Krize, jako byl covid, zažívá společnost jednou za tři generace, míní historik

Myslím si, že pandemie odhalila řadu věcí, které jsme si do té doby moc nepřipouštěli. To, že jsme zranitelní, smrtelní a pohodlný život, na který jsme byli zvyklí, se může „lusknutím prstů“ změnit. Byl to stmelující zážitek pro celou společnost, který se pak nemohl neprojevit.

Z historické perspektivy se období, kdy se utváří komunita v české společnosti, objevuje jednou za dvě tři generace. Typově to byly třeba světové války, okupace Československa, srpen 1968, tedy události, které prožívají všichni od malých dětí až po nejstarší generace.

Covid v tom promluvil komplexněji než války a dopad to v každém zanechalo, u někoho víc, u někoho méně. Stalo se to zlomem a možná počátkem nové doby, což ale uvidíme až s odstupem.

Ač je to doba nedávná, překryla nám ji řada dalších věcí. Na rozdíl od vzpomínání na válečné konflikty, kdy společnosti i státy umějí s pamětí nějakým způsobem pracovat, na pandemie se spíše zapomíná, jak se ukazuje z historických pramenů. Jsou to události „bez vítězů“, všichni jsou spíše poražení. Je to škoda, zpětnou vazbu bychom si z toho nějakou vzít měli.

Častěji si asi myji ruce. Ne že bych si je nemyl předtím, ale zvyk více používat dezinfekce se mi dostal do života až s covidem. Také jezdím do zaměstnání městskou hromadnou dopravou a více si všímám, jestli někdo má roušku nebo kašle.

Velký vliv měl covid na pracovní život. Jako funkcionář jsem tehdy do práce chodit musel, provoz to vyžadoval, ale po rozšíření nejrůznějších technologií a online schůzkách to v našich životech zůstalo. Inovovalo nám to život dodnes, ale nepřispělo to k tomu, že by se lidé stali otevřenějšími. Částečně covid některé nové bariéry vytvořil. Souvisí to ale s celospolečenskou atmosférou a tím, že jsme přešli z jedné krize do dalších.

Řada z nich vznikla původně dočasně. Minimálně v sociální komunikaci, nemožnosti se stýkat s lidmi a žít normální předcovidové životy. Chodit běžně do práce, po ní někam s přáteli, vycestovat, provozovat sporty. Za covidu to nebylo možné a v řadě místních komunit to mělo destruktivní dopady. Někomu se zavřela restaurace, některým dětem skončily kroužky a po covidu se k nim už nevrátily. Lidé změnili své životy a už se do starých kolejí nevrátili.

Práce z domova byla velkou inovací. Řada zaměstnavatelů je poskytovala už předtím, kvůli protipandemickým opatřením ale nebylo jiné volby a ukazuje se, že v některých ohledech to mohlo být prospěšné. Opačným extrémem ale bylo, že mnohým lidem včetně mě osobní kontakt s prostředím a kolektivem chyběl. Režim home office nemusí všem vyhovovat, je to ale jedna z variant vhodná pro určité typy zaměstnání. Byl to významný přerod, který nám rozšířil technologické i mentální obzory.

Když to srovnáme třeba se španělskou chřipkou, ta se částečně překrývala s obdobím první světové války. V českém prostředí splývá se vznikem Československa, ustavováním nových hranic a v pramenech se nemáte při zkoumání příliš čeho chytit. Zároveň se to v své době nebralo příliš v potaz. Lékařské kapacity docházely až ex post k závěrům, že je tady nepoznaná choroba, která se připisovala důsledku podvýživy nebo stavů zapříčiněných válkou. Taky se objevovaly různé názory, ale tolik se to neřešilo.

Covidová pandemie byla specifická v tom, že přišel náraz velmi náhle a ze středoevropské perspektivy do poklidných mírových časů. Byl to šok, na který musela společnost chtě nechtě reagovat, což se časem mezi jednotlivými vlnami covidu proměňovalo.

Jak na to vzpomínají někteří pamětníci, tak se začala ze zdravotnické záležitosti dělat politika. Je to pochopitelné, prostor v médiích se věnoval některým kapacitám z oboru a jiné se cítily upozaděny a začaly se ozývat s vlastními názory.

Česká společnost je na jednu stranu hodně svobodomyslná a ráda dopřává sluchu i různým alternativním hlasům v posledních 30 letech. Když to srovnáte se skandinávskými státy, Rakouskem nebo třeba Švýcarskem, tak se u nás situace hodně liší.

Když pak máte z pozice exekutivy řešit situaci, jako je pandemie, není to jednoduché. Nebojujete jen proti objektivním faktorům. V demokratických poměrech je to pro řešení krize nevýhoda, vždycky musíte lidi přesvědčit, že to má smysl, a oni to musí vzít za své. V diktatuře se vyhlásí, že choroba neexistuje, čehož jsme byli také svědky, anebo že to bude takhle a hotovo.

Češi se jako novodobý národ od 19. století konstruují jako částečně opozičníci vůči vládnoucí moci. Od té doby se vymezovali vůči státu a veřejným autoritám, které nebrali zcela za své. To si zřejmě neseme dál, ukazovaly to i světové války a komunistický režim. Ne všichni se s tím, co se říkalo oficiálně, z objektivních nebo subjektivních důvodů ztotožňovali. I když žijeme v demokratických poměrech, tak ne všichni s tím souzní a hledají opodstatnění některých událostí v různých teoriích. Není to jen ideologické, souvisí to s dalšími věcmi, například socioekonomickou situací.

Nemusí to ani souviset s regionálním původem nebo vzděláním, což je pro mě překvapivá věc, kterou ukázala zkušenost z pandemie.

Covid k rozdělení společnosti přispěl. Minimálně tím, že z podstaty věci měli lidé kvůli prevenci a ochraně před nemocí zůstávat doma a zdržovat se sociálních kontaktů. Bylo to nutné z epidemického a medicínského hlediska, ale nemohlo se to neprojevit. Návraty do normálu pak mají delší náběh.

Když jsme to teď zkoumali na některých životních příbězích, tak se to v řadě profesí a života běhů slilo s dalšími událostmi, jako byla válka na Ukrajině nebo energetická krize. Věci, které se objevily už za covidu, se tím prodloužily a trvají dodnes. Neměli bychom z toho jako vědci a vědkyně ale činit nějaké hlubší závěry, protože od událostí ještě nemáme dostatečný odstup.

Asi problém s důvěrou vůči autoritám a neříkám vůči kterým konkrétně. Ne že by s nimi člověk vždy ve všem souhlasil, ale společnost by se měla pokyny řídit. I já, když si sáhnu do svědomí, jsem ne vždy dodržoval protiepidemická opatření a mohl jsem možná trochu přispět k prodloužení pandemie. Každý by si měl zrekapitulovat, co by udělal lépe a jaké je poučení do budoucna. Vzal bych si to pozitivní a to negativní nechal historikům a historičkám.