Článek
Zaparkuje svůj pivovarský povoz před jednou z hospod na plzeňském náměstí a líčí, jak to mají její koníci v tomhle hicu s pitným režimem. Valach Ben a klisnička Barna mezitím vyfasují pamlsek a pohlazení. A nepochybně se už těší do své stáje v Újezdě na okraji města. Začíná totiž pořádně připalovat.
Jenže to se nedá svítit, žena na kozlíku vozí sudy plzně po Plzni, ať je vedro, nebo mráz. „Ten nám tolik nevadí, pravda, když je minus patnáct, tak to taky váhám. Nicméně v zimě se chůzí zahřejete, zato v létě vás akorát tak unaví. Ale oni to zvládají,“ chválí svou dvojici ryzáků.
„Jezdíme totiž brzy ráno a snažíme se, abychom byli v poledne doma, než se město úplně rozpálí,“ vysvětluje.
Z otce na dceru
Klapot kopyt a hrkání formanského vozu patří k plzeňskému koloritu už skoro třicet let. „Táta jezdil od roku 1990, já to od něj převzala v roce 2006, před dvanácti lety, za chvíli ho doženu,“ konstatuje paní Jana. „Baví mě to pořád, já bych neměnila,“ dodává.
Kdybych měla za každou fotku pětikorunu, tak už sem milionářka
Na korbě jsou sice skutečné sudy se skutečným pivem, ale povoz pendlující mezi pivovarem a centrem města slouží Plzeňskému Prazdroji především k propagaci. A turisté se činí, kdo by nechtěl selfíčko s touhle atrakcí! „Kdybych měla za každou fotku pětikorunu, tak už sem milionářka,“ směje se povoznice.
Dvojici klisen, s nimiž před lety začínala, má pořád: Barnu, tu už známe, a Bajku – ta má zrovna volno. „Už je jim patnáct, zapřažená je vždycky jenom jedna z nich. Doplňuje je Ben, tomu jsou čtyři,“ upřesňuje. Klisny se mohou těšit na zasloužený důchod, příští rok na podzim bude mít Ben po boku jiného valacha, dnes ročního Breda.
Musím ho ukecat
Co je na výcviku nejtěžší? „Přesvědčit ho, že má to a to opravdu udělat. Ale ne silou, sedm set kilo nepřeperu. Musím ho ukecat. A chce to důslednost, trvat si na tom, že to bude tak a tak,“ doplňuje.
Nástrahy městského provozu koně zvládají bravurně. „A řidiči jsou tolerantní, za ta léta si už zvykli, i když samozřejmě nějakej blbec se občas najde. Ale zaplaťpánbůh, zatím jezdíme bez nehod,“ sděluje.
Když je třeba, spřežení umí třeba zacouvat. „A otočíme se na fleku lépe než s autem,“ chlubí se. Jednu nevýhodu tyhle koňské síly proti těm pod kapotou však přece jen mají.
„Tankuju každý den minimálně dvakrát, a to i když nejezdím,“ loučí se formanka Jana Šůsová. Barna a Ben pojedou domů, je hic.