Kolář: Pavel umožní smíření s minulostí

Nově zvolený prezident hned po volbě začal rozdávat rozhovory pro zahraniční média a říkat silná prohlášení. Nepřepálil to trochu?

Nezdá se, že by to přepálil. Chápu, že po takové době, co jsme tady měli poněkud jiného prezidenta, je ve světě zájem o jeho názory. Ale jde mi hlava kolem, co to vyvolalo. Např. dotaz, proč zvolený prezident volal tchajwanské prezidentce? Ale bylo to přece jinak.

Ona volala jemu. Nemáme vůči Tchaj-wanu žádný předsudek, protože je to demokratická země, která má své těžké vztahy s Čínou. A přijmout telefonát tchaj-wanské prezidentky není v rozporu s českou koncepcí zahraniční politiky jedné Číny, která navíc neříká, která je ta jedna Čína.

Pavel ale začal říkat, že Čína není přátelská země. Neměl by počkat, až bude inaugurovaným prezidentem?

Naopak, až bude po inauguraci, tak bude muset trošičku víc zvažovat svá vyjádření, teď si to ještě může dovolit. Vy – Právo – jste seriózní médium, a když si vezmete přesný přepis toho, co říkal, tak uvidíte, že pouze přesně popsal realitu, kterou sami Číňané nemohou rozporovat.

Ale lze volit diplomatičtější slovník…

Proč? Náš vztah s Číňany je založen čistě na pragmatické bázi. Navíc máme vyzkoušeno z doby, kdy byl ministrem zahraničí Karel Schwarzenberg, který se scházel např. s dalajlámou, že to ekonomické vztahy neovlivnilo. A navíc jsme mohli vidět, co nám za covidu způsobila ekonomická závislost na čínských lécích a zdravotních potřebách.

Nový prezident si může dovolit pojmenovávat věci pravými jmény, aby tomu rozuměli všichni a zároveň aby to bylo v souladu s českou zahraniční politikou.

Je taktické po vyhrocené kampani, kdy se Andrej Babiš snažil lidem podsunout, že nás Pavel zavleče do války, mluvit o vstupu Ukrajiny do NATO a dodávce stíhaček? Když to jednoznačně neříká ani vláda?

Kdo Pavla pozoruje dlouho, tak toho tento názor nepřekvapil. A hlavně je potřeba pracovat s tím, co přesně řekl, že Ukrajina by měla být přijata do NATO, až bude po válce. Jeho názor je srozumitelný a pochopitelný a není v rozporu s našimi zájmy. Naopak je v souladu s našimi zájmy.

Těžko budeme mít v Evropě lépe vyškolenou a vyzbrojenou armádu než tu ukrajinskou. A nebude to jenom o armádě, Ukrajina se na to bude muset připravit i politicky.

Neměl být zdrženlivější v tom, že by Západ měl poslat Ukrajině stíhačky, protože my žádné stíhačky, které bychom jim mohli poslat, nemáme? Jako voják ve výslužbě to mohl říkat, ale teď je prezidentem. Nejsou takové výroky zbrklé?

Není to zbrklé. Je dobře, že to formuluje srozumitelně, i když to vzbuzuje polemiku a ve vás to vyvolá pochybnost. Ale musíme si uvědomit, jaká je role prezidenta v našem ústavním uspořádání. My nemáme prezidentský systém, ale parlamentní, a vláda stanovuje mandát prezidentovi v zahraniční politice. A pokud není v rozporu s vládou, akorát to formuluje jasněji, protože vláda musí být v tomto ohledu opatrnější, tak já tam žádný rozpor nevidím. To může být naopak velmi zajímavá synergie.

Jen aby vláda za prezidentem ve vytváření zahraniční politiky nepokulhávala…

To opravdu nehrozí. Všiml jste si jistě, že se už setkal s ministrem zahraničí, a jistě také večeře čtyř nejvyšších ústavních činitelů. Sešel se i s národním bezpečnostním poradcem Tomášem Pojarem. Petr Pavel chce tyto věci co nejvíce konzultovat a sladit postoje.

Ale nesmíme zapomínat, že žijeme v době, která je lačná po jeho vyjádřeních, a bohužel jsou některá jeho vyjádření posunuta. Každému, komu vadí, že se zvolený prezident vyjadřuje poměrně explicitně, bych doporučil, aby četl jeho formulace důkladně a nevytvářel virtuální realitu.

Měli byste asi počítat s tím, že lidé si jeho slova mohou přebrat různě a že to po hysterické kampani může vytvářet napětí…

Žádné napětí to nevytváří, pokud ho nebudeme vytvářet uměle tím, jak budeme interpretovat jeho výroky.

Ale lidé jsou na to citliví. Redakční poštu máme plnou mailů, kde lidé vyjadřují strach, že nás Pavel zavleče do války, jak říkal Babiš…

Ozvěna volební kampaně tady ještě nějakou dobu v lidech bude. Nemá moc smyslu polemizovat a debatovat o tom, jestli ten strach má opodstatnění, je potřeba ho brát vážně a postupně vytvářet v lidech pocity jistoty a důvěry, že Petr Pavel není žádný válečný štváč, jak to tvrdili v kampani jeho oponenti.

Lidé si zvyknou, že je tu najednou prezident, který formuluje své názory jasně a nenechává kolem sebe mlhu. Možná že tím, jak formuluje nezvykle srozumitelně, vyvolává neklid. Ale nemyslím si, že by se vyjadřoval zbrkle a že by nás tím zavlekl do potíží.

Možná to povede k tomu, že si lidé přečtou Ústavu a zjistí, jakou roli hraje prezident a jaké má pravomoci. A že to prospěje k tomu, abychom si už konečně uvědomili, že i když máme prezidenty postavené na piedestalu až skoro královském, nejsou to panovníci, mají svá omezení a že nemohou ani zavléct zemi do války.

Během kampaně se z Pavla stala pro spoustu lidí modla a teď mají spoustu očekávání. Nebojíte se, že přijde těžká deziluze?

To dělá ta přímá volba, kdy nejde jen o to, co kandidát říká, ale i jak vypadá a jakou má image. Zvláště, když máte proti sobě dramaticky rozdílného protivníka. A když jsme ve druhém kole mohli vidět konfrontaci těch dvou, která vedla ke vzplanutí, jako když přijel Michael Jackson, tak se tomu nemůžete divit.

Samozřejmě se tím Pavel dostal na piedestal a stala se z něj svým způsobem celebrita. V tom je to riziko. Ale prezident si velice dobře uvědomuje, protože není žádnou celebritou, že panská láska, stejně tak jako ta láska voličská, po zajících skáče.

A dobře ví, že když je najednou ikonou, že to tak nezůstane. Já ho znám jako člověka skromného a pokorného. Není to žádný jájínek, žádný narcis, který by se s chutí zamilovával sám do sebe. A dobře vím, že je odolný podkuřování a je mu protivné, když se někdo k němu snaží přilísat a mazat med kolem pusy.

Nicméně bohužel musel přijmout roli kandidáta, který se musí stát miláčkem národa, aby mohl vyhrát. A to se stalo. On s tím teď musí odpovědně pracovat, aby naplnil očekávání, která jsou v něj kladena. Ale je otázka, zda po těch 15 letech – vynechme první Klausovo období, které bylo docela profesionální – očekávání lidí nejsou relativně malá. Jestli lidem nestačí, že tady je někdo, kdo slušně vypadá a dokáže se vyjádřit řečí vázanou, že se nevyvyšuje, neokřikuje druhé a neuráží novináře a své oponenty.

Pavel vás nazval přítelem po boku, kterému naslouchá. To znamená, že budete v naší zemi vlivný člověk. Co budete pro prezidenta dělat?

Doufám, že vlivný člověk v téhle republice už jsem. A to se nestalo tím, že jsem přítel prezidenta. Pořád se mě ptají, proč nebudu kancléř nebo šéf politického odboru. Ale já jsem 20 let působil v zahraniční službě naší země a teď jsem pro sebe našel ideální stav, kdy jsem svobodný, protože si umím na sebe vydělat, a přitom můžu působit občanskopoliticky, a proto nechci být přímo integrován do prezidentovy administrativy. To by mě omezovalo.

A když mě nazval Pavel přítelem po boku, tak to asi nejvíce odpovídá našemu vztahu. Mám ho rád a vážím si ho, ale to neznamená, že ho budu dennodenně mentorovat a ovlivňovat, ale budu u něj stát, když bude potřebovat, a budu mu moci i nastavit zrcadlo. K tomu je dobré si udržet odstup a kritický nadhled.

Ale když nechcete jasnou funkci, pak se nemůžete divit, když vás přirovnávají k Martinu Nejedlému. Vadí vám to přirovnání?

Vadí. A to jsem docela otrlý a na ústrky zvyklý. V mém životě je to docela nahoru a dolů. Jako velvyslanec ve Švédsku jsem přispěl k pádu Klausovy vlády. Když mě vzal Havel k sobě do kanceláře, tak jsem byl démonizován jako jeho nástroj proti Klausovi.

Každý má ale volbu, můžete být uklizený v šedé zóně, hezky vegetovat, nikomu nelézt na nervy, neprovokovat, nebo jít za svým přesvědčením, kdy obvykle někomu šlápnete na kuří oko.

Já jsem na ústrky zvyklý, ale srovnání s Nejedlým se mě opravdu dotýká, protože už jenom to, že s vámi mluvím, ukazuje na ten rozdíl.

Další rozdíl je moje životní kariéra. To, co jsem dělal, je celkem transparentní. Nedotýká se mě to, když to říkají lidi, kteří mají důvod mě nenávidět a nesnášet. To je naprosto v pořádku, protože není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem, ale mrzí mě, když to řekne někdo, o kom jsem si myslel, že dokáže používat rozum. Ale beru to pozitivně a chápu, že je potřeba to vyjasnit. Určitě nebudu mít na Hradě kancelář ani nebudu mít diplomatický pas jako pan Nejedlý.

Při srovnávání s Nejedlým se vás zastala vaše partnerka Světlana Witowská. To jsem pochopil, ale bylo vhodné, aby se angažovala v kampani generála Pavla? Vzhledem k tomu, že byla výraznou tváří České televize, která bojuje o svoji důvěryhodnost kvůli své angažovanosti?

Teď se zase já zastanu paní Witowské, ona se v kampani generála Pavla neangažovala.

Hájila ho na sítích a jednou se pustila do Danuše Nerudové, když si dovolila jít s ní 17. listopadu v čele pochodu za demokracii…

Neberte to jako výtku, ale zkuste být seriózní a podívat se na celou akci, jak byla ve skutečnosti. Paní Witowská byla oslovena organizátory pochodu, aby se stala jedním z ambasadorů pochodu. Přijala to až po ujištění, že tam nebude žádný politik. Právě proto, že tu veřejnoprávnost má v sobě opravdu hluboce zakořeněnou, i když už v ČT není. A pak se tam objevila kandidátka na prezidentku se svými podporovateli s deštníky Danuše. A vám přijde nesprávné, že se ohradila?

V kampani jste dostal nálepku lobbisty od Babiše i od Nerudové. Ta řekla, že americká firma Squire Patton Boggs, pro kterou pracujete, lobbuje za zbrojaře, za ruský Gazprom, a dokonce i za Agrofert. Jak se vám to poslouchalo?

Jsem konzultant a strategický poradce. Nejsem u firmy zaměstnaný, jsem OSVČ. Mám své klienty a firma má své klienty. Když se domluvíme, že některým z jejích klientů mohu být nápomocen svojí radou, konzultací, případně vyjednáváním, tak pro ně pracuji. Nemám ale žádného klienta, který by byl z Východu ani z nedemokratické země. Mám české klienty, kterým pomáhám při jejich expanzi na zahraniční trhy v USA a západní Evropě.

Dávám si sakra záležet, abych neměl klienta, který by mohl ohrozit reputaci nejen naší země, ale i moji. Protože já nemám ani fabriku, ani hotel, ani síť obchodů. Jediné, co mám a co jsem si v životě vybudoval, je moje jméno a na tom si dávám záležet.

Mám asi pět klientů, se kterými spolupracuji dlouho, a nemám je proto, že jsem kamarád a přítel pana prezidenta.

A co se týče toho, že jsem se prý lísal k Babišovi a že jsem mu dělal poradce – to bylo tak, že Babišova pravá ruka Tünde Bartha mi za covidu v roce 2020 volala, abych se stal členem tělesa neformálních poradců, v kterém budu všechny znát, a že je snadné Babiše jen kritizovat, ale že bych mohl být jednou nápomocen.

Tak jsem přijel do Kramářovy vily, kde byl Honza Švejnar, Mirek Zámečník, Tomáš Salomon. Byla tam Schillerová i Havlíček a přede všemi mi Babiš říkal, že si váží, že může se mnou zahraničněpolitické otázky konzultovat. Ale naštěstí mě vysvobodil Hamáček, ten Babišovi řekl, že jestli bude Kolář ve sboru poradců, tak spolupráce ČSSD s ANO končí. A já jsem za to vděčný.

Jak se zachováte, když vám z USA zavolají, že chtějí, abyste pomohl např. firmě Westinghouse, která chce dostavět Dukovany, nebo Lock­heed Martin, který chce dodat české armádě stíhačky F-35?

Mohu tady pro vaše čtenáře přísahat. Počkejte sednu si tak, abych neměl zkřížené ani ruce, ani nohy a nemohl se pak vymlouvat. Ale vážně. U Westing­house je to jednoduché. Pražská pobočka Squire Patton Boggs zastupuje ČEZ ve sporu s Gazpromem, a nemůže proto zastupovat zároveň Westinghouse. A u F-35 přísahám vašim čtenářům, že se do toho plést nebudu, hlavně proto, že si nemyslím, že nákup F-35 je správná cesta.

Četl jsem, že v roce 2016 jste sám zvažoval jít do prezidentské volby. Proč jste si to rozmyslel?

To bylo tak, že za mnou začali chodit lidi, které mám rád a vážím si jich – Jiřinka Šiklová, Olga Sommerová, David Koller nebo filozof Václav Němec –, a říkali, že bych měl kandidovat. Petr Pithart mi říkal, že bych se měl nad tím zamyslet. Tak jsem mu řekl, že jsem arogantní, nepřizpůsobivý a někdy vzteklý. A on mi na to odpověděl, že to chápe, že bych byl další morální vítěz prohrané bitvy.

Přiznám se, když za mnou všichni chodili, tak jsem o tom chvilku přemýšlel, ale pak jsem si vyhodnotil, že na to nejsem vhodný typ, a také jsem měl osobní důvod, protože žena měla diagnostikovánu rakovinu a nepřicházelo v úvahu, že ona bude chodit na chemoterapii a já budu dělat kampaň.

Vy jste původně vystudoval etnografii a pracoval jste v Akademii věd, v roce 1987 jste ale musel odejít a pak jste začal pracovat v dělnických profesích. Proč?

Já jsem pracoval v Etnografickém ústavu v sekretariátu, přitom jsem se připravoval na doktorát a nabídli mi vědeckou aspiranturu. Podmínkou bylo, že si podám přihlášku do KSČ, ale to jsem nemohl. Různě jsem se z toho snažil vylhat, ale to brzo prokoukli, tak moje angažmá v akademii skončilo. Mně to nevadilo, byl jsem mladý a naivní a myslel jsem, že lehce najdu jinou práci, ale někdo se postaral a já žádnou nesehnal. Tak jsem uklízel nebo dělal hlídače ve sběrných surovinách a tak.

Takže jste měl s režimem problém?

Ano, ale určitě jsem o ten problém nestál, jen jsem nechtěl do komunistické strany.

Proč jste tedy podpořil Pavla, který v té době byl kariérní komunista?

Nejsem křesťan v tom pravém slova smyslu, ale příběh Šavla obráceného v Pavla beru vážně. Mám navíc řadu kamarádů disidentů jako John Bok, Honzovi Urbanovi zabili tátu, jeho žena kvůli nim potratila v pátém měsíci. On má důvod komouše opravdu nenávidět. A já viděl, že oni taky chápou, že už se konečně potřebujeme vyrovnat s minulostí. A že tady máme napraveného hříšníka, který nám umožní smíření. Smíření i těm lidem, kteří nebyli aktivní nomenklaturní komunisti a kolaborovali tím, že byli v šedé zóně.

Pavel je svým životem klasickým příkladem toho, že je možné se obrátit a sloužit své zemi. Navíc je to osobnost, která má své kvality. Byl jsem hodně ve světě a slyšel jsem od Američanů, Britů, od Francouzů, jak si ho váží.

Poslední věc, četl jsem, že jste byl v roce 1997 první, kdo novinářům potvrdil, že ODS má falešné sponzory, a inicioval tak tzv. sarajevský atentát, ale nikde jsem se nedočetl, jak jste se to dozvěděl?

Byla to úplná náhoda. V té době jsem byl už designovaný velvyslanec do Švédska, ale ještě jsem byl doma a připravoval se na práci velvyslance. Ministr zahraničí Zieleniec mě požádal, abych mu dělal poradce. Jednou byl na zasedání vlády ve Strakovce a přišli za ním lidé z ODS nebo od lidovců, že s ním potřebují mluvit, že to chvátá a že na vládu nemohou jet, protože nesmí být vidět. A prozradili mi, že je problém s tím, že se ukázalo, že dva sponzoři ODS ve skutečnosti neexistují, ale že je za nimi majitel Třineckých železáren Milan Šrejber. (Fiktivní sponzor z Maďarska Lájos Bács byl mrtev a Radžív Sinha z Mauricia o „daru“ nevěděl. Bývalý tenista Šrejber věnoval 15 milionů korun ODS poté, co Klausova vláda jeho zprivatizované firmě poslala půlmiliardovou dotaci na odstranění ekologických škod.)

Tak jsem vyrazil na vládu za Zielencem, nechal jsem si ho vytáhnout ze zasedání vlády a řekl jsem mu o tom problému s fiktivními sponzory, a ať o tom informuje premiéra Klause. No a Zieleniec mi slíbil, že to vyřeší. Ale nic se nedělo, já jsem mezitím odjel do Stockholmu a řešil jsem jiné věci.

Pak jsem se dočetl, že Zieleniec rezignuje a kauza nebyla dořešena. Tehdy jsem si mladicky a idealisticky řekl – a fakt jsem tomu věřil –, že není možné budovat demokratický stát na korupčních základech, a tak jsem oslovil novináře, myslím, že to byl Jan Pergler a také Slonková s Kubíkem, a všechno jsem jim pověděl. A nastal malér, padla vláda.

Tehdy jsem chtěl odejít, ale prezident Havel nechtěl, že jsem neudělal nic špatného. Ale mně to bylo blbé, protože jsem se zamotal do domácí politiky a nedělalo to dobrotu. Tak jsem rezignoval a Havel řekl, dobře, tak půjdeš k nám.