Léčba hyperaktivity může skončit sebevraždou dítěte

„Když bylo synovi šest, začal zvláštně pokašlávat. Šli jsme k pediatrovi, ten nás doporučil k psychiatričce a ta po patnácti minutách diagnostikovala syna jako hyperaktivního. Tehdy jsem měl takovou slepou důvěru k bílým plášťům, a tak i když se nám kluk nezdál hyperaktivní, poslechli jsme a začali jsme mu dávat předepsaný lék,“ popsal diagnostikování svého dnes už 20letého syna pan Pavel.

„Po dvou, možná čtyřech dnech jsme si všimli, že se začíná chovat divně. Když si mazal chleba, otočil se a řekl nám, že by si ten nůž nejradši vrazil do srdce. Pak přišel s tím, že chce vyskočit z okna. Říkal to i u babiček, že se chce zabít, ty byly úplně vyděšené. Až pak jsme našli takovou dost nesrozumitelnou zmínku v příbalovém letáku, že uživatelé mohou mít sklony k sebevraždě. Okamžitě jsem ty prášky vyhodil,“ svěřil se Právu pan Pavel.

„Až později jsme přišli na to, že byl takový trochu agresivní z počítačových her, ty jsme omezili a bylo to. Dnes je vysokoškolák, hraje na kytaru a je velmi kreativní,“ dodává otec.

K léčbě ADHD dětí se nejčastěji používají léčivé přípravky s účinnou látkou metylfenidát nebo atomoxetin.

„Obě tyto látky má předepisovat pouze odborník na léčbu ADHD, a to po komplexním vyšetření pacienta a stanovení diagnózy. Informace o přípravku u obou látek obsahuje upozornění na sebevražedné myšlenky a sebevražedné chování a upozorňuje, že pokud by se u pacienta tyto myšlenky objevily, je nutné vyšetření u lékaře, ten doplní léčbu nebo ji změní,“ sdělila Právu Barbora Peterová, mluvčí Státního ústavu pro kontrolu léčiv.

Všechny léčivé přípravky mohou mít nežádoucí účinky různé závažnosti, které se však rozhodně neprojeví u každého, a vždy podle Peterové platí, že přínosy léčby převažují nad možnými riziky. „Pro metylfenidát i atomoxetin se sebevražedné myšlenky mohou vyskytnout u jednoho pacienta ze 100 až 1000 léčených,“ dodala mluvčí.

Na otevření výstavy Psychiatrie: pomoc nebo hrozba? v pražském Kulturním domě Ládví se přijela podívat i paní Jana, která šest let sledovala, jak její vnučku tyto medikamenty ničí.

„Psychofarmaka Lucince předepsali, když jí bylo šest, kvůli tomu, že usínala ve škole. Tehdy ji to tak zpomalilo, že musela opakovat první třídu. V té době to měla doma s rodiči dost komplikované a bolestné. Byla svěřena do péče sestře matky a my si ji brali v létě a na víkendy. Před třemi měsíci si její pěstounka někde přečetla, že by jí ty léky mohly ubližovat, a tak je vysadila. Lucinka se chovala jako drogově závislá, úplně šílela. Hrozila nám, že vyskočí z okna. Až nyní začínáme pozorovat dílčí zlepšení a jakýsi návrat k normálu,“ popsala zkušenost s dnes třináctiletou vnučkou paní Jana.

Občanská komise za lidská práva pořádající výstavu připomíná příběhy dětí, jimž bylo diagnostikováno ADHD, ale léčba psychofarmaky jim jemně řečeno nepomohla. „Společným rysem případů byly šokující vedlejší účinky po konzumaci léků. Od doby, kdy začaly být tyto preparáty dětem v Česku předepisovány, tedy od roku 1997, vzrostl jejich objem ze 110 tisíc na tři miliony 175 tisíc denních dávek v roce 2018. Každé čtvrté dítě u nás má poruchu chování. To ovšem neznamená, že je nemocné,“ říká Zbyněk Svadba z komise.

Podle údajů České školní inspekce bylo ve školním roce 2007/2008 v základních školách 1385 dětí s diagnózou vývojové poruchy chování, v loňském roce už jich bylo 14 585.

Za diagnózou ADHD stojí řada teorií. Spor zastánců a odpůrců je letitý a rozuzlení, zdá se, v nedohlednu. „Nadužívání psychofarmak je problém u dětí i dospělých. Ale žádný lék není prosté zlo. Příbalové letáky vždy straší, ale takhle divoké to nebývá. Není to chyba jednoho konkrétního léku, spíš může jít o chybnou diagnózu a to, že pacienta nevidí lékař, který lék předepíše, každý týden a neví, co s ním látka dělá,“ řekl Právu psycholog Jeroným Klimeš.