Leoneho filmy doprovázela Morriconeho hudba

Morricone, jehož nahrávky filmové hudby ke snímkům Pro hrst dolarů a Pro pár dolarů navíc, Tenkrát na Západě, Metello a Sacco a Vanzetti vycházejí nyní v reedici, patří k nejvýraznějším skladatelům filmové hudby.

Mezi několika sty filmy a televizními pořady, v nichž se objevuje jeho hudba, jsou i snímky uznávaných režisérů Briana DePalmy (Nedotknutelní), Romana Polanskiho (48 hodin v Paříži), Zeffirelliho (Hamlet) bratří Tavianiů (Alonzanfán)  či Olivera Stonea (U-Turn).

Byl dvorním skladatelem Pasoliniho, pro kterého napsal hudbu k sedmi filmům (mj. Dekameron, Canterburské povídky, Saló aneb 120 dní Sodomy, Kytice z tisíce a jedné noci). Jeho starší nahrávka Da uomo a uomo se objevuje i v Tarantinově snímku Kill Bill. Znát ho však mohou i televizní diváci, kteří se dívali na seriál o mafii Chobotnice.

Jako jeden z mála autorů filmové hudby pronikl brzy do hitparád. Poprvé na konci šedesátých let s titulní melodií k filmu Hodný, zlý a ošklivý, ovšem nikoli s originálním filmovou verzí, ale s nahrávkou Huga Montenera. Podruhé v roce 1981 s titulní melodií z dramatu Život a doba Davida Lloyda Georgeho, pro kterou  BBC vybrala starší Morriconeho minimalistickou píseň Chi Mai z roku 1972. V 80. letech se do žebříčku třicet nejprodávanějších alb v Anglii dostalo i několik desek s Morriconeho melodiemi.

Filmové hudbě se absolvent římské Konzervatoře sv. Cecílie , který hrál na trubku v jazzové kapele, začal věnovat na počátku 60 let, protože se jinak neuživil. O jeho skladby nebyl zájem. Zpočátku psal hudbu pro lehké komedie, ale pracoval i pro Ettore Scolu či Bernarda Bertolucciho.

Průlomem ovšem byly jeho nahrávky pro Leoneho filmy, v nichž uplatnil zcela nové pojetí. Místo aby umocňoval dění na plátně, snažil se pomocí hudby charakterizovat hlavní postavy a dotvářet náladu obrazu. Jeho hudba byla velmi výrazná a dramatická. Morricone v ní uplatňoval disonantní tóny foukací harmoniky, glisanda surfové kytary, řezavé tóny varhan i nervní perkuse. Nebál se netradičních nástrojů, jako jsou brumle či pila a klidně využil i zvuk automobilové houkačky. Typické bylo i pohvizdování.

Morriconeho hudba měla hodně daleko k tomu, co znělo v tehdejších westernech. Klenuté melodie nahradily nervní opakující se krátké riffy, jaké se objevovaly i v rockových písničkách, nebo útržkovité melodie sólových nástrojů, které často podmalovával doprovod postavený jen na jediném tónu. Často pracoval s kontrastem, vážná témata shazoval až primitivními prvky, pracoval s nezvyklými nástrojovými kombinacemi a inspiroval se i klavírními doprovody němých grotesek. Není divu, že v 80. letech se k Morriconeho odkazu hlásil guru newyorské hudební avantgardy John Zorn, který jeho skladby zařazoval na své desky.

Leoneho filmy otevřely dveře Morriconemu. Stal se vyhledávaných skladatelem filmové hudby. V roce 1969 složil i hudbu k Sicilskému klanu, v níž pomohl definovat novou podobu scénické hudby pro snímky s mafiánskou tématikou, v nichž opět akcentoval titulní motiv, rytmus, ale také zdůraznil roli kontrastných zlehčujících prvků.

V roce 1970 se spojil s folkovou písničkářkou Joan Baezovou, aby složil hudbu k filmu Sacco a Vanzetti. S lety však ztrácel jeho přístup na radikálnosti. Už nebyl svazován nízkým rozpočtem, takže nemusel vystačit s pár nástroji a mohl si dovolit najmout velký orchestr i se sborem. To ovšem trochu zbavilo spolu s nadprodukcí nahrávky původní osobitosti a překvapivosti, i když Polanského thriller 48 hodin v Paříži ukazuje, že ani v 80. letech nečinilo Leonemu problém přicházet s nervními dramatickými pasážemi, což potvrdil U-Turn.

Ani slavná Mise, v níž uplatnil postupy barokní hudby a nástroje jihoamerických indiánů, mu však nepřinesla vytouženého Oscara.

Přestože byl Morricone velmi vytížený, zůstal dvorním skladatelem Leoneho, pro něhož také napsal hudbu i ke gangsterskému eposu Tenkrát v Americe, jenž bude v České republice na plátně poprvé uveden právě na letošním karlovarském festivalu. Témata z filmu se objevují na kompilačním album Movie Masterpieces.