Článek
Proč to kritizujete?
Návrh je v meziresortním řízení a řada připomínkových míst vznesla negativní připomínky. Kromě mě, jako zmocněnkyně, třeba i kancelář ombudsmana. Za mě jde jednoznačně o chybný krok. MPSV mělo tři roky, aby ve spolupráci s kraji intenzivně posílilo počet zájemců o náhradní rodinnou péči a podpořilo přeměnu kojeneckých ústavů na zařízení poskytující služby na podporu ohrožených dětí a rodin.
Tato zařízení nám totiž stále citelně chybějí, ať už mluvíme o zařízeních s krizovými lůžky pro děti a ženy, které utíkají před domácím násilím, či pro krátkodobé pobyty pro maminky, co trpí psychickými obtížemi nebo závislostmi.
Je Česko na takovou transformaci připraveno?
Ano, ale stále máme rezervy v dostupnosti služeb pro ohrožené rodiny a rodiny se speciálnimi potřebami. Musí být zajištěny v každém kraji a pracujeme na tom, aby to tak bylo. Zároveň je potřeba, aby MPSV bylo dobrým lídrem a systematicky tuto transformaci podporovalo.
Jde například o rodiče s mentálním postižením nebo o ty, kteří se potřebují dostat ze závislosti.
Mají mít možnost pobytu i s dítětem v zařízení, které by poskytovalo odlehčovací služby a postaralo se o dítě, když rodiče podstupují terapii. Potom by tolik dětí nemuselo odcházet z rodin.
Novela má zkrátit čekání na pěstouny
Odkládat rušení ústavů bychom mohli do nekonečna, ale dětem běží čas. První tři roky života jsou pro dítě zásadní.
V kojeneckých ústavech je poměrně malé množství dětí do tří let. Měli bychom být schopni spolupracovat s původní rodinou, aby se do ní mohly vrátit, případně jim najít náhradní rodinné prostředí.
Ale některé kraje argumentují, že takových dětí je v ústavech stále hodně a nedaří se najít pěstouny. Na Ústecku jich je 93, i podle kraje by musely do dětských domovů. Co s tím?
Tady je potřeba detailně vyhodnotit potřeby každého dítěte. Nemůžeme říct, že pro všechny hledáme pěstouny. Naším cílem musí být návrat dítěte do stabilizované rodiny a pouze tam, kde to nejde, hledat náhradní rodinnou péči.
U dětí, kde byla důvodem k odebrání chudoba, bytová nestabilita či nižší rodičovské kompetence, je potřeba připravit plán podpory dítěte a rodiny. Musíme udělat filtr, kolika rodinám je šance pomoci. Rodin, kde třeba docházelo ke zneužívání dítěte a šance tam není, je jen malé procento.
Chybějí služby pro rodiče s mentálním postižením nebo ženy utíkající před domácím násilím
U náhradní rodinné péče se dá využít i mezikrajová spolupráce. Je také namístě podporovat specializované formy náhradní péče a navyšovat počet pěstounů, kteří se mohou starat například o handicapované děti.
Dětem, a to nejen těm ohroženým, zoufale chybějí psychiatři a kliničtí psychologové. Dá se to napravit?
Rozhodně je potřeba posilovat kapacity. Motivovat zájemce o tento obor na lékařských fakultách a zlepšovat podmínky pro jejich práci. Za rozvojem duševních onemocnění dětí je často kumulace zátěžových faktorů z raného dětství, které nebyly řešeny. Patří k nim například násilí v rodinách, drogová závislost rodičů, jejich duševní onemocnění nebo uvěznění.
Řešení tedy není jen v posilování kapacit, musíme nastavit systém detekce ohrožených rodin. Už loni vznikl projekt Karta KID (kooperace, identifikace, důvěra), který pomáhá identifikovat rizikové faktory u dětí, sledovat jejich psychické rozpoložení i fyzické znaky a podle toho včas nastavit pomoc.
Druhé téma je nutnost posílit ambulantní terénní služby pro rodiny se speciálními potřebami. Není možné, aby finance na děti šly až do pobytových zařízení. Podpora musí putovat hned na pomoc rodině do jejich vlastního prostředí. Politickou vůli vnímám: premiér i ministři školství, zdravotnictví a sociálních věcí chápou, že systém je třeba změnit.
Požáry musíme hasit v době vzniku, pak na hašení spotřebujeme mnohem méně zdrojů a pozitivně se to projeví v oblastech, jako je bezdomovectví, vězeňství či drogová závislost.
Psychiatři pro děti nestačí, stát zaspal
