Článek
„Je to tady lepší než na ubytovně. Je tu klid, je tu čisto,“ dodává Polák Stanislaw, který několik let pracoval v Čechách. Na ulici se dostal tak, že mu ukradli všechny věci a napadli ho, kvůli čemuž skončil týden v nemocnici. Nyní se snaží sehnat práci a našetřit si zpátky na cestu domů.
Stanislaw je jedním ze zhruba 100 lidí, kteří využívají pravidelně denní nízkoprahové centrum v Domově sv. Františka, který provozuje Městská charita Plzeň. V září se přestěhovala do nové budovy ve Wenzigově ulici kousek od hlavního nádraží a otevřela tam zmodernizované denní centrum a noclehárnu s 56 lůžky. Přes zimu charita otevírá ještě starou noclehárnu ve vedlejší budově, jež poskytuje dalších 45 lůžek.
Sociální pracovníci zapisují příchod a odchod z centra, zároveň monitorují prostory na kamerách. Denní centrum je otevřené od půl 9 do 12, a pak od půl 2 do 5. Pauzy mezitím slouží k tomu, aby si mohli pracovníci zajít na oběd a připravit a uklidit centrum
Pražské noclehárny jsou plné lidí bez domova, někteří ale ani v mrazech pomoc nechtějí
Teplé nocování v DEPU nebo v charitě
Vedoucí Domova sv. Františka Džemal Gërbani odhaduje, že v Plzni se pohybuje 300–400 bezdomovců, což je na město se 181 tisíci obyvateli (údaj ČSÚ z 2023) poměrně nízký počet. Terénní tým charity má západočeskou metropoli rozdělenou na rajony, které objíždí a rozdává materiální pomoc těm, kteří o ni mají zájem. Ta přes zimu zahrnuje také spacáky, karimatky a stany. Dále pomáhá se zprostředkováním lékařské péče a sociální pomoci.
Gërbani uvádí, že přes zimu se jim zájem o lůžka v noclehárně zas tolik nezvyšuje, jelikož když se zhorší počasí, otevírá se v budově DEPA nouzové centrum s 70 lůžky. „Nám přibude jen v rámci jednotek lidí,“ popisuje Gërbani. Což v praxi znamená, že noclehárnu využije tak 80 osob.
Bez peněz se nelze hnout z místa
„Neumíme se bez peněz odsud odlepit,“ stěžuje si jeden z klientů denního centra Marcel. Dříve dělal diferenciály do traktorů John Deere, poté ho vyhodili a nyní s manželkou Katrin, která je Maďarka, vyhlíží práci v Německu. „Umíme perfektně německy, manželka tam teď odchází pracovat,“ uvádí. On sám však dobré vyhlídky nemá, práci sehnat nemůže a bojí se, že ho zavřou, snadno se totiž dostane do konfliktu na ulici. Se službami centra je však spokojený.
Lidé bez domova se mezi sebou dělí o jídlo i o cigarety. Na menu byla vařená vajíčka a bramborový salát. Jídlo si mohou připravovat v kuchyňce ve společenské místnosti
To se nedá říct o všech klientech. Petr je v invalidním důchodu a stěžuje si na podmínky v centru. „Žrádlo nám tady dávají menší než v mateřský školce. Kde jsou ty dotace od města, to by mě zajímalo.“ Na dotaz, zda to, co zde dostávají, není lepší než nic, odpovídá: „A není to sprostý, když sem jdou miliony od města a my dostaneme halíře?“
Petr je už 13 let na ulici a tři roky v důchodu. K financování Městské charity Gërbani uvádí, že „99 % veškerých nákladů financuje z půlky město Plzeň a druhou polovinu Plzeňský kraj“. Dárcovství je doplněk našich služeb, bez kterého bychom se obtížně obešli.
Kromě noclehárny charita nabízí alternativu v podobě azylového domu. Zatímco jedno přespání v noclehárně stojí 40 korun, denní cena pokoje v azylovém domu je 170 korun. Rozdíl je však v tom, že v noclehárně smí lidé být jen od 8 večer do tři čtvrtě na 7 ráno, zatímco v azylovém domě mohou pobývat nastálo po dobu jednoho roku. „Kdo chce jít dál, tak jde. Musíte mít tu sílu a chtít,“ uvádí Ivana, která se ocitla bez domova na tři týdny po rozchodu s partnerem. Postupně se však staví na nohy, pracuje na vrátnici v nemocnici a dělí se o pokoj v azylovém domě.
Celkově je podle Gërbaniho důležité, aby si ti lidé, kterým sociální pracovníci pomohou, udrželi lepší životní standard a nesklouzli zpět do zajetých kolejí. „My si je tady vypipláme a oni pak zase z azylového domu skončí zpátky na ulici.“
Mrazy plní noclehárny
