Lidé si připomněli 82. výročí vypálení Ležáků, po deseti letech přijel i prezident

„Měli bychom si připomínat naši historii. A pokud jde o Lidice, Ležáky, v posledních letech bylo více pozornosti věnováno Lidicím, Ležáky zůstaly tak trochu v pozadí,“ řekl ještě před začátkem pietní vzpomínky prezident Petr Pavel, podle kterého je období po atentátu z konce května 1942 a události, které následovaly, asi nejznámější částí historie českého odboje.

„Protože se tu protínají všechny cesty tří skupin - Anthropoid, Silver A, Silver B -, tak by to asi mělo být známo všem. Chceme těmto místům vyjádřit důstojnou pietu, proto je potřeba dostatek finančních zdrojů. Jestli věnujeme peníze na jeden památník, musí dostat i druhý,“ okomentoval prezident situaci, kdy památník musí bojovat s nedostatkem financí.

„V sezoně jsme například opět zavedli zavřené pondělky, ale jak se ukazuje, na návštěvnosti se to neprojevuje. Šetříme na doprovodných programech, občerstvení, ale aby to veřejnost nepocítila. Uspořili jsme na energiích a topení. Snažíme se sami vyhledávat další financování, dotace,“ dodala Jana Chourová Plachá, zástupkyně ředitele Památníku Lidice, který spravuje i národní kulturní památku, a připomněla, že v Ležákách a okolí působila odbojová skupina Čenda.

„Všichni tito hrdinové pomáhali ukrývat členy paravýsadku Silver A, podařilo se odtud navázat radiové spojení se zahraničním odbojem v Londýně,“ připomněla s tím, že pak přišel 16. červen a zrada Karla Čurdy, během které byly prozrazeny i Ležáky. A 24. června 1942 přišel rozkaz k jejich vyhlazení.

Jedinou žijící obyvatelkou Ležáků je dnes Jarmila Doležalová, rozená Šťulíková. Byla přítomna i nedělnímu pietnímu aktu. Její mladší sestra Marie zemřela v roce 2018 ve věku 76 let.

Na Ležáky před tragickou událostí si ale nepamatuje. Jak pro deník Právo řekla v roce 2022, bylo jí tehdy dva a půl roku. Její první vzpomínka se vztahuje až na pobyt kdesi v Polsku.

„Myslím, že to musel být původně nějaký klášter. Taková větší umývárna. Chodím tam s nějakou větší dívkou a hledáme něco k jídlu. To je první, co si pamatuji. Mnohé z toho, co se stalo, mi pomohla připomenout až moje dcera Jarmila. Až ona mi objasnila, kde všude jsem cestovala. První zatýkání týkající se Ležáků začalo 21. června. Tatínkovi Josefu Šťulíkovi, který byl zapojen do odboje, se podařilo ukrýt v lesích. Ale po výhrůžce, že Němci vypálí okolní vesnice, se sám přihlásil. Popravili ho 2. července.

Maminka Marie Šťulíková se se mnou a mladší sestrou Marií schovala u rodičů ve Včelákově (sousední vesnice). Ale nakonec maminku a prarodiče odvezli také. Zůstal jen strýc Václav Pelikán, kterého propustili, protože byl teprve čtrnáctiletý. Pro nás, tedy pro mne a sestru, si přijeli 24. června 1942. Ze Včelákova jsme jely do vytěženého lomu v Ležákách, pak Pardubice Zámeček, a do Prahy do Dykovy ulice, kde jsme se potkaly s lidickými ženami,“ zavzpomínala jediná přeživší z Ležáků.

Prezident Petr Pavel zavítal do Ležáků ve své funkci poprvé, nebyl však první. V době před rokem 1989 byla sice osada a zdejší události ve stínu lidické tragédie, ale Eduard Beneš i jeho komunističtí nástupci každý jednou Ležáky navštívili. Až na Gustáva Husáka, který nepřijel nikdy.

Napravil to až Václav Havel, který přijel v roce 1992. Nejčastěji se vzpomínkových akcí v ležáckém údolí účastnil Václav Klaus, bylo to v letech 2005, 2010 a 2012. Jeho nástupce Miloš Zeman přijel v roce 2014, což bylo i naposledy, kdy přijel památku obětí uctít český prezident.