Kněz Orko Vácha: Že se nezadržitelně řítíme do zkázy, nevěřím. Můj recept proti nespokojenosti není úplně příjemný

Je to zajímavé, že? Co opravdu v Evropě umíme výborně, je přetavit zájmy kohokoli na nezadatelná lidská práva. Dnes má každý právo na cokoli. Úspěšně bojujeme proti veškeré diskriminaci. Můžete se prohlásit za želvu, sluneční paprsek, sněhovou vločku, Saturnův prstenec, ženu, muže, za koho chcete, nikdo se vám neposmívá ani vás nediskriminuje. Máme čistý stůl, ale úplně se nezdá, že bychom byli šťastnější nebo spokojenější.

Najednou jako bychom přestali být kreativní. Politici z billboardů nám slibují, že nám vrátí, co nám vláda ukradla. Ale mně vláda nic neukradla. Vůbec nevím, proč by mi měl někdo něco dávat. To je přece postoj Indiánů z rezervací. Pokud jsme zdraví a v produktivním věku, není žádný důvod, aby nám vláda měla něco dávat. Uživím se sám a jsem na to hrdý.

Žijeme v době krize, ale to žije náš druh poslední čtyři miliony let. Staré zlaté časy jsou iluze, nikdy nebyly. A jistě by stálo za vysvětlení, co to znamená „lépe“. Co je cíl, ke kterému směřujeme, čeho chceme dosáhnout pro sebe, pro společnost, pro stát? Stanov si poslední cíl svého díla a své dílo najdeš, říkal ve čtrnáctém století Eckhart.

Ekonomický cíl může být cílem jen do určité míry, peníze jsou energie, jsou prostředkem, mostem, ale určitě ne cílem samy o sobě. Vyděláváme, abychom žili. Takže co je to „lépe“, nechť si pro sebe každý odpoví sám.

Hodně. Můj recept není úplně příjemný, je hořký. Studovat, vzdělávat se, diskutovat, hodně číst. Pracovat na sobě a pracovat tvrdě. Keramici říkají, že pořádný hrnek uděláte, až máte za sebou čtyři sta kilogramů hlíny, čtyři sta kilogramů pokusů. Pamatujte na to, až budete chtít v čemkoli vyniknout. Nebojte se vlastních chyb a zvykněte si na to, že máte nepřátele. Myslete na druhé stejně jako na sebe. Nečekejte, že vaše problémy za vás vyřeší stát.

Nic takového. Nesouhlasím úplně s teoriemi o dějinné nutnosti, že každá civilizace vznikne, rozkvétá, kulminuje, a pak se už nezadržitelně řítí do zkázy. Měl jsem velikou radost, když jsem zjistil, že mnohem fundovaněji než já a s řadou příkladů o tom mluví Niall Fergusson, slavný skotský historik. Je veliký omyl, že se kvůli dekadenci jako v Egyptě nebo Římě řítíme i my do nezadržitelného konce. Co se stane zítra nebo za deset let, záleží na nás. Jsem přesvědčen o tom, že budoucnost neexistuje. My ji tvoříme. Při veškeré úctě ke všem věštcům světa mám za to, že se mýlí. Co se stane dnes večer, záleží na nás, nevědí to ani v Delfách, ani v křišťálových koulích. Důsledkem je veliké a ne úplně příjemné břemeno odpovědnosti, kterou máte za svět.

Oidipovská představa, že už je to stejně rozhodnuto jinde, je veliká příjemně mámivá psychoterapie. Budoucnost je rozhodnuta, zabijete otce a oženíte se s matkou, můžete dělat cokoli, ale stejně vás osud dožene. Ale takto to přece není. Co se stane, je na vás.

Myšlenka, že si zvolíme silného vůdce, který za nás a místo nás vyřeší všechny naše problémy, je čistá magie. Pokud se upínáte na naše zbožné předky a zlatý věk, který nikdy nebyl, nebo na utopii budoucnosti, která nikdy nebude, je to rovněž magie. Stejně jako představa, že za nás naše problémy vyřeší Bůh, pokud jsme věřící, nebo jeho absence, pokud jsme ateisté. Americká ústava začíná slovy „we the people“, „my, lidé“, tedy že odpovědnost za stát je otázka každého člověka. Dobré projekty které když neuděláte vy, nebudou udělány nikdy. Nečekejte, že to za vás vyřeší političtí nebo náboženští vůdci.

Selhávají elity, intelektuálové, politici, naše pokusy o rodiny, celý národ. Můžete nalít do školství kolik peněz chcete, ale nevytvoříte charismatické učitele, můžete nalít do sociálních programů peněz kolik chcete, ale nikdy nevytvoříte fungující rodiny. Už Carl Gustav Jung, který zemřel v roce 1961, si stýskal, že děti učí děti a že děti rodí děti. Že nejsou osobnosti, že nejsme dospělí. Nevím, co by křičel dnes.

Jako bychom zapomněli, že existují věci, které chceme udělat, které je legální udělat, které si můžeme dovolit udělat, ale které bychom přesto dělat neměli, protože jsou nespravedlivé nebo jednoduše neetické. Důsledky našich morálních selhání přehazujeme na stát, ať si s tím nějak poradí, a kritizujeme přitom kde co a kde koho, jen ne sami sebe.

Není. Přísloví se mýlí. Jsou šprochy, na kterých není pravdy nic. Současná vláda určitě nejsou Rychlé šípy, ale alternativa je mnohem depresivnější příběh. Že se zrovna současná opozice v čele s agentem StB ozývá, že si nevzpomněli dřív? Komunisté byli vždycky velmi drzí a měli hroší kůži, tehdy jako dnes.

Jistě to není uhlazený slovník gentlemana. Je to přístup: na hrubý pytel hrubá záplata. Bylo by to na výtku, kdyby opozice zdvořile a věcně a s brilantní češtinou komentovala jednání členů vlády v korektní soutěži idejí. Což se neděje, ba naopak, kontraproduktivní mi spíše přijdou právě představitelé opozice a jejich nálepky. Ale dobře, v politice nikdy proti sobě nebojuje čisté dobro proti čistému zlu, nejsme v pohádce. Volíte vždycky nejpřijatelnější stranu a s mnoha výhradami a vždycky se díváte, jaká je alternativa.

Protože jsme fatálně podcenili formy hybridní války, dezinformátory a fake news. A stále podceňujeme. Za covidu zabíjel virus a stejně tak zabíjely dezinformace. Vedle na Slovensku rokují, zda je Země plochá, nebo kulatá. Když něco čteme v médiích, ptáme se, nikoli co politik říká, ale proč to říká? Když po nás chce, abychom nosili roušky, tak to má asi sám továrnu na šití roušek, myslí si občan. Světu vládne Bilderberg nebo havlobolševici a z nebe na nás prší chemtrails. Nemocí stala se pravda! Jako by studenti základních a středních škol přehlédli, že co je učí ve fyzice, biologii a dějepisu, má vztah se světem venku mimo školu. Protože pokud většina z nás nezná historii, nutně nás to přinutí si ji zopakovat.

Křesťanské učení nehlásá nenásilí. Je zde páté přikázání „nezabiješ“, ale co uděláte, když se k vám někdo vloupá do domu a bude chtít zabít vaši manželku a děti? Ne vždy je čas na dialog, že si násilníka pozvete ke stolu se slovy: „Bratře, zvaž to ještě…“ Většinou je to naopak, bráníte svoji rodinu čímkoli, co je po ruce. Ne že byste byl krvelačný, ale proto, že chcete legitimně bránit životy lidí, za které máte odpovědnost. Totéž se děje na Ukrajině. Ukrajinci se legitimně brání agresi, takže ano, brání životy svých žen a dětí a svoji zemi i za cenu, že agresory zabíjejí. Co mají dělat jiného?

Dozajista, určitě a samozřejmě. Kdo se však o to doposud pokusil, neuspěl. Různí zahraniční politici se holedbali dlouhými telefonáty s Vladimírem Putinem, válku se jim však zastavit nezdařilo, Rusko na jakékoli diplomatické výzvy nezareagovalo. Když selže veškerá diplomacie, pak se musíte bránit silou.

Zpovídám celý život týdně několik hodin, rok co rok, a mám už svůj věk, nikdy se mi nestalo, že bych se dozvěděl ve zpovědnici informaci, která by pomohla zachránit majetek, zdraví, život nebo dopadnout pachatele, pokud bych informaci svěřil dál. Představa, že se před zpovědnicí štosují fronty vrahů, co si ještě jdou pro požehnání, nebo že se pedofilové zpovídají z toho, co udělali nebo plánují udělat, není úplně realistická. Nikdy se mi to nestalo. Dodávám, že si každý představuje, jak originální má hříchy a jak jedinečný má život, ale u zpovědi už většinou mohu ty hříchy sám odvykládat místo kajícníka, všichni to máme stejné. Zlo není moc kreativní.

Určitě se shodneme na nulové toleranci. Ať je to kdokoli. Z důvodu ochrany příštích obětí. Sexuální zneužívání známe ze sportovních, mládežnických, církevních nebo hudebních oddílů, známe je ze všech stran. Jsou i mezi novináři, připomenu Jimmyho Savilea, který byl moderátor pořadů v BBC. Většina případů je z okruhu rodiny samotné. Jsou asi ve všech profesích.

Ale to je jedno, pokud ten problém existuje u jediného člověka v České republice, pak nemůžeme klidně spát. Pokud v dokumentu V síti se třem herečkám během deseti dnů ozvalo 2458 sexuálních predátorů, pak je ten problém masivní a prorůstající celou společnost. Trochu se pak štítíte jezdit v metru po jezdících schodech.

Máme v církvi spoustu problémů, ale nejsme sekta. To opravdu jen lidé mimo kostel si představují, z čeho se tak asi kdo zpovídá a co se děje na faře. Takže ano, když se cokoli dozvíte, nahlaste to, ne z pomstychtivosti, ale z důvodu legitimní obrany všech případných budoucích obětí. Cokoli se dozvíte, řekněte to.

Osobně jsem se nikdy nic podobného nedozvěděl, ale fakt mě to bolí a nevím, co s tím. Vadí mi ale také představa, že všichni v Česku jsou dobří a ctnostní lidé - a jen shnilá církev nám to kazí. Mnohem upřímnější je pro mě pohled, že je to rakovina prorůstající celou společností, že jsme zasaženi všichni a že se snažíme to nějak řešit. Ale já na to nejsem odborník, mám asi všechny hříchy na světě, tento však nikoli.

Přinesla nám vědomí, že jako národ ještě fungujeme. Co dobrého provedli medici všech lékařských fakult, skauti a zdravotní sestry, bylo neslýchané. Je to námět na film o obětavosti, o které se už asi nikdy nikdo nedozví. Pro mě je veliká radost, že to šlo zdola.

Co se naopak moc nepovedlo, bylo to, co šlo shora. Důvěra v českou vládu se během pandemie propadla téměř o 60 procent, nejvíc ze všech sledovaných zemí. Vzpomínáte na Babišův slavný výrok na tiskové konferenci 12. října 2020, kdy odpovídal na dotaz, zda nepodcenila vláda situaci: „My jsme zkrátka rozhodovali a v březnu někdo přišel s tím matematickým modelem a v srpnu někdo, sice byl to ten stejný člověk, ale už přišel v nějakém čase a ti, kteří měli přijít, nepřišli.“

Co si z toho mám konkrétně odnést jako občan, který chce věřit své vládě, to nevím?