Končící nejvyšší žalobce Stříž: Nezanechávám žádné pomníky a kostlivce

Odcházím s tím, že za sebou nenechávám žádné pomníky a kostlivce. Odcházím i s tím, že jsem snad neudělal žádný velký přešlap, který by mi byl vyčítán. To, že na některé věci mohou být různé právní názory a že nám některá dovolání Nejvyšší soud neakceptoval, jsou věci běžné praxe a nemá smysl si něco vyčítat.

V soustavě působím od roku 1987, tudíž odcházím po takřka čtyřiceti letech výkonu jedné profese a určitě mě to nenechává úplně chladným. Ale že bych se měl nostalgicky rozplývat a otáčet se a vzpomínat, tak to úplně necítím.

Nastoupil jsem sem v roce 2011 jako první náměstek Pavla Zemana. Oslovil mě, protože jsme měli obdobný pohled na postavení státního zastupitelství, jeho nezávislost a směřování. Myslím si, že se nám podařil kus práce. Posílili jsme nezávislost státního zastupitelství a docílili toho, že je respektovanou institucí a že má veřejná žaloba snad dobrou pověst i výsledky.

Doba, kdy zde byly pokusy o ovlivnění státního zastupitelství zvenčí, ze strany politiků, byznysu, různých přátelských skupin a lobbingu, už je dávno minulostí. Státní zástupci jsou natolik sebevědomí, nestranní a nezávislí, že už nepřipustí jakékoli vnější vlivy. Na tuto věc jsem se snažil klást největší důraz.

Myslím si, že státní zastupitelství už není úřadem, o kterém se neví, má respekt a sebevědomí. Ve své době rezonoval zákrok na Úřadu vlády v roce 2013 (který vedl k pádu vlády Petra Nečase, pozn. red.), který nám byl opakovaně vyčítán a platí to dodnes. Ale je třeba se podívat na reálné výsledky. Řada větví této kauzy nakonec skončila pravomocným odsouzením a i Nejvyšší soud konstatoval, že určité formy poskytnutí výhod v politické sféře jsou považovány za korupční jednání.

Dařilo se nám reagovat i na výjimečné věci týkající se covidu, kdy jsme se museli vyrovnat s úplně novými formami trestné činnosti, a v tehdejší vypjaté době jsme zvládli držet trestnou činnost zkrátka.

Za vším, co jsme tehdy doporučovali, si stojím. Vydávali jsme stanoviska k případnému trestnímu postihu osob, které nehodlaly respektovat doporučení hygieniků a nařízení vládních orgánů.

Je potřeba říci, že trestní právo je až poslední prostředek nápravy, což je klíčové. U všech našich tehdejších stanovisek jsme proto zdůrazňovali, že postihovat jednání trestními prostředky je třeba pouze výjimečně. To se týkalo jak doby covidu, tak i období po vypuknutí vojenského konfliktu na Ukrajině, kdy jsme rovněž vydávali stanoviska, která vzbudila velký ohlas. Bylo nám vyčítáno, že zasahujeme do svobody slova, ale snažili jsme se v těchto věcech postupovat rozumně, korektně. A co se týče svobody slova, byly postihovány pouze extrémní případy.

Zintenzivnila se mezinárodní justiční spolupráce, která je v současné době velmi důležitá, obzvlášť u globální kriminality typu kyberzločinu či terorismu.

Ve funkci nejvyššího státního zástupce se mi podařilo stabilizovat Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Za velmi dobrý krok považuji rovněž jmenování nynějšího vrchního státního zástupce Radima Dragouna, který v Olomouci zklidnil situaci.

Také jsme prosazovali navrhování více alternativních trestů, zejména peněžitých, což se během let podařilo.

Vždy jsem se snažil tu práci dělat poctivě a v souladu se zákonem. Nemám jedinou vzpomínku, kdy bych z těchto zásad uhnul, a jsem pyšný, že jsem neměl ani důvod, ani potřebu zásady ohýbat, měnit a vystupovat neeticky a nekorektně.

Prošel jsem všemi stupni státního zastupitelství, počínaje vojenskou prokuraturou, která je mi často vyčítána. Ale tam jsem se seznamoval se základními problémy na úrovni běžné násilné a majetkové kriminality.

Pokud se nenastoupení služby v ozbrojených silách nepovažuje za politickou věc, tak jsem žádné politické kauzy v obecném smyslu asi nedělal. Možná by se tak dalo nahlížet na mé působení ve vyšetřovací komisi k 17. listopadu 1989, kde jsme v rámci týmu sestaveného vojenskou prokuraturou odhalovali pozadí těch událostí.

Měli jsme k dispozici policejní tým, který složilo ministerstvo vnitra, a odhalovali jsme souvislosti zejména ve vztahu k zásahu na Národní třídě i širší pozadí činnosti Státní bezpečnosti (StB).

Stále jsem vázán povinností mlčenlivosti. Nemohu říci, že bychom se dopátrali skutečných příčin a okolností všech těch událostí, ale výsledkem bylo postavení řady příslušníků StB nebo i Veřejné bezpečnosti před soud, tehdy před vojenský soud. A to ať už v souvislosti se samotným zákrokem na Národní třídě, či v souvislosti s různými aktivitami, které byly v rozporu s mezinárodními smlouvami a představovaly porušování lidských práv. Před soud šli velící důstojníci, zasahující příslušníci červených baretů, ale také vysocí příslušníci StB.

Byla tam velmi zajímavá a poučná masivní infiltrace StB do studentských struktur a tehdejšího disentu. Myslím si, že řada lidí se poučila z metod, které používala StB. Víc o tom hovořit nemohu.

Velmi intenzivně jsme se snažili odhalit roli agenta, jehož jméno bylo hodně medializováno (Ludvík Zifčák, pozn. red.), jeho působení ve studentských strukturách. I to naznačovalo, že StB měla k dispozici velmi intenzivní metody, jak se přiblížit studentskému hnutí. Role tohoto agenta byla jako z filmu o Jamesi Bondovi. Prověřovali jsme i to, do jaké míry byla přímo na Národní třídě StB aktivní, ale přímou souvislost jsme neprokázali.

Mě na tom nejvíc zaráželo, že všechny zajímalo cca šestnáct měsíců mé kariéry začínajícího vyšetřovatele a posléze prokurátora, ale nikdo se nikdy nezeptal na dalších 35 let mého profesního života. To mě trochu mrzí, protože pokud někoho chceme hodnotit, tak bychom se na to měli dívat komplexněji.

Asi bych neřekl, že jsem to ustál. Pro mě byl partnerem ministr spravedlnosti Pavel Blažek, s ním jsem spolupracoval a byl v kontaktu, a snad ještě i předseda vlády. Ostatní politické výkřiky kohokoli mě úplně nezajímaly. Byla to součást jejich politické kultury, dá se říct, že politické naivity, která je poměrně krátkozraká. Ti lidé mě osobně neznali, neměli povědomí o mé práci, vycházeli z nějakých zkratkovitých informací. Beru to jako běžný politický folklór.

Ne, a toho si cením nejvíce, protože když hovořím o nezávislosti a nestrannosti státního zastupitelství, tak to mohu poměřovat se svou osobní zkušeností. Zaznamenal jsem sice v kuloárech informace o tom, že prý někdo za mnou byl, abych něco zařídil, ale nikdo nikdy ke mně nedorazil. V žádném ohledu jsem nebyl konfrontován s politickým nátlakem, přáním, prosbou. Doba, kdy někdo mohl zavolat nejvyššímu státnímu zástupci, aby tzv. nějakou věc zařídil, je už snad za námi.

O tlaku hovořila spíše dozorující státní zástupkyně tohoto případu Petra Lastovecká, já jsem to jako tlak nevnímal a naprosto korektně můžu říct, že ministr využíval svého práva, které mu dovoluje zákon. Jestli ho nadužíval, to už je otázka na něj, ale já a ostatní vedoucí státní zástupci jsme mu vždy odpověděli a věci, které byly nad rámec jeho oprávnění, jsme odmítli komentovat a informace poskytnout.

Z hlediska veřejného obrazu to asi ze strany pana ministra nebyl nejšťastnější postup, ale nebylo to nic nezákonného. Nikdy mi v této věci nevolal osobně, nebavili jsme se jinak než v rámci písemné komunikace, která je zaznamenaná ve všech spisech.

S ministrem jsem o svém nástupci mluvil a věděl jsem, že hodlá navrhnout doktorku Bradáčovou. Jsem rád, že je to kariérní státní zástupce. Platí o ní to, co jsem uváděl o všech vrchních státních zástupcích, že je to čestný člověk, který neuhne politickým tlakům a zadáním. A přestože máme rozdílné názory na řadu věcí – odborných, personálních, organizačních – tak si myslím, že náš cíl a záměr ve vztahu ke směřování státního zastupitelství je společný, že máme stejný pohled na věc.

Žádné takové ambice jsem neměl a nikdo mě neoslovil. Vždy jsem se spíš snažil profilovat odborně, byť nejvyšší státní zástupce svým způsobem politická funkce je, už jen proto, že ho jmenuje vláda. Ale pokud jsem jednal s politiky, vždy v zájmu a působnosti státního zastupitelství. Nikdy jsem tento rámec nepřekračoval a na otázky, které se netýkaly působnosti státního zastupitelství, jsem nikdy neodpovídal, protože mi to nepřísluší.

U každého je to asi něco jiného. Někteří kolegové neodcházeli úplně v dobrém, což doufám, není můj případ. Osobně si ale myslím, že není vhodné, aby bývalý nejvyšší státní zástupce zůstával v soustavě státního zastupitelství.

Budu se zase věnovat něčemu, co je mi blízké. Právo na obhajobu patří mezi zásady spravedlivého procesu, takže si nemyslím, že bych úplně převlékl kabát a přeběhl na druhou stranu, protože zásady z dob svého působení na pozici státního zástupce nehodlám opouštět ani při výkonu advokacie. Navíc nebudu vstupovat do věcí, ve kterých bylo státní zastupitelství činné v době, kdy jsem byl nejvyšším státním zástupcem. Na to se těším, ovšem s velkým respektem a očekáváním, protože to po mnoha letech bude zase vstup do téže řeky.

V Olomouci. Od 1. dubna bych měl být zapsán do seznamu advokátů a chci pracovat v kanceláři svého syna AK Švára & Stříž.

Současná společnost je ve velkém napětí, které plyne z mezinárodní situace, hovoří se často o válečných konfliktech v různých částech světa, což klidu nepřispívá. Řada občanů je velmi nervózních, ekonomická situace je napjatá, takže nás asi nečekají úplně světlé zítřky… Ale co se týká kriminality, pořád jsme bezpečnou zemí uprostřed Evropy s vysokou životní úrovní a s rozumným pohledem na společenský život i problémy.

Samozřejmě ano. Nevidím rád, když se vysocí představitelé politiky vyjadřují jako hokynáři. Měli by být jakýmsi vzorem, protože když chceme, aby se k sobě lidé chovali slušně, tak zejména mediální tváře v politice a v byznysu by měly jít příkladem. Z toho jsem velmi smutný.

Budu rád, když budu moct sledovat veřejný život trochu zpovzdálí a nebudu jeho přímým účastníkem.