Klíčový účastník politického dění před 30 lety Petr Kučera: Boj o společný stát byl předem ztracený

Ta euforie nám umožnila na dlouhou dobu opustit veškeré dělicí momenty, které mezi námi byly a které se časem objevily. Někdo byl konzervativní, někdo byl liberální, někdo víc doprava, já třeba víc doleva. Ale to všechno najednou nehrálo roli a hledal se optimální směr pro změnu. Ale rozdíly mezi námi a Slováky byly vidět třeba už tím, že na Slovensku byla politická základna hrozně malá. Zaznamenával jsem první potenciální třecí plochy od samého začátku, kdy se začaly vydělovat dvě entity.

Česká reprezentovaná Občanským fórem a Veřejnost proti násilí (VPN) reprezentující Slovensko. Trošku jsem Slováky litoval, protože se v tom začali topit. Vlastně už v Laterně magice (sídlo OF) bylo vidět, jak jsou ti kamarádi ze Slovenska vlastně nejistí, ač působili hodně sebevědomě. Přišli s velice radikální představou, jak budou vyskládané mocenské struktury. Tehdy v české části byla poměrně silná skupina lidí, která by chtěla zapojit Alexandra Dubčeka do VPN, ale jejich první reakce byla, že ne.

Pak přijeli na Slovensko, viděli, co se tam děje, a vrátili se s úplně obráceným gardem, že za každou cenu musí být Dubček vepředu. To byly první signály, že bude problém. Tohle se dalo ještě urovnat, ale politická scéna šla pořád dopředu.

Najednou přišli bratři Čarnogurští a řekli: „Budeme spolupracovat, budeme spolu, ale v EU budeme mít každý vlastní hvězdičku.“ Ale to už v důsledku znamenalo rozpad, protože vy nemůžete mít mezinárodně právní subjektivitu dvou entit v jednom státě. To je volovina, to vám řekne každý právník a Ján Čarnogurský právník byl.

Do toho se silně profilovalo Křesťansko-demokratické hnutí (KDH), které se začalo opírat o venkov a většinové obyvatelstvo. Religiozita na Slovensku byla nepoměrně živější než u nás. A teď se ukazovalo, že VPN nedopadne dobře. Její chyba byla, že na rozdíl od nás své figury nepostavila do vrcholové politiky. Neměla to jednoduché.

Třeba tady máme tradiční napětí mezi Prahou a Brnem, ale to je nic proti rivalitě Bratislavy s Košicemi. A v Košicích vůbec nechtěli VPN, ale OF. A na tyto disharmonie nebyla VPN vůbec vybavená, protože měla úzkou základnu, zatímco OF bylo všude. A tak na Slovensku začali zbytečně ustupovat vývoji veřejného mínění. Měl jsme na starosti ve Valdštejnském paláci kulaté stoly, kde OF nominovalo své lidi, ale VPN toho schopna nebyla. Takže najednou tam bylo asi devět kuriózních straniček ze Slovenska, o kterých jsme nevěděli, co jsou zač. Zkrátka byla chyba, že do té politiky nešli a nechali moc ležet na chodníku a ti šikovní lidi z nomenklatury ji sebrali.

My jsme měli v České národní radě i ve federálu většinu svých lidí. Oni to podcenili a nechali to lidem jako Gašparovič či Schuster. Oba se pak stali prezidenty. Byli to slušní lidé, dobře se s nimi jednalo, ale prostě rychle pochopili, která bije.

Ano. Podobně u nás třeba Honza Urban, klíčová figura OF, řekl, že po svobodných volbách končí a dál už nejde.

Na Slovensku pak ale VPN s tímto přístupem chyběly jakékoli přímé páky. A tak po svobodných volbách 1990 začaly nabíhat různé dělicí linie v zastupitelských sborech, všechny ty pomlčkové války, spory o název státu apod. Ještě si vzpomínám, že těsně po svobodných volbách bylo setkání na Hradě a Vašek Havel tam pozval významné osobnosti a ze Slovenska přijel Vladimír Mečiar, nastupující předseda slovenské vlády.

Poznal jsem Vlada dobře, měl jsem s ním X jednání, protože jsem tyto záležitosti dostal v podstatě na triko v rámci OF. On měl velkou nedůvěru, antipatii ke všemu, co zavánělo ľuďáctvím a k vyhraněným na­cionálním stanoviskům. Dlouhou dobu byl ten, který naši kartu hrál s námi. Ale nenašlo to pochopení. U nás panující čechoslovakismus tam nedával žádný prostor na to, aby se hledal smysluplný kompromis.

A pak se to rozjelo a pak už se jedná o tom, co kdo dostane na oplátku za něco, až se to dostalo do takové fáze, že už jen brzdíte patama. Volby 1992 to pak totálně eskalovaly.

Vrátím se do jeho pracovny těsně po svobodných volbách 1990. Václav se v jednu chvíli zastavil u busty Beneše a řekl, že musíme navázat na první republiku. Fedor Gál z VPN říká: „Václave, promiň, ale Beneš? To nemá dobrý zvuk.“ A Václav se otočil a říká: „No jo, ale přece půjdeme spolu?“ A Fedor odpověděl: „Půjdeme, ale za Slovensko si to musíme říct my.“

A právě tento moment mi nasvítil, že je tady co k řešení. Nechci se chválit, ale já jsem tomuto rozuměl, avšak byl jsem v totální menšině. Václav to citlivě vnímal, ale jinak tady panovala určitá necitlivost. Většina podléhala nostalgii první republiky, ale tuto stránku věci znali jen povrchně.

Nejvíc ji nevědomky reprezentoval Pavel Tigrid, který měl v sobě esprit první republiky zakódovaný. To nutně vytvořilo protitlak na druhé straně. A tím, že nešli do vrcholových funkcí lidé z VPN, ale ve federálu byly až druhořadé figury, začala tam přetékat dobová atmosféra. Zpočátku to bylo národovectví, které se projevovalo přes radikalizující se Matici slovenskou, pak tu vyhraněnější formu reprezentovala Slovenská národní strana.

To stačilo k tomu, aby to vytvořilo silné pnutí. Rozdíly se ale neprojevovaly jen tou národoveckou kartou. Ján Čarnogurský, který tomu dominoval, udával i směr nedůvěry vůči Západu, což slyšíte dodnes, že Západ je dekadentní, a my se budeme učit na Východě.

Slovenská linie u nás našla odezvu kupodivu v ODA. Její předseda Honza Kalvoda obratně začal s rétorikou, že doplácíme na Slovensko apod. A měl svůj vliv, spíš lidský, který neodpovídal jeho formálnímu postavení. ODA se v roce 1992 ani nedostala do federálu. A tak ztratila o společný parlament zájem. I toto pomohlo problém eskalovat a náhle si Česká národní rada začala hledat tuto pozici.

Mám vystudovanou historii, tak mi bylo jasné, že když po válce skončil Slovenský štát a bylo obnoveno Československo, mohou pod povrchem dřímat nějaká rezidua. Slovenský štát byl hodně spojený s katolickou církví a ta byla na Slovensku živější. Takže se asi dalo čekat, že může něco vybublat, ale jako loženou věc jsem to nebral v žádném případě.

Také jsem studoval práva a věděl, že federace nestojí pevně na dvou nohách. I Slováci z řad inteligence měli oprávněný pocit, že se na ně díváme jako na mladšího bráchu. A když se u nás začala formovat politika a zakládaly se strany různých politických směrů, tak na Slovensku to bylo zjednodušené tím, že KDH získávalo masovou podporu v zázemí venkova mimo velká města. Jak rostl význam KDH, zvětšovala se pravděpodobnost, že to nějakou formou federace neskončí. My jsme se tehdy soustředili na jiné věci, ale národní prvek tam byl silný, což bylo v roce 1968 totéž. A to je známka toho, že to má velikou důležitost. Chcete-li mít dvojstátí, musí být rovnoprávné.

I na české straně bylo vnímáno, že federace je nevyvážená.

Variant se v průběhu objevovalo X, ale všechny měly jeden nedostatek. Vždycky šly za vozem, tedy reagovaly už jenom na posun v dané situaci. Nebylo to tak, že bychom měli nějaký ideál a že uděláme vše, abychom ho dosáhli. Ale lidi, kteří u nás začali nastolovat národoveckou agendu, měli forda a velký předstih. A pak se to už jenom lepilo.

Aby byl celek funkční a přitom opravdu velice vyvážený, je šíleně těžké jej připravit i při dobré vůli obou subjektů. A řekněte mi příklad, kde to funguje. Já ho nevidím. V Belgii to nefunguje.

Myslím si, že jediné, co to mohlo možná trochu pozdržet či trochu změnit, bylo referendum. To ale bylo aktuální až po volbách v roce 1992.

Tam nebylo psáno, že pakliže by měly vzniknout dva samostatné státy, musí se to rozhodnout všelidovým hlasováním. Ale z hlediska ústavních principů bych řekl, že se takto zásadní věc měla řešit referendem.

A já mám pocit, že by to ani takhle dopadnout nemuselo, byť to není obecně sdílená domněnka. Jenže já jsem se na Slovensku hodně pohyboval, a proto jsem se trošku obával, že když bude vypsáno referen­dum na konci roku 1992, na Slovensku bude výrazná většina pro společný stát a většina v českých zemích pro rozdělení. Tak daleko to zašlo.

My jsme neměli tvrdá data k dispozici, žádné průzkumy. Bralo se to pocitově. Ale v Čechách se čím dál víc tlačilo k rozdělení s tím, že nám Slováci vlastně pořád jenom dělají potíže a že si nebudou ničeho vážit a že na ně doplácíme.

To ano, ale byla to právní pojistka, která měla velký smysl. A možná to byla jen technikálie, která se asi nějak dala vyřešit. Ale zpětně se domnívám, že boj o společný stát byl předem ztracený. Společnost nebyla ve stavu, kdy by to ocenila jako přidanou hodnotu.

I to už se na Slovensku vnímalo tak, že jim zase Češi něco diktují. Šéf ODS Václav Klaus vždycky byl špatný ekonom, ale z hlediska pragmatické politiky byl nejlepší na hřišti. Když vsadil na tuto kartu, chtěl tak vymýtit vliv chartistů a všech, co tady táhli listopadový převrat.

Takový případ bylo i Občanské hnutí, které třeba kritizovalo jeho kupónovku a razilo jiný přístup. Ze strany Klause to byly populistické momenty, které nebyly ještě úplně přesně zacílené, ale hrály na city společnosti nesmírně silně.

V dějinách bych osobnostní prvek vůbec nepodceňoval. Ten byl silný u Václava Klause, ale i třeba u Miloše Zemana a podobných narcisů. A Vašek si podle mne asi obrazně řekl, že sice bude mít menší hnojiště, ale bude tam jediný kohout.

Když jste viděl, jak se vyvíjejí všechna ta jednání, tak jste to tam všude cítil a postupně se to prohlubovalo, že chtěl, aby byl buď nezpochybnitelný lídr velkého celku, a potom udělá všechno, aby zůstal zachován, anebo si zařídí vlastní hnojiště.

Ačkoli se mu to nelíbilo. Musím se ho zastat. Byl ostře proti těm emotivním napětím, proti církevním kruhům i bývalým exponentům. Byl jediný trochu podobný jako Saša Dubček, kteří se vymezovali vůči jakýmkoli reminiscencím Slovenského štátu. Ale společnou řeč nenašli. Mimochodem poslední věc, kterou jsem si myslel, že mohu napomoci zachování společného státu, bylo, že jsem Sašu Dubčeka přesvědčil, aby nekandidoval za obnovenou slovenskou sociální demokracii do Slovenské národní rady, ale do federálu.

Už mohu říct, že ČSSD, kde jsem působil, jim zafinancovala kampaň. A nastala obráceně situace jako u ODA, kdy oni se nedostali do Slovenské národní rady a byli ve federálu. Pak mi Saša říkal: „Tys mě přesvědčil, ale já chybím na Slovensku.“

Už si spíš myslím, že to byl do jisté míry nevyhnutelný proces, protože na obou stranách byla dostatečná energie a síla k tomu, aby se tak stalo.

To u nás mohlo hrát jen dílčí roli. Emoce tu nebyly tak nastartované, abyste je mohl vy­užít. Kdyby tady byly demonstrace a volání po odtržení, tak by se i tehdy našli lidi, kteří by tu kartu zvedli. Ale společnost na obou stranách byla nejistá a neměla v tom jasno. Leckde přežíval sentiment společného státu. I na Slovensku mě lidi zastavovali a říkali: „Prosím vás nedopusťte, abychom se rozešli.“

Je to přijatelnější, než když se vám to povleče. Slováci se toho kroku obávali, protože je to šlápnutí do úplného neznáma. Československo tehdy pro svět reprezentovali hlavně Češi a přebírali jsme fungující stát. Slováci museli vybudovat vlastní nový. My jsme ani tu vlajku neměnili, takže jsme se opět zachovali jako ti starší bráchové, kteří řekli, tak dost a teda běžte.

To snad ne. Ani ve vrcholových institucích by to takhle nikdo neformuloval. To bych spíše připisoval jeho komplikované povaze.

Měl pravdu. Byl jsem zastáncem společného státu do poslední chvíle. Ale bylo to trochu jako se sudetskými Němci po první světové. Ne že by dělali Slováci takové obstrukce, ale situace přesahovala naše schopnosti ji zvládnout. Neměli jsme na to.

Po třiceti letech vidíme, že každý jsme si prošel něčím. Slováci slzavým údolím za Mečiara, kdy byli ostrakizovanou částí východní Evropy. Nechtěli je nikam. Ale dospěli tam, kde jsou, a třeba mají euro. Vzájemné vztahy jsou dobré. A když se mě tu nedávno nějaká televize ptala, co mi udělalo v poslední době největší radost, řekl jsem, že zvolení paní Čaputové prezidentkou Slovenska. A myslím to vážně.