Článek
A jak vypadá fungující politická strana? Na deset frakcí může po sobě metat talíře, poslanec ministra držet pod krkem, všichni na sebe mohou řvát, nadávat si a vyhrožovat, když však ta partaj vyjde korzovat před voliče, má promlouvat jediným hlasem a jednat jako jeden muž. Kdo by volil stranu, která po sobě hází talíře na veřejnosti?
Sociální demokracie je vnitřně rozhádaná, což by jí nemuselo být na škodu, kdyby z těch hádek vždy povstal interní vítěz a ten svou pravdu s jasným mandátem sdělil veřejnosti coby názor všech. Současní sociální demokraté ale řeší své rozpory tak, že vnitřního protivníka napřed veřejně znectí a teprve pak se s ním utkají za zavřenými dveřmi. Je to odvěká, účinná metoda pavlačových bojovnic. Jenže to, co sluší pavlači, nepřísluší politické straně. Už troje volby to dokázaly.
Není důvod Petru Iblovi nevěřit, že se mu znechutilo stát v čele hlasovacího stroje ČSSD, v němž jakmile se určitá kolečka roztočí dopředu, jiná začnou skřípat dozadu. Musí být dost únavné klepat se ve Sněmovně před každým hlasováním, co mu Hojdar, Kavan či někdo jiný zase připraví za překvapení. Je těžké být jedním z nejdůležitějších mužů strany a kočírovat sedmdesát lidí v poslaneckém klubu, se kterým se vlastní ministři moc neradí o tom, co pečou v koaliční vládě. Ibl je tak trochu v pasti. Aby klub zvládl a seřadil do jednotné formace, potřeboval by nutně řadu lidí vyměnit. Protože to nejde, vyhrožuje výměnou sama sebe.
Tím ovšem prozrazuje či potvrzuje současnou personální bídu ČSSD. Normálně by už jen zmínka o rezignaci znamenala jeho konec, neboť za jeho zády čekali by dva tři natěšení a silní náhradníci, aby ho vystřídali. V současné ČSSD si ale Petr Ibl může dovolit rezignovat i nerezignovat.
PRÁVO 20. prosince 2004