Článek
Není-li však nutná, je přinejmenším nutné se ptát, proč ji tam některé země mermomocí cpou a jaké záměry stojí za tím tlakem. Vždyť křesťanské kořeny Evropy jsou pro každého z nás - od těch, co chodí minimálně jednou týdně do kostela, přes věřící, kteří se obejdou bez oltáře a kněze, až po přesvědčené ateisty - naprostou samozřejmostí a naprostá samozřejmost nepotřebuje nějakou zvláštní deklaraci. Leda že by smyslem oné deklarace bylo ozvláštnit a upřednostnit jednu samozřejmost na úkor jiných (nepředpokládáme-li snahu předem zaminovat přístup Turkům a Albáncům).
Právě v tom je však ten háček a současně i důvod, proč zejména racionální Francouzi a protestantští Seveřané tento návrh odmítají. Evropské myšlení má totiž nikoli jeden, ale dva zdroje: Rozum jsme podědili po antických Řecích, mravnost nám dala židovskokřesťanská náboženská tradice. Kdyby tedy měla mít Evropa v preambuli ústavy odkaz na své kořeny, pak logicky na všechny, nikoli jen na jeden. A pokud se někdo snaží jeden z nich ve významné politické deklaraci jaksi zvýhodnit, je za tím nepochybně politický záměr. Je za tím starý známý (a už poněkud únavný nikdy nekončící snahou se prosadit) záměr katolické církve vytěžit ze svého společenského vlivu politickou moc.
Povšimněme si, že žádná vědecká instituce v Evropě nežádá, aby v ústavě byla zmínka o starořecké filozofii coby matce evropského myšlení, žádná židovská obec se tam nesnaží prosadit Mojžíšův patent na desatero, ale ani žádná z mnoho nekatolických křesťanských církví necítí potřebu ozdobit evropskou ústavu symbolem kříže. Jen a jen církev katolická, přesněji řečeno její nejvyšší hodnostáři.
Zkusme však jenom tak z žertu navrhnout, aby v té ústavě byla také nanejvýš pravdivá zmínka o tom, že moderní Evropa počíná oddělením církevní a státní moci, a uvidíme, kdo začne křičet. Ozvou se ti, které to dodnes svědí. A můžeme se vsadit, že jich bude pozoruhodně málo a že mezi nimi nebude nikdo, kdo by byl pokorou podoben Kristu.
PRÁVO 24. května 2004