Kolář: V týmu prezidentových poradců se přeme

Jak hodnotíte prezidentovy první kroky?

Jistě nečekáte, že budu pře­hnaně kritický. Není ani proč. Všechno, co si pan prezident v zahraniční politice předsevzal, splnil. Už i jasně naznačuje a ukazuje, kudy půjde dál. Jsem spokojen.

Průzkum STEM ukázal, že většina lidí si přeje silného prezidenta s rozsáhlejšími pravomocemi. Cítíte u Petra Pavla prostor, kam by ještě měl vstoupit, kde se víc uplatňovat? Měl by si podle vás ukrojit víc moci?

Myslím, že to není nutné. Jsme parlamentní demokracie. Prezident má své pravomoci jasně stanovené Ústavou.

Už máte s Hradem smlouvu?

Ano, dohodu o pracovní činnosti. Mám paušální odměnu tisíc korun za měsíc, které si nenárokuji. K dispozici jsem panu prezidentovi podle potřeby. Je to podle pravidel a zcela transparentní.

Máte do Hradu volný vstup?

Mám přístupovou kartičku, která je jiná, než mají zaměstnanci. Do vrátnice pro mne nemusí nikdo chodit, mohu se volně pohybovat, ale musím projít policejní kontrolou. Kartička má tu vlastnost, že jsou díky ní zaznamenány všechny mé návštěvy.

Novináři si mohou tyto informace vyžádat, zkontrolovat, kdy a jak dlouho jsem u pana prezidenta byl.

Poslanci mají na stole zákon, který zpřísňuje lobbing. Hradu se netýká, ale pokud by ještě norma doznala změn a nařídila i okolí prezidenta, aby zveřejnilo seznam lobbistických kontaktů, budete ochoten tak učinit?

Budu vždy respektovat zákon. Ale já nelobbuji. Jsem konzultant. Svým klientům radím, jak mají v některých případech postupovat, když investují například ve Spojených státech. Konzultuji politiku, bezpečnostní aspekty. Ale nechodím nikam leštit kliky a lobbovat za ně. Opravdu to nedělám. Pokud bych lobboval, tak ať někdo přijde a řekne, že lobbuji. Musel jsem se pouze registrovat jako lobbista v Evropském parlamentu. Ale tam to jinak nejde.

Byl byste ochoten zveřejnit seznam svých klientů?

Musel bych si vyhodnotit, jestli bych byl ochoten pokračovat jako poradce prezidenta, nebo ne. Záleželo by na tom, jak by se k tomu postavili moji klienti. Prezident moje klienty samozřejmě všechny zná. Ví přesně, pro koho pracuji a co pro něj dělám. Mezi mými klienty není nikdo toxický, nic, co by bylo proti zájmům naší země.

Jste součástí týmu poradců pro zahraniční politiku, který je složen zprava doleva. Sedí v něm jak bývalý ministr zahraničí za TOP 09 Karel Schwazenberg, tak i exministr za ČSSD Tomáš Petříček. Jak se vám spolu jedná? Bude to fungovat?

My se přeme. Ale my se máme přít, nemáme si notovat. V zásadních hodnotových a principových otázkách jsou však všichni v týmu zajedno. Zahraniční politika státu má být konsenzuální. Zaslouží si vrátit se na úroveň, v jaké byla zhruba před dvaceti lety.

U všech lidí v poradním týmu vnímám sílu jejich osobnosti a jejich zkušenosti. Ale i to, že mají v nuancích různé pohledy. Je to dobře, diskusi to okoření.

Prezident Pavel má jasnou představu, kam by měla směřovat Česká republika a kam by měla patřit. Musíme upevnit naši pozici, abychom byli respektovaní a aby si nás partneři mohli vážit.

Prezident navazuje na hodnotovou a principiální politiku, kterou jsme tu měli a kterou se zásadně nepodařilo vychýlit ani jeho předchůdci Miloši Zemanovi, který uplatňoval politiku mnoha azimutů a bylo zřejmé, že své priority vidí spíš na Východě než na Západě.

A k čemu má tedy Pavel poradní tým?

Aby mu dělal oponenturu. Aby s nimi mohl debatovat nejen o tom, kam směřovat, ale také jak.

O čem se v týmu přete?

Nechci bez dohody s kolegy věci ventilovat veřejně. Spíš vedeme polemiky. Jde jen o přístup, jak některé věci uchopit, aby to vyhovovalo pohledům různých politických stran. Prezident má být nadstranický, což on je. Je to občanský prezident a snaží se sjednocovat a spojovat.

Se zahraniční politikou vlády je prezident zajedno, nebo se už objevily rozpory?

Pokud se objeví důvody k polemické debatě, tak je to zase jen o nuancích, časování, ale určitě ne o hodnotách a principech. Sama koaliční vláda je sestavena poměrně širokospektrálně. Ani v ní není úplná shoda ve všem.

Prezident si poměrně rychle získal respekt, začal organizovat schůzky nejvyšších ústavních činitelů. Je to skoro koncert. Koncert sestavený z nástrojů, které znějí v harmonii. Jakkoliv nejsou stejné a každý z nich má svou roli v orchestru. Nechci, aby to vypadalo jako selanka, ale těžko si vymýšlet konflikt, když tam není.

Prezident stejně jako vláda podporuje česko-americkou smlouvu o obraně. Opoziční ANO ji předem neodmítá, ale pochyby má. SPD ji nechce vůbec. Byl obsah smlouvy dostatečně vysvětlen?

To je stará písnička. Kdo chce psa bít, hůl si najde. Vláda to vysvětlovala myslím dost pokorně a důkladně. Je to smlouva, která nepřináší žádnou kontroverzi ani riziko pro naši bezpečnost, naopak bezpečnost posiluje.

Když to někdo přirovnává k okupaci vojsk Varšavské smlouvy, protože by tu byla cizí armáda, tak je to člověk, co se snaží účelově lhát, aby vyvolal konflikt. To je pak pro populisty a extremisty překrásně jednoduchá práce, když mohou pracovat s emocemi, jako je strach a vztek.

Už jste s prezidentem řešil červencový summit NATO v Litvě?

Celkově bude summit poznamenán agresí Ruska vůči Ukrajině. Bude se řešit otázka budoucího směřování Ukrajiny i NATO. V tomto má prezident jasno. Ukrajina si zaslouží stát se členskou zemí Severoatlantické aliance. To neznamená, že tam okamžitě vstoupí a že se stane plnohodnotným členem. Ale je v našem zájmu, aby Ukrajina byla k Alianci co nejvíc přimknutá a abychom chápali její bezpečnost jako součást naší bezpečnosti.

To, že pomáháme Ukrajině se bránit, není samoúčelné, jde o nás, o naši budoucnost, o naši svobodu a demokracii. Pokud Rusko nezastavíme na Ukrajině, tak se může stát, že nám bude stát na prahu.

Ale platí, že Ukrajina by měla vstoupit do NATO až po konci války?

Příprava musí probíhat co nejdřív. Není to jednoduché. Je nutný konsenzus všech členských zemí a ten nebude snadné najít mezi 31 členy. Ale napříč Aliancí panuje názor, že si vstup Ukrajina zaslouží a že to pro nás bude dobře.

Jejím vstupem bude Aliance posílena. Není v Evropě mnoho armád, které mají tak živou a intenzivní zkušenost s obranou a bojem proti agresorovi. Ukrajina vede spravedlivou válku. Brání se agresorovi. Rusko porušilo všechny smlouvy, chová se jako teroristický stát. Ukrajina se jen brání. NATO je obranná aliance, není útočná. My jen podporujeme obranu Ukrajiny.

Rusko zahájilo útok údajně i kvůli tomu, aby zabránilo, že se Ukrajina přimkne k NATO a EU. Není pro něj tedy slib, že NATO Ukrajinu přijme, jako červený hadr? Nevede to k další eskalaci války?

Já bych připomněl, co je Rusko zač. To je země, jak říkal Václav Havel, která neví, kde má hranice. Neustále ohrožuje své sousedy, protože se jakoby cítí ohrožená. I útok na Ukrajinu vydávají za obranu. V roce 2008 přijely Ukrajina a Gruzie na bukurešťský summit NATO s tím, že jim bude nabídnut kandidátský status. Obě země odjely s prázdnou, protože se spojenci, hlavně tedy německá a francouzská diplomacie, báli, že by to vyprovokovalo Rusy a způsobilo konflikt.

Tento náš ústupek si v Moskvě nemohli vysvětlit jinak než jako politiku appeasementu. V tomtéž roce Rusko napadlo Gruzii. Dodnes jsou Jižní Osetie a Abcházie okupovanými územími. Na tom vidíte, že jakmile začnete Rusům ustupovat, tak nakonec jejich zlo bytní, apetit roste. Gesta vstřícnosti si interpretují jako slabost. Rusko si tento konflikt začalo a musí být poraženo. Jestli nebude, tak je s námi zle. Protože nikdy se nevzpamatujeme natolik, abychom si mohli říct, že máme od Ruska pokoj.

Jak si tu porážku představujete?

Je to na definici Ukrajinců. Oni musí říci, co je vítězství. V tom se Petr Pavel vyjadřoval velmi jasně a myslím, že i tím si získal respekt, jakkoli to bylo zpočátku ukrajinským ministrem zahraničí Kulebou nepochopeno. Ale vyjasnilo se to.

Prezident Pavel řekl, že musíme Ukrajině pomáhat do konečného vítězství. Ale co bude to vítězství, to si musí určit Ukrajina a my to musíme respektovat. Nikdo nemá právo jim určovat, kdy mají přestat válčit. Jestli budou chtít dobýt celé území zpět, nebo ne. Pan prezident má střízlivý pohled, ale velmi principiální.

Souhlasíte s Pavlem i v názoru, že by Ukrajina měla zahájit přístupové rozhovory do Evropské unie?

Ano. Jsem rozhodně pro, abychom začali s Ukrajinou vyjednávat a abychom jí začali pomáhat v přípravě na vstup. Aby mohla Ukrajina vstoupit co nejdříve. Ale nejde vstoupit nepřipraven, to by mohlo působit destrukčně pro celou Unii.

Ale co s problémy, které Ukrajina má? Pořád v ní panuje vysoká míra korupce.

To jsou všechno věci, které si musíme uvědomit. Musíme jim pomoci, vyslat tam naše odborníky. Měli bychom si vzít příklad z Marshallova plánu, Američané ze dvou úhlavních nepřátel Německa a Japonska udělali své spojence, protože je pomohli zvednout na nohy.

Nebyla to jen ekonomická podpora, ale i společenská a politická. Pomohli vytvořit politické strany, vzdělávací nadace. Společnost byla vedená k tomu, co to znamená být demokratickým státem.

To je teď náš úkol. Měli bychom Ukrajině pomoci, aby se naučila stát na demokratických základech, do čehož patří vláda práva, rovnost před zákonem. Ukrajina ukazuje, že jako demokracie funguje přinejmenším ve volbách, které jsou svobodné. Nejhorší noční můra pro pana Putina je prosperující svobodná Ukrajina. Protože to je příklad pro obyčejné Rusy, že to jde.

A co s Ruskem, pokud bude poraženo? Také zkusit něco jako Marshallův plán?

Ano, samozřejmě, ale muselo by o to stát. Už jsme to zkoušeli po pádu berlínské zdi. Přesvědčovali jsme Rusy, že nejsou poražení, že studenou válku prohrál jen komunismus. A že jsou vítězové jako my a z vítězství mohou těžit…

Co když prostě o demokracii nemají zájem? Proč vyvážet demokracii do části světa, která o ni nestojí?

To je něco, co kriticky přiznávám, že jsem si sám sobě nechtěl připustit. Když prezident Obama přišel s politikou resetu a nabídl Rusům ruku i poté, co napadli Gruzii, oni řekli: dávejte nám, ale nekecejte nám tu do toho. Přitom bylo znát, že část společnosti v Rusku o změnu stojí. Jenže to nedokázali.

Je to tak, že musí chtít sami. Nikdo jim to nenaordinuje. Jak říkáte, nejde přijít zvenku a dělat někomu demokratickou společnost. Když budou na kolenou, mohou chtít pomoci se zvednout. Pak bychom jim ruku mohli nabídnout. Protože my je nechceme nechat napospas Číně. Protože té se Rusové také bojí.

Vztahy mezi Západem a Čínou jsou momentálně také napjaté. Čína demonstruje svoje spojenectví s Ruskem společnými přelety stíhaček, vyhrožuje, že vpadne na Tchaj­-wan. Neměli by se politici snažit situaci s Čínou zklidnit?

Čína je velmoc, která respektuje pouze sílu. Je potřeba ji brát vážně, má obrovské ambice. Nechceme s ní válku, proto s ní máme vztahy postavené na principu já pán – ty pán. Jako Česká republika toho moc nezmůžeme. My můžeme dělat politiku s Čínou prostřednictvím EU a našich spojenců. Ale to neznamená, že nebudeme říkat otevřeně, co si myslíme.

Čeští politici jsou v kontaktu s tchajwanskými, jezdí tam na návštěvy, prezident si po volbách telefonoval s prezidentkou. Není to porušování politiky jedné Číny?

Uznáváme politiku jedné Číny, ale neříkáme, které Číny. Jak si to interpretujeme, to je naše věc. Naše hlavní úsilí by mělo směřovat dovnitř Unie, aby byl co nejširší konsenzus v přístupu.

Nevyhrotí situaci informace amerických tajných služeb, že si Číňané stavějí špionážní stanici na Kubě? Nenaznačuje to, že se blíží větší konflikt?

Možná se blíží a je potřeba před tím neschovávat hlavu do písku. Čína má ve svých doktrínách, že v roce 2025, nejpozději v roce 2027, bude připravena anektovat Tchaj-wan. Napětí, které Čína vytváří v Jihočínském moři, registruje celý svět.

Úkol demokratického společenství, jehož je Pavel součástí, se musí soustředit na to, abychom se semkli a abychom byli co nejméně závislí na dodávkách surovin z autoritativních či totalitních států. Musíme být soběstačnější v medicíně, farmacii, zdravotních pomůckách.

Prezident Pavel je respektovaným politikem. Jakkoliv teprve začal, tak je vidět, jak na něj partneři v Unii a NATO nazírají a naslouchají mu. Jsem rád, že toto téma zvedá.

Měly by v případě konfliktu západní země pomáhat Tchaj-wanu stejně jako Ukrajině?

Budeme-li dávat najevo, že nepřipustíme, aby si Čína vzala Tchaj-wan jen tak, a dokážeme-li vrátit Rusko z Ukrajiny zpět na jejich území, tak si to Čína pečlivě vyhodnotí. Je to prevence. Možná tím zabráníme konfliktu. Pokud to s Rusy prohrajeme a začneme prokazovat slabost, tak je to návod pro Číňany, aby jejich apetit vzrostl.

Prezident navštívil sousedy i třeba Brusel, Kodaň. Které země by podle vás měly být na řadě? Co má pro nás prioritu?

Nemohu prozrazovat něco, co mi nepřísluší. Když se někam chystáte, neměl by se to hostitel dozvědět z novin.

Jsem nesmírně spokojen s tím, jak návštěvy proběhly u sousedů. Všechno, jak má. Byla navázána osobní chemie mezi prezidentem Pavlem a německým prezidentem Steinmeierem nebo rakouským prezidentem Van der Bellenem. Když lidé vidí, že jejich prezidenti se rádi potkají a mají si co říci, tak to má vliv na celou společnost. Pavla respektují i země, které o bilaterální spolupráci dosud neměly zájem. O komunikaci stojí francouzský prezident Macron i Britové. Návštěva prince Andrewa také nastavuje nějakou atmosféru.

Naším nejdůležitějším spojencem z hlediska obrany jsou USA. Jsem rád, že funguje koordinace mezi prezidentem a premiérem. Návštěva prezidenta ve Spojených státech se plánuje v září na Valné shromáždění OSN. Jestli z toho bude něco víc, to se uvidí. Prezident pojede tam, kam ho pozvou.

Nejbližším partnerem je Slovensko. Změní se to, pokud na Slovensku vyhraje v předčasných volbách Směr Roberta Fica?

Slovensko je pro nás strašně důležitý partner. Vztahy máme speciální. Ale je to jejich země a oni si to musí rozhodnout. Do toho mluvit nesmíme. Hledat způsob, jak podpořit na Slovensku politiku, která by jej nevychýlila na Východ, to je úkol, který není jen pro prezidenta, ale celou politickou reprezentaci. Ale musí se to dělat tak, aby to nebylo kontraproduktivní. I kdyby se pan Fico stal slovenským premiérem, tak je to náš soused, musíme s ním umět vyjít. Nepředjímejme.