Článek
Odmítl jsem tehdy jeho slova jako hluboké nedorozumění. U nás si nemáme na co zvykat, prezident je tu podle ústavy jen součástí výkonné moci, jeho role je jen reprezentativní a samostatná rozhodnutí až na milosti a jmenování několika funkcionářů z již jmenovaných ústavních činitelů prostě činit nesmí. Zvykat si musí Václav Klaus, aby postupoval v souladu s vládou nebo aspoň ne proti ní.
Příteli jsem doporučil jako četbu českou ústavu. A přemýšlel jsem, jak zařídit, aby si Jacques Chirac nepletl pravomoci českého prezidenta s francouzským - ten předsedá vládě a řídí zahraniční politiku, nebo polským - ten uplatňuje podle ústavy vliv v ministerstvech vnitra, obrany, zahraničí a financí. Jenže šedá je teorie, i ústavní, a zelený strom politické praxe. Již několikrát vystoupil Václav Klaus jako prezident samostatně, bez ohledu na vládu.
Začal ústavní nehorázností - na tiskové konferenci oznámil, že předsedovi vlády poslal dopis, kde se ho ptá po jazykových schopnostech premiérem navrhovaného ministra. Přes média tím Klaus premiérovi vzkázal, že ústava jasně neurčuje, musí-li prezident návrhu na jmenování ministra vyhovět, a on že se přiklání k tomu, že nemusí. Takové značkování teritoria to bylo... Veřejné.
Nesoulad se zatím projevil hlavně v zahraničněpolitických otázkách. Bez větší pozornosti prošla jeho nevlídnost vůči visegrádskému seskupení.
Jeho odsudek "divokého odsunu" ve střihu česko-německé deklarace zapůsobil na české politiky, kteří spolu s ním loni na jaře nejvíce bránili čs. poválečné právní poměry, jako studená sprcha. Rychle ale pochopili, že pro jejich snahu neslevit z hodnocení oné doby ani čárku je před přijetím ČR do Unie výhodné, přou-li se mezi sebou evropští poslanci, zda Klausovy výroky přece jen nejsou oním vstřícným gestem, k němuž Evropský parlament Českou republiku již loni vyzval.
Spor v médiích i mezi politiky vyvolaly tři Klausovy postoje, kdy se dostal do přímého veřejného sporu s vládou. Nejvíce pozornosti vzbudila jejich polemika o EU, o její budoucnosti a české státní svrchovanosti. Zde byl prezident ústavně v neprávu, stavěl se otevřeně proti postoji vlády. Navíc ukázal, že si z dob ČSFR uchoval centralistické myšlení, nepřející samosprávě, regionům a subsidiaritě, které jsou s federalizací vždy spojeny. Evropě představil sebe i ČR jako exoty.
Spor o válku v Iráku byl ze strany prezidenta již korektnější, na interpretaci, která se od vládní příliš neodlišovala, měl zřejmě právo. Na vině byl spíše ministr zahraničí Cyril Svoboda, jehož prezident právem peskoval (ale neprávem peskoval veřejně) za proamerický postoj, výrazně odlišný od postoje vlády.
Poslední spor je o amerických základnách na českém území - to kdyby o ně Velký bratr požádal a někdejší Velký bratr by tomu nedokázal zabránit. Mnohým občanům může být Klausova nechuť k pobytu cizích vojsk sympatická, ba i většině - ale probůh, proč se k tomu vyjadřuje veřejně, když to ani nehrozí? Proč nejde na schůzi vlády, nepožádá tam o slovo a nezeptá se - co si o tom, paní a pánové, myslíte?
Pokud chce pomáhat státu a společnosti, měl by volit tuto ústavní cestu. Zatím se ukazuje, že jen populisticky sbírá body. Strefit se do většinového mínění není žádný kumšt a mravně to jednomu žádný problém nedělá, když si myslí totéž, že ano. Jen ta ústava přichází zkrátka. Taková tedy bude kohabitace po česku.
PRÁVO 7. května 2003