Kultura v Česku půjde do háje, varuje Dokoupil z iniciativy bojující za peníze pro umělce

S iniciativou jste uspořádali protestní koncerty po celé České republice, které vyvrcholí v neděli 8. října na Hlavním nádraží v Praze. Co požadujete?

Byli bychom rádi, kdyby vláda dodržovala své programové prohlášení, kde se zavázala, že se bude přibližovat jednomu procentu výdajů státního rozpočtu na kulturu. Třeba v roce 2018 byl poměr bez církevních restitucí, náhrad a podobně skoro 0,86 procenta, ale teď s návrhem rozpočtu na rok 2024 hrozí, že to spadne na 0,64 procenta. Takže nejen, že se vláda vůbec není schopná přiblížit slibu, ale hrozí naopak těžký propad. Je moc chtít na kulturu jedno procento?

Vláda se v poslední době snaží šetřit, škrtat budou ministerstva, úřady i třeba Sněmovna. Šetřit se ale bude i u lidí – pokud se schválí konsolidační balíček, zruší se různé daňové výjimky, zvýší se daně. Proč by tedy vláda v takové situaci měla zvyšovat peníze na kulturu?

Výdaje státního rozpočtu se opravdu zvyšují dost významným způsobem a je v pořádku, že vláda volá po tom, že není možné nekontrolovatelně rozhazovat. Musíme si ale uvědomit, že podíl zadlužování na celkovém objemu státu kultura nejenže nedělá, ale její podíl zadlužování se ještě výrazně zmenšuje. Ona v poměru dostane méně a méně.

Téměř všichni dostanou méně.

Když má dojít ke snížení výdajů, měli by se na tom podílet všichni rovnoměrně. Určitě se všichni rovnoměrně nepodílí. Máte tady navyšování peněz na obranu, školství, mluví se o zdravotnictví.

Není to důležitější?

To je legitimní otázka, kterou si musí společnost položit, ale v určitém kontextu informací. Pokud peníze dáte do zdravotnictví, tak si asi všichni řekneme, že je to v pořádku, protože se to týká každého z nás. Na druhou stranu si vezměte do protipólu skutečnost, že kabinet při svém nástupu zřídil hned tři nové ministry, tedy agendy, které si vyžádaly přirozeně nějaký nárůst administrativy. Takže vláda si dovolí sama pro svou činnost rozpočty suverénně zvýšit a ostatním říká, že na sobě mají šetřit.

A druhý aspekt je, že poměr 0,64 procenta na kulturu je v kontextu celého státního rozpočtu fakt nicotný. Na ministerstvu kultury se snaží hospodařit s maximální efektivitou, většina kulturních organizací je dlouhodobě ohlodaná na kost. A teď mají škrtat z toho, co už nemají. Nejenže u kultury jsou platy v nejnižší tabulce, ale lidé jsou na hranicích minimální zaručené mzdy. Tak je asi regulérní upozorňovat, že jestli zaměstnanec Národního muzea, který má dvě vysoké školy a je to kurátor sbírky, si musí brát příspěvek na bydlení, je něco ve státě špatně.

Proč si na sebe kultura nevydělá sama?

To je většinou klasická otázka člověka, který vůbec nerozumí financování a řekne si: proč bych to měl platit? Je to stejná otázka, jako proč by stát měl platit a zachraňovat například Hradčany, Karlův most nebo Prašnou bránu, proč by to měl opravovat. Protože tím udržuje nějakou národní kulturní tradici a identitu národa. Když orchestry nebudou hrát Dvořáka, Smetanu a podobně, tak nebudou, ale v tu chvíli kulturní tradici likvidujeme.

Neměla by být tedy kultura atraktivnější, aby za ni lidé chtěli zaplatit?

Musíme si uvědomit, že klasická, tradiční „živá“ kultura, jako je opera nebo symfonický orchestr, je prostě drahá, co se týká nákladů, a vždycky bude. Dělá to určité množství lidí, které tam musí být. Nemůžete hrát fotbal se dvěma hráči.

Fotbal si na sebe v rámci možnosti vydělá nebo sežene peníze třeba od sponzorů.

A to je právě ta legrace, že fotbal je v daleko větším zájmu široké veřejnosti. Jde o čistě masovou a komerční záležitost. Nejsme v Americe, kde už od prvopočátku byly nastaveny podmínky pro soukromé donátory tak, aby se jim podpora jednoduše vyplatila. Česká republika, ale částečně i západní svět, tak prostě nejsou nastaveny. Tento typ kultury je drahý, a když ho nebudete dotovat, tak ho nemůžete uživit.

Pokud byste ho přesto chtěli uživit, tak za cenu, že vstupenka bude stát úměrně víc. Jenže v tu chvíli na to spousta lidí nebude mít. Takže na Prodanou nevěstu si už potom normální rodina s dítětem nezajde.

A proč by měla?

Nezlobte se, ale tohle je stejná otázka, jako kdybyste řekla, proč by tady měla zůstat stát Prašná brána.

Když si vezmete třeba mladého šestnáctiletého člověka, proč by sám od sebe šel na Prodanou nevěstu nebo na koncert orchestru? Je to pro ně atraktivní v této době?

To je stejné jako říct, proč bych měl z veřejných financí platit výstavbu železnice Ostrava–Opava, když tam nejezdím. Prostě je to služba. Můj syn a řada jeho spolužáků chodí běžně do příspěvkových organizací, jako jsou divadla. Mají tu potřebu. Samozřejmě každý nebude mít chuť najít v tom něco zajímavého. Spousta lidí v životě do divadla nevkročí, ale to neznamená, že ta služba se nemá poskytovat těm, kteří o ni stojí.

A je o ni tedy takový zájem, když si na sebe nedokáže vydělat?

Kdyby o ni zájem nebyl, tak si myslím, že by se zřizovatelé, jako města nebo kraje, například v Opavě, nesnažili divadlo podporovat. Evidentně hodnotu pro nějakou část společnosti má. A potom další věc je, že spousta lidí si vůbec neuvědomuje, že kulturní službu vidí a zažívá každý den. Když si pustíte televizi, neuvědomíte si, že v reklamě nebo ve filmu hrají nějací muzikanti. Česká hudba je obrovským způsobem uctívaná, chtěná, třeba i v zahraniční.

Proč se tedy neuživí?

Protože nemůže. Nákladovost je příliš velká na to, aby se uživil takový počet lidí s těmi nástroji. Opera má výpravu, velký orchestr, sbor, sólisty, nemůže fungovat o čtyřech lidech, jednom stolu a dvou židlích. A ano, buď se stát rozhodne a zná důsledky, jaké mohou nastat, pokud ji podfinancuje, anebo se k tomu postaví a řekne pojďme udělat něco, abychom o ni nepřišli, byť je krize.

Není lidí v oboru moc? U spoustu profesí platí, že když si na sebe nevyděláte, máte dělat něco jiného.

Kdyby si na sebe mělo vydělávat zdravotnictví, také si nevydělá. To stejné platí u sociálních služeb nebo u školství. Jsme přesvědčeni o tom, že kultura dělá podobnou službu. Ať si někdo řekne „můžu žít bez kultury, bez knihoven, bez muzeí“. Tak možná může, ale otázka zní, co to s národem udělá za deset, dvacet, třicet let. Kam se dostaneme? Služby kultury nevidíte stejně jako právě třeba sociální služby. Někdo má prostě pocit, že nejsou potřeba. Ve chvíli, kdy je potřebujete, najednou zjistíte, že existují.

Když ale bude lidí méně, budou mít více peněz a dokážou si na sebe lépe vydělat.

Mluvíte o restrikci, dám vám příklad. Když desetileté dítě, které se chystá třeba na konzervatoř, uslyší, že se budou rušit tři orchestry a tři divadla, tak být rodičem, uvažuji, že mu to zakážu. Proč by to dělal? Proč by šel do oboru, kde se počet míst trvale snižuje?

Už teď se nám stává na konkurzech, že počet nových adeptů klesá. Když přijdou, jejich kvalita jde prostě dolů, protože rodiče nebo zájemci o obor nemají chuť riskovat celoživotní vzdělávání od šesti let, kde už mají specializované vzdělávání, základní umělecké školy, konzervatoř, akademii múzických umění, aby potom ten člověk, když už vyhraje konkurz, dostal nabídku 25 tisíc hrubého.

Má tedy být tolik oborů a tolik lidí je studovat, když pak nenajdou uplatnění nebo nejsou adekvátně zaplacení?

Toto je otázka, která se přetřásá také. Pokud k tomu bude stát nebo společnost takto přistupovat, tak ano, vlastně se tím dává vzkaz, že tolik těch škol nepotřebuje. V tu chvíli bude mít obor menší a menší význam ve společnosti, to je jasné.

Osobně jsem přesvědčen, že lidí v kultuře je akorát. Abyste udržel kvalitu, musíte poslat do toho síta poměrně dost adeptů, aby se vygenerovali opravdu ti nejlepší. Když jsem byl absolvent, tak dva tři lidi se profesionálně uživili, další dělali učitele a zbytek prostě musel dělat něco jiného.

A není to normální?

Do jisté míry ano. Na druhou stranu nám jde jenom o to, ať možnost uplatnit se není snížena. A nejde tady jenom o to uplatnění, ale o udržování nějaké tradice. Aby to nebylo tak, že Dvořáka si pojedete poslechnout jen do Brna nebo do Vídně.

Na svých webových stránkách uvádíte, že máte dost sil, abyste za kulturu bojovali. Proč nebojujete jinak, ale chcete peníze od státu?

Tady je problém financování kultury. Určitě podpora musí být veřejná. Samozřejmě není problém a nebránil by se asi nikdo, kdyby přicházelo víc ze soukromého sektoru. Ale v českém systému, a zřejmě je to i věc nějakých daňových asignací, není vytvořeno podhoubí pro to, aby tento segment kultury výrazně sponzoroval soukromý sektor. Takže to zůstává na tom veřejném.

Proč to pro soukromý sektor není tak atraktivní?

Předpokládám, ale nejsem expert na daně, že zřejmě není takové nastavení, aby to bylo zajímavé pro soukromý sektor. Že to pro něj bude výhodné. Jsem přesvědčen o tom, že by se tady asi daly nastavit podmínky lépe. Takže otázka zní, jestli tohle není cesta.

Na stránkách mluvíte i o připravovaném zákoně o veřejných kulturních institucích, který podle vás představuje riziko. Varujete, že se nějaké úřady zruší nebo sloučí, ale není to namístě? I vláda mluví o tom, že bude rušit úřednická místa, ale i různé ústavy a instituce.

Jenže zatímco politický aparát postupně rostl, kultura je podfinancovaná už mnoho let. V tuto chvíli už registrujeme určité snahy, například slučovat Moravskou filharmonii a Moravské divadlo v Olomouci. Společnost si opravdu musí říct, jestli kulturu chce a jakou ji chce. V tuto chvíli jsme země s velkou bohatou kulturní tradicí, jsme kulturní velmoc. A teď je otázka, chceme, abychom jí zůstali? Na to si musí odpovědět politik i volič.

My opravdu děláme službu veřejnosti, nehrajeme si na nějaké VIP lidi. Jde o desítky tisíc lidí, kteří zajišťují nějakou veřejnou službu. Jasně, možná nemusí být divadlo v Opavě a v Olomouci, pak se ale bavíme o zhoršení dostupnosti kulturní služby nebo likvidaci segmentu.

Někdo řekne, že může z Opavy dojet do Brna. Ale dostane se tam? Nebude pak vstupenka dražší? Tím pádem pro koho potom ta kultura bude, když bude omezená nebo bude nucena výrazně zvýšit cenu vstupenky kvůli snižování podpory státu? Pro horních deset tisíc? Musíme nabízet tuto veřejnou službu za nějakou snesitelnou cenu.

Co je podle vás snesitelná cena?

Záleží na místě. Neřeknu vám, jak fungují scény, ale dejme tomu, že na filharmonii může být vstupenka za 200 až 250 korun, teoreticky 350. Záleží, jestli je to spíše komerční projekt, který třeba v Ostravě hrajeme v Gongu s Mirai nebo nějakou slavnou kapelou, tak tam samozřejmě už je možné nabídnout vyšší cenu.

A nejde to dělat právě takovou cestou, abyste hráli modernější věci, na které nalákáte více lidí za vyšší cenu?

To jde, ale budete to muset udělat na úkor těch Dvořáků.

A budou nám Dvořáci chybět?

Jsem přesvědčen, že ano. A zase se dostáváme k tomu bude nám chybět Prašná brána, když spadne?

Takže podle vás neděláte něco špatně, není nějaká chyba na vaší straně?

Nemyslím si. Vzhledem k tomu, že sám stát a vláda uznaly, že jedno procento na kulturu v celém výdaji státního rozpočtu není zas tak extrémní. Ale fakt je to regulérní otázka společnosti – chceme, aby nám začala zanikat divadla a přestal se hrát Dvořák s Janáčkem?

A nedává odpověď společnost najevo, když říkáte, že umělci jsou v existenční krizi?

Mám pocit, že ne. Ale dávají nám to najevo politici, kteří před volbami mluví o tom, jak je nezbytné kulturu a kulturní odkaz zachovávat. Ale potom, když se dostanou do poslaneckých lavic nebo do vlády, je to jinak.

Ministr kultury Martin Baxa s námi jedná tak, že třeba o schůzku k platům jsme jej žádali – jako odborové svazy – už v květnu. Krátce se vyjádřil k platům na tripartitě, s námi ale žádaná schůzka neproběhla. Před asi týdnem jsme jej veřejně vyzvali k veřejné debatě. Opět bez reakce. Těžko se to vykládá jinak než jako absolutní nezájem vyslyšet, co nás trápí a z čeho máme obavy.

Jsem přesvědčený, že současný přístup vlády ke kultuře a k tomu, jak má být financovaná, může znamenat, že ten segment půjde do háje, když to řeknu hodně lidově. Je to o prioritách státu.