché, protože jak v NATO, tak v Evropské unii jsou velcí světoví hráči, kteří si nepřejí, aby tato byla tato debata široce vedena.

Výsledkem je, že západní společenství úplně přesně neví, čeho se má dosáhnout. Proto kolísáme, jak v podpoře faktické, tak trochu kolísáme možná i morálně.

Jaká by měla být ta míra pomoci? Čeho by měl Západ podle vás dosáhnout?

Já na to nemám jednoznačnou odpověď… Myslím, že je potřeba, abychom především vedli diskusi. Je jednoznačné, že to není o jednom světovém aktérovi, který by dokázal plnohodnotně sám za sebe podpořit Ukrajinu.

Bude to výsledek práce společenství tak, jak to dnes probíhá. A to by mohlo skýtat část odpovědi. Moje role v tom je taková, že budu tuto debatu za Česko zvedat. Už to dělám na Radě ministrů zahraničních věcí v Bruselu a budu v tom pokračovat.

Není na čase změnit strategii? Má být třináctý balíček sankcí, ale zatím se zdá, že Rusko to moc nebolí.

Nemyslím si, že je potřeba nutně měnit strategii. Ta strategie je správná, tedy zadržet ruský vliv co nejdál od českých a evropských hranic, zastavit tu sněhovou kouli v samotném začátku.

Když si poslechnete ruskou propagandu, tak opakovaně mluví o tom, že budou útočit na různá evropská města, připravují k tomu vlastní společnost i zbrojní průmysl. Bohužel Putin nastoupil na trajektorii ruského impéria, chce ho vybudovat. Věří v imperialismus, a to je to, co nás ohrožuje.

Nejsou sankce jen pouze takové odstrčení té sněhové koule do strany, namísto jejího zastavení? Rusko si hledá odbytiště i partnery jinde.

Musíme mít takové sankce, na kterých se dokážeme evropsky shodnout v maximální míře. Musíme na tom neustále pracovat.

Evropské sankce jsou ale ve skutečnosti nejsilnější nástroj, který máme. Fungují, proto vidíme to obcházení, které se nepochybně děje přes země, se kterými vidíme raketové nárůsty obchodu.

Mně by přišlo úplně absurdní, kdybychom mohli volně obchodovat s Ruskem zakázaný materiál, který bychom viděli okamžitě na frontě. Logicky proto ty sankce musí být.

Další sankce pak mohou přicházet jednotlivě od států nebo i od aktérů na jiné úrovni, třeba od G7 nebo USA.

Francouzský prezident Emmanuel Macron před pár dny nevyloučil, že by se na Ukrajinu poslali západní vojáci. Podobně hovořil například kanadský ministr obrany. Je to reálná výhrůžka, nebo jen jakési preventivní dělání ramen?

Nevnímám to jako výhrůžku. Vnímám to jako otevření diskuse ze strany francouzského prezidenta o tom, jaké parametry může mít pomoc. Nicméně v případě Česka si nemyslím, že by v tuto chvíli byl čas takovou debatu vůbec vést.

Pojďme k Visegrádské čtyřce. Vztahy zemí skupiny nejsou úplně ideální, Slovensko a Maďarsko se ideologicky i rétoricky vzdalují Česku i Polsku. Není už V4 překonaná, není na čase ji zrušit?

Já myslím, že ve střední Evropě dialog potřebujeme. A potřebujeme ho velmi intenzivně, abychom si vzájemně vysvětlovali své pozice.

Když přijížděl na setkání do Prahy polský premiér Donald Tusk, tak říkal, že bude Robertu Ficovi a Viktoru Orbánovi vysvětlovat smysl V4 a připomene jim ideu založení. Není nynější počínání slovenského a maďarského premiéra jakousi urážkou odkazu Václava Havla a Lecha Walesy, kteří V4 zakládali jako „společenství nezatížené nenávistí, nacionalismem, xenofobií a spory se sousedy“?

V4 procházela za svou existence různými fázemi, nicméně vždy představovala možnost v rámci regionu prodiskutovat důležité otázky. Byly doby, kdy hodnotové pojetí a akcenty v zahraniční politice aktérů byly totožné.

V4 sehrála důležitou roli třeba v přístupových rozhovorech do EU. Orbán během svého předsednictví V4 prezentoval toto neformální seskupení jako konzervativní blok.

V tuto chvíli jsme ve fázi, kdy v regionálním dialogu potřebujeme spíše pozice slaďovat, než že bychom je měli sladěné. Nicméně to neznamená, že nemáme ten dialog vést dál.

Vaše vláda má za sebou zhruba dva a půl roku u moci. Vydrží pětikoalice do konce volebního období, vzhledem k narůstajícímu pnutí uvnitř koalice a nynějším snahám některých stran, zejména hnutí STAN, se vymezovat?

STAN začal sólovat. Nedokážu hodnotit, jaké bude mít výsledky to jejich PR turné. Věřím ale, že vláda vydrží.

Bavíte se o tom na vládě? Nepoškozuje to tu koalici?

Já myslím, že pokud zrovna pan vicepremiér neřekne informaci, která má potenciál hýbat burzou, tak nikomu nevadí, že jezdí do regionů. Také jezdím do regionů, když mi to čas dovolí, kde vysvětluju zahraniční politiku, ale neprezentujeme to tímto šokujícím způsobem.

Když zpětně zhodnotíte, jak vláda funguje, kde má kromě komunikace mezery?

Je potřeba pochopit, že naše země prochází velmi složitou fází, kdy doslova pár hodin jízdy autem od našich hranic probíhá největší válečný konflikt od konce 2. světové války.

Putin rozpoutal energetickou válku proti Evropě a vysoká inflace dlouhou dobu reálně ukrajovala z příjmů obyvatelstva a v této situaci je opravdu velmi složité nějakým způsobem nabídnout pozitivní zprávu pro veřejnost.

Věřím, že se to obrátí, ekonomická čísla to částečně ukazují. Možná by v reputaci naší vlády opravdu pomohlo, kdybychom toho více řešili za zavřenými dveřmi a pak oznámili ten výsledek, nikoliv některá témata řešili mediálně.

Ale abych teď přednesl jednoznačný kritický bod, tak to po mě nechtějte, protože to kolektivní vládnutí je o tom, že se také vzájemně respektujeme, a já jsem spíše zastánce toho, aby se i ta problematická témata, která samozřejmě vždy i v tom vládnutí, a navíc pětikoaličním, jsou, aby se hlavně řešila za zavřenými dveřmi.

Vláda rozhodla v reakci na smířlivou rétoriku kabinetu Roberta Fica směrem k Rusku a zrušila budoucí společná mezivládní jednání. Premiér Fico na to reagoval slovy, že jste ohrozili vzájemné vztahy kvůli podpoře války na Ukrajině. Jaké dopady bude mít podle vás tento krok na vztahy se Slovenskem? Jak teď budeme s nejbližším sousedem fungovat?

Příčina, proč vláda došla k rozhodnutí o odložení mezivládních konzultací, spočívá v tom, že naše pohledy na ruskou agresi se diametrálně rozcházejí. Po relativně krátké diskusi na vládě bylo jasno, že není atmosféra, že by takové konzultace mohly v tuto chvíli proběhnout.

Problematickým momentem nebylo jen setkání ministra (zahraničí Juraje) Blanára s Lavrovem (Sergej Lavrov, ruský ministr zahraničí), ale také nehorázné výroky premiéra Fica při příležitosti druhého výročí invaze na Ukrajinu, nebo jeho následná vyjádření po jednání hlav států v Paříži.

Se Slovenskem nás spojuje nejen společná historie, ale nepřeberné množství rodinných, mezilidských a kulturních kontaktů. Přejeme si mít dobré vztahy nejen mezi sebou navzájem, ale i na politické úrovni.

Rozjíždíte společně s Mikulášem Ferjenčíkem podcast „Férovka“, proč?

Povedeme v něm s Mikulášem Ferjenčíkem takovou starou dobrou liberálně-konzervativní debatu, abychom trošku nabourali pohodlí našeho liberálního rybníčku, abychom se procvičili v argumentaci, abychom si připomněli, proč hájíme liberální hodnoty.

Není trh s podcasty už přesycený?

Přišlo mi to jako volný formát. Je to teď v kurzu a uvidíme, jaký bude zájem. Já věřím tomu, že bychom to minimálně měli vyzkoušet.

Je to nějaká předvolební kampaň, snaha zviditelnit Mikuláše Ferjenčíka před volbami do Evropského parlamentu?

Je dvanáctý. Není to žádná volební kampaň v tomto smyslu, ale spíše snaha, jak se připomenout.

Jaký výsledek v eurovolbách by byl pro Piráty úspěchem?

S ohledem na volební průzkumy i se zohledněním specifičnosti evropských voleb věřím, že máme šanci obhájit tři mandáty. Když se nám bude dařit, tak budou čtyři.

Lednový sjezd ukázal na rozpolcenost Pirátů, uvnitř jsou dva proudy, jeden stojící za Ivanem Bartošem, druhý za Markétou Gregorovou. Nehrozí vám časem rozklad, nebojíte se, že by se vás mohl stihnout podobný osud jako ČSSD, kterou vnitřní názorové neshody poslaly tam, kde teď je?

Máme určitě bohatou vnitřní diskusi, ale nemyslím si, že by nás to mělo rozložit. Spíš je to o tom, že se musíme vzájemně poslouchat. Republikové předsednictvo má nyní poměrně reprezentativní složení a nechme ho v klidu pracovat.

Proč jste nekandidoval na předsedu strany? Patříte k nejviditelnějším a nejlépe hodnoceným Pirátům.

To je otázka na tělo. Nemám předsednické ambice, věnuji se velmi složité agendě zahraniční politiky, kde hodně času trávím mimo Česko. Nedomnívám se také, že mám v dnešní době ty nejlepší předpoklady k tomu, abych stranu vedl, nebo se dokonce širším způsobem podílel na jejím vedení. Myslím, že teď dobře vykonávám svou agendu.

Říkáte, že svou práci děláte dobře. S vaším jmenováním do funkce dělal tehdejší prezident Miloš Zeman značné obstrukce, chtěl jiného kandidáta. Jste rád, že jste se na to tehdy nevykašlal a že jste do toho šel i přes Zemanův odpor?

To byla tehdy velká škola, co mi přichystal Miloš Zeman. Ani na vteřinu jsem tehdy nepřemýšlel o tom, že bych měl ustoupit nebo se podvolit tomu jeho tlaku. A nebylo to o osobní kritice, která směřovala vůči mně.

Ta byla čistě účelová a vycucaná z prstu, bylo to o tom, že Miloš Zeman chtěl uštědřit první prohru Petru Fialovi ještě před tím, než by vůbec nastoupil do funkce. Byla to principiální záležitost.

Terčem mohl být kdokoliv ze členů vlády. Zeman si vyhodnotil, nebo někdo mu vyhodnotil, že tím vhodným terčem bych mohl být já. Proto to tímto způsobem udělali. Vyplynulo to i z té debaty, kterou jsme měli v Lánech.

Neobsahala žádnou substanci, která by vedla k tomu, že nemám být jmenován ministrem, a ve svém závěru ta debata obsahovala i různé náznaky toho, že když ustoupím, tak se pro mě určitě něco najde. Byla to tedy snaha mě z toho nějak vymanévrovat.

Bylo by mojí hrubou politickou chybou, kdybych tehdy na to přistoupil nebo se podvolil.

Samozřejmě, nemuselo to tak dopadnout, pětikoalice jako celek mohla učinit kolektivní rozhodnutí, že navrhne jiného kandidáta, ale já jsem rád, že to tak dopadlo, a myslím si, že to je dobře i pro tu vládu, nejenom pro mě.