Článek
Prezident Miloš Zeman ve středu jmenuje na Hradě podruhé premiérem Andreje Babiše, který chce o důvěru požádat v týdnu od 10. července. Co bude v mezidobí následovat?
Z hlediska ústavního je na předsedovi vlády, aby prezidentu republiky předložil složení kabinetu. Na prezidentovi je, aby vládu jmenoval, a na kabinetu, aby doputoval do Sněmovny se žádostí o důvěru. Jediná lhůta je, že vláda od svého jmenování má 30 dní na to, aby získala důvěru.
Jiné lhůty nejsou?
Nejsou. Jsme zase u variace na téma, kolem kterého se točíme řadu let, tedy co všechno je v Ústavě napsáno a co je tam řečeno, i když to tam napsáno není. Pracujeme s obecnou pomůckou, že úkony mají být bez zbytečného odkladu, a jde o to, co můžeme kvalifikovat jako zbytečný odklad.
Jednání o sestavení vlády se vedou půl roku v politickém prostoru. Jmenováním premiéra se ale aspoň vracíme do ústavních kolejí, což považuji za správné zvlášť v době, kdy posledním ústavním krokem bylo přijetí demise vlády v lednu.
Toto ale bude druhý a poslední prezidentův pokus. Když neuspěje, přijde na řadu předseda Sněmovny.
Ano. Předseda Sněmovny se pak ocitá v postavení dost podobném tomu, který měl prezident, a pohybuje se zase ve stejně neurčitém časovém rámci.
Zeman má výhrady proti kandidátovi soc. dem. na ministra zahraničí Miroslavu Pochemu. Nakolik může prezident jmenování vlády zdržovat třeba tím, že se mu nebudou líbit ministři?
Fakticky prezident může leccos, je ale otázka, jestli to z právního hlediska smí. A jsme zase u obvyklého sporu. Je evidentní, že pokud úkon – v tomto případě jmenování vlády nebo konkrétního ministra – neprovede, tak vláda nebo ministr nebude jmenován. Fakticky tak prezident může přemýšlet o návrzích a dávat premiérovi najevo, že může přemýšlet ještě déle, dokud mu nepředloží takový návrh, který by se mu líbil. Podle mého soudu to dělat nesmí a pak by bylo na předsedovi vlády, aby se bránil ať už politickými, nebo právními prostředky.
Máte na mysli žalobu?
Kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu v prvém případě. Kdyby to vedlo k vleklým sporům, tak by podle mě šlo o hrubé porušení Ústavy a mohli bychom se bavit dokonce o ústavní žalobě, a zda ji v Poslanecké sněmovně a Senátu tři pětiny zástupců podají.
Právní úprava může samozřejmě narazit na politickou realitu. Ve chvíli, kdy nechcete prezidenta dráždit, a on to vnímá jako slabost, tak si s vaším přičiněním rozšiřuje manévrovací prostor. Pokud to vedete jako spor o vymezení institucionálních rolí, tak můžete být asertivní, ale musíte počítat s náklady s tím spojenými.
V Itálii si ale prezident vydupal jiného nominanta na ministra financí, proč by to nemohlo být podobné u nás?
V Itálii existuje dlouho zavedená praxe, kdy se na prezidenta hledí v krizových situacích nejen jako na moderátora, ale i jako na arbitra. Tato ústavní linka vede po dobu celého poválečného období Itálie. Takže z tohoto hlediska mi to nepřijde excesivní.
A třeba ve Španělsku byla vládě vyslovena nedůvěra a hned byl jasný nový premiér.
To je ale dáno tamním modelem konstruktivní nedůvěry, podobně jako v Maďarsku či Slovinsku. Pokud má náhradník dostatečnou podporu parlamentu, tak vládě vyslovíte nedůvěru a premiéra vyměníte.
Náš model představuje destruktivní vyslovení nedůvěry – nejdřív svrhnete vládu, ta se nějakou dobu vzpamatovává, než podá demisi, a pak je na tahu prezident a ten nad svým tahem může přemýšlet klidně měsíce, jak se nyní ukazuje.