Lichtenštejni znovu žádají majetek v Česku

To podle něho neprovází finanční odškodnění, což je neuralgickým bodem ve vztazích. Podle něj by se problém neměl řešit soudně, ale na politické úrovni. Nejjednodušší by podle něj bylo vrátit aspoň část majetku.

Lichtenštejnové se tak  již po několikáté dožadují majetku, který jim byl zkonfiskován po válce na základě dekretů prezidenta čs. republiky z 21. června 1945.

Na jeho základě se konfiskoval nejen majetek Němců a Maďarů, ale i zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, tedy i občanům neutrálních států, pokud nepřátelství projevovali za krize v roce 1938 a za války.

Nejde tedy jen o to, že Lichtenštejnové se při sčítání v roce 1930 přihlásili k německé národnosti.

Otec dnešního knížete František Josef nabídl totiž Sudetoněmecké straně po nacistickém anšlusu Rakouska v roce 1938, že na panstvích ležících na německém jazykovém území budou propuštěni čeští úředníci a zaměstnanci, nebudou podporovány organizace pracující pro české zájmy, zboží bude objednáváno jen u německých a árijských firem a přeruší se styky s firmami i osobami, jež nejsou německé nebo árijské. Správa panství byla převedena z Olomouce do Vídně.

Před dvěma lety princ Konstantin Právu na lichtenštejnském panství v Dolním Rakousku  řekl, že doufá, že záležitosti kolem majetku se podaří vyřešit přátelsky a Vadúz údajně v tomto smyslu čeká na nabídku z Prahy. Neřekl, jak by si vyřešení představoval.

Profesor Václav Pavlíček z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, jeden ze špičkových českých expertů na ústavní právo, k novému pokusu Lichtenštejnů Právu řekl: „Je nesmysl, aby se za konfiskaci dávala náhrada, jelikož konfiskace je trestněprávní opatření."

K návrhu knížete neřešit záležitost soudně, ale na politické úrovni, poznamenal, že „stejnou argumentaci použil profesor Ermacora v posudku pro bavorskou vládu v době jednání o česko-německé smlouvě. Přiznal tehdy, že mezinárodně právně nelze nároky odsunutých Němců prosadit, a že je proto třeba politický tlak. Takže Lichtenštejni postupují podle této rady. A navíc – když je něco zkonfiskováno, byl by to dar, který by se dával cizímu státu nebo jeho panovnickému rodu."

Připomněl, že počátkem 90. let nechal kníže v Německu zabavit obraz nizozemského barokního malíře Pietera van Laera Velká vápenka, v roce 1991 zapůjčený z ČR na mezinárodní výstavu v Kolíně nad Rýnem. Šest let se táhl spor, než Spolkový ústavní soud v Karlsruhe v lednu 1998 definitivně rozhodl, že dílo se musí vrátit do Valtic, a kníže musel uhradit české soudní výlohy 1,5 miliónu korun.

Pro vládce, jehož rodina spravuje majetek v hodnotě v přepočtu kolem 720 miliard korun, bylo těžké spolknout porážku, tak se tehdy alespoň snažil zabránit přijetí ČR do některých mezinárodních organizací.

Profesor Pavlíček ke kauze poznamenal, že „lichtenštejnská argumentace, pokud jde o údajné navrácení majetku, je podobná té, jakou používá v ČR katolická církev. Snad proto je i symbolické, že Lichtenštejn poskytl rozhovor v arcibiskupském paláci moravského metropolity".