Kysela: Není nutné měnit ústavu. Stačí, když politici budou znát své role

Jsem zastáncem spíše komplexní novelizace ústavy než, řekněme, salámové metody, ke které tíhnou politici. To nepovažuji za úplně nejšťastnější metodu, i když chápu, že je pragmatická, protože rozsáhlejší revize ústavy nikdy neuspěla. Například vládní návrh na úpravu kompetencí prezidenta leží ve Sněmovně od jara 2015 a zatím neprošel ani prvním čtením.

Pokud skutečně existuje poptávka ústavu revidovat, tak by bylo účelné svolat něco jako konvent, podobně jako to udělal Pavel Rychetský kvůli euronovele ústavy, kde by se politici a odborná veřejnost dohodli na provázaných změnách.

Nemám nutkání něco v ústavě zásadně měnit, možná některé drobnosti, jako například článek 40 ústavy, který pojednává o zákonech, jejichž změna vyžaduje souhlas obou komor parlamentu. K těm dosavadním bych přidal ještě zákon o Ústavním soudu, zákon o ČNB a zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu.

Protože jde o instituce, které sice mají ústavní zakot­vení, ale spoustu důležitých parametrů jejich fungování stanoví běžné zákony. A ty jsou nakonec v rukou 101hlasé většiny ve Sněmovně, která nakonec určí skutečnou podobu instituce včetně toho, kdo ji fakticky řídí.

Dále bych se zaměřil na odpovědnost prezidenta republiky, protože dnes ho za velezradu či hrubé porušení ústavního pořádku mohou zažalovat tři pětiny senátorů a tři pětiny poslan­ců. Podle mě by k tomu stačila jen třípětinová většina senátorů, což by prezidenta mohlo třeba mírnit v jeho projevech.

Neobvyklá je i zákonodárná iniciativa jednotlivého poslance, protože ve většině zemí zákony mohou navrhovat jen skupiny poslanců. Větší praktické problémy vyvolává fakt, že jeden poslanec může podat i pozměňovací návrh, což vede k určité netransparentnosti.

A konečně by nebylo od věci omezit funkční období soudce ÚS na 12 let, ovšem se zákazem opakovaného jmenování (dnes je to deset let bez omezení – pozn. red.).

Myslím, že ne. Navíc k vyvažování a upravování toho, jak funguje ústava, do ní nemusíme příliš sahat. Někdy stačí k vyjasnění bílých míst setrvalá praxe.

To lze ilustrovat na příkladu pravomocí prezidenta jmenovat člena vlády. Ministrem může být jen někdo, koho navrhne předseda vlády, a teď jde o to, zda každý, koho navrhne premiér, musí být prezidentem jmenován.

Shodneme se na tom, že prezident si všímá právních překážek pro jmenování. Ale může nastat i situace, kdy například kvůli sestavování koaliční vlády premiér chce přizvat do kabinetu předsedu strany, před nímž by si odplivlo 99 procent populace, protože je trestaným extremistou.

Má být prezident za každou cenu průtokovým ohřívačem? To je jeden extrém. Druhý je, když premiér hlavě státu nosí návrhy a prezident, protože nemá náladu nebo se mu nelíbí, všechny odmítá.

Myslím, že bychom se měli pohybovat někde mezi těmito dvěma extrémy. Jenomže je velice složité to vyjádřit v textu ústavy, a tak musíte spoléhat na principy, zvyklosti a zkušenost a doufat, že na tom ostatní budou stavět.

Neurčité pravidlo, že prezident jmenuje člena vlády na návrh premiéra, je adresováno živým lidem a hodně záleží na tom, jak mu dotyční aktéři chtějí rozumět.

Premiér je ústavně silnější než prezident republiky, ale pokud se předseda vlády tak necítí nebo je prezident situačně tak silný, že premiéra upozadí, můžete ústavou mávat, jak chcete, ale nebude vám to nic platné. Ústava ke své realizaci potřebuje lidi a svou sílu odvozuje od toho, nakolik si její aktéři obhájí své pravomoci.

Vezměte si spor o kontrasignaci Klausovy amnestie. Pokud tehdejší premiér Nečas tvrdil, že nemůže nepodepsat, tak s takovou pozicí toho moc nezmůžete, i když je ústava na vaší straně. Ve výsledku se smazává rozdíl mezi pravomocemi podle čl. 62, které prezident vykonává sám, a pravomocemi podle čl. 63, kdy potřebuje podpis ­pre­miéra.

K tomu máme ústavní konvence, a ty fungují jen tehdy, když je vnímají jako závazné aktéři a jejich okolí. Pokud například prezident nejmenuje ministra proto, že se mu nelíbí jeho přátelé na Facebooku, a veřejnost bude ostře reagovat, tak to fungovat bude.

Pokud je to ale každému jedno, tak konvence jsou jen něco, co bychom si přáli jako vnější pozorovatelé, ale nemáme žádnou možnost si je vynutit, protože k tomu chybí tlak veřejnosti.

Obávám se, že ano. Pokud je Miloš Zeman schopen hrát „hru“ tak, že když ho někdo kritizuje, nekritizuje ho proto, že excesivně vybočil z role prezidenta republiky, ale protože ho nemá rád jako Miloše Zemana, tak ten potom získává u druhé části populace trvalou podporu a v zásadě není vázán ničím.

Máme empirické analýzy, které ukazují, že aktivistický prezident může být i v zemích s nepřímou volbou stejně jako ve státech s volbou přímou. Tím říkám, že podstatnější než způsob volby je osobnost politika a jeho okolí.

Kdyby každý předseda vlády byl tak silný jako Václav Klaus v roli premiéra, pak logicky prostor pro prezidenty bude mnohem menší. Pokud jste ovšem předsedou vlády, který není právě ranař, má rozštěpenou politickou stranu, tak toho prezident může využít.

V některých zemích můžete většinový systém použít, aniž byste se obával důsledků, a jinde to úplně neplatí. Britský premiér má ohromnou moc, je pánem vlády i parlamentní většiny, podléhá mu řada lidí a ve výsledku je mocnější než prezident USA. Z toho důvodu se o Británii od 70. let minulého století mluvilo jako o volené diktatuře.

A teď jde o to, jestli toho potenciálu být diktátorem premiér využije nebo ne. V Británii stále existuje celá řada mnohdy nepsaných zábran, aby moc většiny byla vykonávána přiměřeně. Pokud bych ale měl do téhož schématu dosadit českou společnost a politiky, tak bych asi nervóznější byl.

Na to nutně nepotřebujete měnit volební systém, stačí se zaměřit na jednací řád. Například v Rakousku či SRN je umenšena role jednotlivého poslance a pracuje se s principem poslaneckých klubů, které navrhují zákony a jejichž síla se odvozuje od počtu jejich členů.

Je třeba se zamyslet nad tím, co je pro nás podstatou parlamentní debaty. Podle mého soudu to není, aby promluvili všichni, kdo chtějí, ale aby zazněly všechny relevantní názory, což v parlamentu voleném poměrným systémem jsou především názory stran, respektive jejich mluvčích.

Obstrukce jsou dvojího druhu. Jedny jsou obstrukce divoké, kterým nezabráníte – zábor jednacího sálu, demolování lavic, házení kalamářů. Pak jsou obstrukce technické, tedy využívání jednacího řádu ke zbrzďování nebo paralýze parlamentu.

Když někdo jednání zbrzďuje, je to únosné. Když ho paralyzuje, tak to už únosné není, protože tím problematizuje volby, které se konají nejen proto, abychom obtiskli politické smýšlení voličstva do struktury parlamentu, ale také abychom vygenerovali nějakou vládu, která stát povede. Jakmile jí ale zabráníte prosazovat zákony, tak to není správné.

A těmto technickým obstrukcím náš jednací řád dost nahrává, například to, že jsou pevně určeny dny a hodiny, kdy lze hlasovat o třetím čtení, že dva kluby mohou vetovat projednávání nějakého bodu, že se o přestávkách pro poradu klubu nehlasuje a tak dále.

Ústava není mytický dokument, ale je výsledkem lidské vůle, takže to, co si do ní napíšete, tam máte. Jenom můžete být vytrestán tím, když tam toho napíšete moc, tak to nemusí úplně dobře fungovat.

Do roku 1992 prezident zákonodárnou pravomoc měl, ale neměl právo veta. Když se pravomoc škrtla, zejména kvůli Václavu Havlovi, který svými návrhy ze začátku 90. let politickou třídu značně jitřil, nahradila se vetem.

Přímá volba prezidenta vytváří novou kapitolu a s ní spojené i určité problémy. Prezident je totiž tlačen k tomu, aby v kampani něco sliboval, protože na základě toho si získává přízeň voličů. Potíž je, že ty sliby nemá jak splnit.

Takže z hlediska prezidenta může být vlastně logické, když žádá o nástroje, aby mohl fruktifikovat svůj mandát. Ale pak bychom se posouvali k poloprezidentskému systému, a je otázka, zda to chceme.

Pokud bych měl přemýšlet o přímé demokracii, tak právě na úrovni obcí, například rozšířením témat pro obecní referenda. Ve chvíli, kdy by se ukázalo, že lidé k referendům spíše chodí – protože dnes je opak spíše pravdou – že se o problémy zajímají, tak bych postupoval výš.

Nezdá se mi, že bychom měli vytvořit katalog otázek z hlediska celostátní politiky, do kterých masivně pustíme mytický lid, a uvidíme, co z toho bude. Ten prvek překvapení mi nepřijde úplně žádoucí.

Pokud bychom už v ústavě národ měli, asi by mi to nevadilo, přestože mi občanský princip připadá lepší. Nově jej však doplnit předpokládá nějaký účel. Proč to dělat?

Trochu se obávám uzavírání společnosti, jejímž základem je etnický národ. Je to nicméně symbolická deklarace, jejíž skutečný obsah bychom poznali až z navazujících zákonů nebo rozhodování soudů.

Představa, že když ústavní úpravou posichruji český zákon o zbraních a střelivu, který tak bude imunní vůči směrnici EU, je lichá. Evropské právo si nárokuje přednost i před ústavní úpravou. Takže to samo o sobě nestačí.

Druhý argument spočívá v tom, že říkáme, že držitelé zbraní jsou vlastně dobrovolníky účastnícími se na ochraně vnitřního pořádku či možná i na ochraně vnější bezpečnosti ČR, a tak to už není věcí EU, aby do toho mluvila. Pokud by měl návrh před EU obstát, tak ho logicky povedete tímto směrem.

Pak ale vzniká věcná otázka, jestli 300 tisíc držitelů zbrojních průkazů se má stát jakousi rezervní armádou, a k tomu jsem skeptický. Někteří z držitelů mají představu, že žijí v nebezpečném světě, a proto si pořídili zbraň.

Druhá skupina se ale cítí jako domobrana. Tedy ne že jsou ohroženi, ale že vidí kolem sebe nepořádek a jsou připraveni vyrazit a s tím nepořádkem zatočit. A je pak otázka, jestli to je nepořádek na sídlištích, nebo na hranicích.

A to by mi připadalo dost zneklidňující, protože mám dojem, že o bezpečnost se nemá starat paramilitární organizace či Pomocná stráž VB, ale státní orgány, které mají právní a politickou zodpovědnost, a já na ně mám vliv jako volič.