Kriminolog Zeman o kauze Feri a znásilňování obecně: Výpovědi obětí k odsouzení nestačí

Je těžké znásilnění u soudu prokázat?

V řadě případů se znásilnění odehrává za zavřenými dveřmi. Většina odsouzených skutků se odehrává mezi osobami, které jsou si nějak blízké. V takovém privátním prostředí většinou nejsou k dispozici kamery či další svědkové a orgány činné v trestním řízení mají velice složitou pozici shromáždit dostatek důkazů na to, aby se dalo říct, že ke znásilnění došlo tak, jak to líčí oběť.

Dají se hodnotit stopy na těle nebo nepřímé důkazy, ale musí jich být poměrně dost, protože přímých důkazů je minimum. Většinou to je výpověď oběti. Jakkoli si všichni uvědomují nešťastné postavení obětí a hrůzu toho, co prožily, jen samotné tvrzení, že se někdy něco nějak stalo, nestačí.

Dominik Feri se u soudu bránil, že neměl o ženy nouzi, proto prý nikoho neznásilnil. Je sexuální uspokojení hlavní motivací pachatelů?

Ke konkrétním probíhajícím případům se vyjádřit nijak nemůžu. Obecně k motivaci, zdálo by se, že je to jednoduché a motivací je vždy potřeba si uspokojit sexuální pud. Podle našich empirických analýz na odsouzených pachatelích znásilnění byly problémy v sexuální oblasti zjištěny u menší části pachatelů.

U více než 70 procent byl problém v jejich osobnosti. Jsou to osoby, u kterých se často diagnostikuje nějaká duševní porucha, třeba disociální porucha osobnosti (lidé s touto diagnózou často mají sklony k násilí a páchají trestné činy, nemají pocit viny a žádnou empatii k druhým, pozn. red.). Jsou to lidé, kteří chtějí ovládat jiné nebo nejsou schopni ovládat sebe. Primární motivace skutečně nemusí být nedostatek partnerek, ale ve chvíli, kdy něco chtějí, tak si to vezmou.

Mají činy páchané známými osobnostmi nějaká specifika?

Z toho, co je obecně známo o osobnostech pachatelů, když dosáhnou určitého postavení nebo známosti mezi veřejností, existují jedinci, pro které je to takový stimul. Ještě více je to povzbudí, že když něčeho takového dosáhli, mohou si více dovolovat. Nevztahuji to ale ke konkrétním osobám.

Je to v takových případech pro oběti těžší nahlásit?

Oběti v těchto případech předpokládají, že takový případ bude nějak medializován, a může je to odradit od nahlášení. Na druhou stranu to může podnítit možnost pro pseudooběti nahlašovat případy, které se nestaly nebo se staly poněkud jinak. Záleží na tom, zda dotyčná osoba, která se obětí cítí, případnou medializaci vyhledává, nebo se jí bojí.

Feri některé oběti před soudním jednáním jmenoval. Jaké dopady má zveřejnění totožnosti na poškozené?

V případě, kdy se jedná o oběť, která pozornost nevyhledává a chce jen, aby byl skutek řádně projednán a vyřešen, tak pro ni jakákoli medializace, a tím spíše konkrétní, jmenovitá, znamená další traumatizující zážitek.

Obecně v trestním řízení má obviněný nebo obžalovaný možnost hájit se jakýmkoli způsobem, může i lhát. Orgány v trestním řízení by měly ohlídat a zajistit soukromí obětí, aby takové informace byly tajné. Mělo by se to řešit nějakým organizačním opatřením při výsleších obětí a případně nějakým poučením obviněných, že určité informace se nebudou vynášet na veřejnost.

Ve spojitosti s Ferim se řešilo odložení případů policií, protože třeba nebyla naplněna skutková podstata či byl nedostatek důkazů. Jak odložení případů funguje?

Všechny trestné činy se se­xuálním podtextem jsou specifické a velmi citlivé. Vždy je nutné mít určitou míru důkazů, aby se v procesu mohlo dojít dál. Pokud dochází k odložení případů, bývá to tak, že už při takzvaném prověřování policejní orgán zjistí, že oběť to možná trošku zkresluje, například byla natolik opilá, že není schopná věrohodně vypovědět, co se mělo stát, a pokud nejsou další indicie, není možné zahájit trestní stíhání.

Problém je, že se orgány v trestním řízení často dostávají do důkazní nouze, protože jsou to případy tvrzení proti tvrzení. Jsou tam samozřejmě podpůrné důkazy, nějaké stopy, výpovědi nepřímých svědků, ale málokdy to je zdokumentované třeba kamerovým záznamem. V takových případech platí, že při pochybnostech ve prospěch obviněného nelze nikoho vláčet tím procesem, když hned na začátku není dost podkladů.

To ale neznamená, že je to křivé obvinění, že?

Určitě ne. Křivé obvinění není ani v případě, že potenciální oběť či člověk, který se cítí obětí, vědomě říkal něco, co se ukázalo, že až tak nebyla pravda. Podstatou křivého obvinění je, že opravdu chce tím svým tvrzením přivodit něčí trestní stíhání.

To, že si něco špatně vybaví, právě třeba v důsledku intoxikace, neznamená, že chtěl úmyslně někoho obvinit, mohl si myslet, že se v tu chvíli stal obětí. Když se ukáže, že k činu nedošlo, či ho nelze prokázat, není ten, kdo skutek nahlásil, automaticky stíhán za křivé obvinění.

Co redefinice znásilnění tak, aby zohledňovala pohlavní styk bez souhlasu?

Podle našeho názoru není třeba definici znásilnění v trestním zákoníku nijak měnit. Výslovné uvedení souhlasu či nesouhlasu ve skutkové podstatě podle nás je zcela zbytečné, protože tento znak je v ní už jasně obsažen, byť nikoli výslovně.

Pokud se prokáže, že pachatel oběť donutil či zneužil její bezbrannosti, je jasné, že tam souhlas nebyl. Doplňování či měnění skutkové podstaty znásilnění by mohlo být i kontraproduktivní. Trvalo poměrně dlouho, než legislativa dospěla ke stávajícímu znění definice znásilnění, aby zahrnovala jeho všechny možné formy.

Podobně dlouho trvalo, než se s touto definicí naučili pracovat policisté, státní zástupci, soudci, ale i třeba probační úředníci či pracovníci orgánů sociálně-právní ochrany dítěte. Aplikační praxe se nakonec k adekvátnímu výkladu, kde je třeba intoxikace zahrnuta právě v bezbrannosti, dopracovala, a otázkou je, jak dlouho by trvalo, než by se naučila pracovat s úpravou novou.

Často pachatelé odcházejí od soudu jen s podmínkami…

Zdráhám se v tomto směru generalizovat. Když se řekne znásilnění, tak si většina lidí představí násilné donucení k souloži nebo něčemu podobnému. Ale máme definici tak širokou, že to zahrnuje i případy, kdy řekněme čerstvě osmnáctiletý student dosud bez jakéhokoli škraloupu na maturitním večírku v mírné opilosti využije situace a osahává silně opilou spolužačku, které bude osmnáct až za dva měsíce.

Je odsouzený za znásilnění a dostane podmíněný trest v délce tří let se zkušební dobou na tři roky a zároveň je mu uložen dohled probačního úředníka. Nejméně po dobu trvání zkušební doby se jeho záznam v rejstříku trestů objeví v každém výpise, který bude potřebovat třeba pro získání zaměstnání.

Já ty případy nezlehčuji, ale vnímáme, že jsou typologicky odlišné, než když někdo brutálním násilím donutí někoho k souloži. Je tedy otázka, jestli takové pachatele budeme hned na první dobrou posílat do vězení.